Mladí chtějí zažít krizi, upnuli se k záchraně planety, společnost se zadrhne. Filozofující miliardář Dobrovský je čím dál skeptičtější

Luboš KrečLuboš Kreč

dobrovsky-1Rozhovor

Foto: Barbora Mráčková/Post Bellum

Podnikatel Jan Dobrovský

0Zobrazit komentáře

Pro lidi, kterým je kolem dvaceti nebo třiceti let, byl Jan Dobrovský ještě nedávno nejspíš ne tak docela známou postavou. Díky podcastu, který natáčí pro Paměť národa spolu s populárním komentátorem Jindřichem Šídlem, teď ale jeho názory na tuzemskou politiku a její porevoluční vývoj poslouchají desítky tisíc lidí. A že má Dobrovský o čem vyprávět, je patrné i z jeho rozhovoru pro CzechCrunch.

Jan Dobrovský je synem známého novináře, disidenta, diplomata a politika Luboše Dobrovského, který patřil po 17. listopadu k nejvlivnějším zahraničně-politickým hlasům – postupně se stal ministrem obrany, šéfem kanceláře prezidenta Václava Havla a velvyslancem v Rusku. Jeho syn, dnes jednašedesátiletý, se o politiku také vždy zajímal. Byl s otcem aktivní v disentu, vydával samizdatové Lidové noviny, v 90. letech patřil k výrazným novinářským postavám.

Pak se ale vydal na podnikatelskou dráhu. „Já jsem asi strašně netypickej byznysmen,“ říká dnes s tím, že mnohem radši než o penězích „žvaní“ o filozofii a politice (což dokládá i naše povídání) a fotí na periferiích republiky či Evropy (vydal o tom dokonce knížky). Zároveň ale jeho byznysovou etapu nelze úplně pominout, protože se svými obchodními partnery Petrem Pudilem a Vasilem Bobelou patří mezi nejbohatší Čechy, magazín Forbes jejich jmění odhaduje na bezmála 20 miliard korun. Jeho základem byl prodej uhelné společnosti Czech Coal do rukou Pavla Tykače v roce 2010.

Dobrovský s Pudilem a Bobelou podniká dodnes, jen v jiných oblastech – jejich family office BPD Partners investuje do startupů, do nemovitostí a také do tradičních průmyslových oborů. Do portfolia patří i společnost Diana Biotechnologies, která na sebe hodně upozornila během pandemie, kolínská Draslovka, jež je světovým lídrem ve výrobě kyanidů, nebo větrné parky v Polsku. V Praze v Dejvicích pak postavili velká administrativní centra Blox, Telehouse či sousední budovu Gate, v níž dnes sídlí finanční skupina PPF. Všichni jsou zároveň velkými mecenáši, Dobrovský mimo jiné podporuje Paměť národa, Pudil nyní otevřel unikátní galerii Kunsthalle.

Když jsem za Janem Dobrovským do Bloxu dorazil, bylo zrovna úterý odpoledne, měl za sebou pravidelnou schůzku s dalšími partnery, několik obchodních jednání a vypadal unaveně. Náročný den? „Jestli mám poslední dobou něčeho málo, je to čas. Chodím spát ve dvě ráno a vstávám před osmou. Což není dobré,“ omlouval se.

jindra

Foto: Barbora Mráčková/Post Bellum

Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo spolu natáčí podcast pro Paměť národa

Vy se nijak netajíte tím, že jste skeptik. A že čím jste starší, tím to je s vaším skepticismem horší. Před dvěma roky při nástupu pandemie jste hovořil o tom, že to špatné nás teprve čeká. Vyšlo vám to?
Už dávno před covidem bylo zřejmé, že se západní civilizace řítí do nejistoty. Dlouhou dobu, tím myslím od konce druhé světové války, byla definovaná relativně srozumitelným řádem a jasnými cíli, třeba úsilím o trvalý mír a rostoucí společenský blahobyt. Jenomže do toho vstoupil internetový chaos a sociální sítě. To pomohlo přepsat společenskou mapu a nově definovat pojem společenských autorit. Ti, kdo byli zvyklí argumentovat, byli zatlačeni do kouta, protože proti nim stál najednou místo argumentu pocit. S pocitem se úspěšně přít nedá. K tomu se už tehdy projevovalo to, čemu jsme si zvykli říkat hybridní válka, tedy snaha zemí, které vidí v západní civilizaci nepřítele, vytvářet v ní chaos. Tenhle kvas nakonec časem spolu s přicházejícím covidem způsobil, že selhala poslední veličina, která zbyla, když dávno předtím zeslábla víra v Boha, a to je věda. Věda jako autorita nahrazující víru se začala diskreditovat, protože vědci se vzájemně negovali, selhávali a předváděli, že i jejich vědění je velmi relativní.

To je podstata vědy.
Ano, ale dosud se na vědu hledělo, že ví. Že věda je neustálá pochybnost a v oborech, jako je mikrobiologie, biochemie, imunologie, toho skutečně zatím víme dosti málo, mnoho lidí překvapilo. Navíc všichni mimo vědu, kdo byli v tu chvíli vědou zklamáni, vycházeli z osobních pocitů a zkušeností a na sociálních sítích se utvrzovali, že nejsou sami, když vidí problém jasněji než vědci. Začali ztrácet pokoru a ocitli se v bublině klamu. Měli pocit, že kolem všichni žijí v bludu, že oni přece znají pravdu, zatímco svět ne, a že by s ní měli jít ven. Kdo tohle během pandemie sám neprožil?

Příspěvek na Facebooku nebo Twitteru jim olajkovalo sto lidí, takže to musela být určitě pravda.
Přesně tak. Výsledkem je, že společnost není bipolárně rozdělená, jak se někdy říká, ale je roztříštěná, fragmentovaná. A jelikož jsem skeptik a věřím v Murphyho zákony, které říkají, že co se má pokazit, se pokazí, myslím, že nás nic moc dobrého nečeká. Někdy zapomínáme, že člověk je biologický druh. Za tisíce let jsme si sice postupně vybudovali humanistickou nadstavbu nad živočišností a dodržujeme zažitá pravidla, ale to neznamená, že naše biologická definice z nás vymizela. I v nejvyšším stupni vývoje lidstva se opakovaně a přirozeně vracíme k pudům. Citlivěji vnímáme ohrožení a ventilujeme ho emočně vypjatěji, aby nás ostatní členové tlupy respektovali v našem hierarchickém postavení. To je hodně vidět na sociálních sítích, kde si testujeme, jak nás ostatní vnímají.

Když si ale vezmete příklad vakcíny proti covidu, nebyl jejich ultra rychlý vývoj právě reklamou na vědu a její užitečnost?
Čistě vědecky je to úspěch, ale společensky to tak nemusí být vnímáno. Vakcína způsobila jednak nadšení, jednak obavy, velkou míru nedůvěry, odpor. Není to společensky univerzální řešení. Když řeknete mír, asi se drtivá většina lidí shodne, že to by chtěla. Ale vakcína? Tam minimálně třetina společnosti bude proti. Proč? Protože věda je pro ni nedůvěryhodná. Protože sama rychlost toho objevu je podezřelá. Protože jiná léčiva, která nebyla dost vyzkoušená, způsobila v minulosti zdravotní potíže. Protože omyly se prostě stávají… Pocity, které jen tak nevyvrátíte nějakou osvětou.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Vy nevěříte, že vakcíny jsou pozitivní příběh?
Vakcína bude fenomenální úspěch, pokud se ukáže, že negativa jsou tak malá, že převáží jasné přínosy bez budoucích následků například na imunitní systém nebo nervovou soustavu. V době, kdy umírají lidé v nemocnicích, je ten přínos nezpochybnitelný. Po konci pandemie ale bude těžké se vyrovnávat s pochybnostmi nad tím, jestli to nakonec není například ze všeho nejvíc produkt farmaceutických firem, které vydělají obří peníze. Tyhle nálady jen tak nezmizí. Nebo že to je čistě politické řešení krize, což podle mě dozajista je. Jako politik potřebujete najít řešení, kterým uklidníte veřejnost, jež prahne po zajetých pořádcích. I stát sám ty pořádky potřebuje. Když je nemůže udržet, havarují mechanizmy funkční společnosti a stát musí přebírat odpovědnost nad jednotlivými osudy. Na to nemá aparát ani prostředky.

Doba už je taková, že lidé chtějí rychlé, ideálně okamžité řešení. A příslib vakcín bylo to nejlepší, co bylo po ruce.
Aby bylo jasno, já neodmítám vakcíny jako medicínské řešení epidemií. Naopak. Nic lepšího proti virům lidstvo zatím nemá. Jen upozorňuji na politické aspekty, se kterými je potřeba počítat. V nastalém společenském chaosu, který jsem popsal, se státy chopily vakcíny jako nástroje, který přinese uklidnění. Bylo potřeba rozsvítit světlo na konci tunelu. Bylo třeba definovat nepřítele a zbraň, kterou jej porazíme. Fakt, že řešení chceme hned a že ho chceme po politicích, je důsledek budování sociálních států v Evropě po druhé světové válce. Přineslo to důraz na novou úroveň rovnosti nejenom příležitostí, ale i požitků a určitou nárokovost blahobytu. Doktrínou je, že nikdo netrpí hladem. Nikdo není bez školního vzdělání a hlavně máme zdravotnictví, které si vždy ví rady. V Evropě to postupně vedlo až k tomu, že si část lidí myslí, že elektřina, teplo nebo bydlení je součást lidských práv. Proto se jako občané snažíme na stát a politiky tlačit, aby přinášeli rychlá řešení. Zapomínáme ale, že stát jsme my všichni a že my všichni to musíme nakonec zaplatit. Vždycky je holt něco za něco. Covid tohle všechno jenom umocnil.

Když tohle všechno trvá už nějakou dobu, jak se to projevuje?
V Evropě jsme ztratili schopnost vybírat politické lídry a náš svět v něčem vypadá trochu jako před druhou světovou válkou. Tehdy vznikla krize z chudoby, dnes vlastně paradoxně z blahobytu. To ale neznamená, že to bude nutně krize menší. Chybí nám osobnosti a státníci, z politiky je vyprázdněný boj o pozice bez chuti a bez zápachu. Politické cíle vznikají z četby průzkumů veřejného mínění místo toho, aby politici sami přinášeli témata a tím veřejné mínění motivovali. To není jen náš zdejší problém. To je problém minimálně celoevropský. Odvrhli jsme elity a nevíme si příliš rady, co vlastně chceme, respektive co za to chceme dát.

Přitom máme nepřítele, který se agresivně hlásí o pozornost. Znovu se objevila síla, kterou jsme léta opomíjeli. Dlouho jsme si namlouvali, že Rusové nás potřebují, když od nich kupujeme plyn a ropu. My jsme tím ale jenom platili jejich přípravu k útoku na náš bohorovný poklid. Pochopili, že teď je ta chvíle, kdy mohou vznášet svoje požadavky a evropské vlády budou podobně bezradné jako při řešení covidové pandemie. Evropa si ostatně o takovou lekci už hezky dlouho koledovala. Žádné signály o přípravách Ruska na vydírání Evropy nebyly dost silné, aby vytrhly kohokoliv v Evropě z letargie. Je to pár měsíců, co například často citovaný imunolog Václav Hořejší propagoval ruskou vakcínu Sputnik a obhajoval to tvrzením, že z Ruska nám přece nehrozí žádné nebezpečí.

leon-big

Přečtěte si takéEuforie zakladatele Lasvitu: skvosty pro Tiffanyho i na Sněžku v trenkáchEuforie zakladatele Lasvitu Leona Jakimiče: skvosty pro Tiffanyho, skleněné fasády za miliony a výšlap na Sněžku v trenkách

Já si v této situaci říkám, že když se naše společnost není schopná shodnout na zdánlivé samozřejmosti, jako je třeba vakcína, co se asi tak stane, až přijde opravdová výzva. Až nám bude hrozit například skutečná válka.
Berete mi pointu. Možná ty výzvy, kterým čelíme, nejsou dostatečné, abychom cítili skutečné ohrožení. Když máte dvě teplé sprchy za den, nechcete se ani jedné vzdát, pokud vás k tomu nepřiměje silný důvod. Společenská nedohoda silným důvodům nepřeje a to je ohromné riziko. Vnímám to tak, že, jak jsem řekl, blahobyt poněkud překvapivě vede ke stejnému chaosu jako bída. Například obava o ztrátu dosaženého společenského statusu vede k podobné úzkosti jako obava existenční. Chaos je tedy větší problém než válka. Generuje větší rozklad společnosti. Chaos vypadá, že se na něj dá zvyknout. Válka naopak dramaticky definuje ztráty a mobilizuje k jednotě.

Co tedy potřebujeme?
Čím dál častěji si všímám filozofů, kteří říkají, že práce jako prostředek obživy je přežitá a že ji máme přestat opěvovat. Staví například na pozorování, že lidé jsou primárně kmeny sběračů plodů, kterým stačí sbírat dvanáct hodin týdně, aby se nasytili. My jsme tvrdou prací vytvořili civilizační hodnotu a v té hodnotě najednou vidíme nudu. Jako bychom hledali starost, která z nás konečně udělá hrdiny a která povznese smysl našeho individuálního života. Možná potřebujeme pocit ohrožení, abychom byli ve střehu. Teprve to nás vyburcuje, aby nám došlo, že vždycky je něco za něco. Po skončení studené války jsme se uspokojili „výhrou“ a nabyli jsme dojmu trvalého bezpečí. Takže to, řečeno s nadsázkou, že se za našimi hranicemi formuje nepřítel, může být vlastně dobrá zpráva.

Jenže také může přijít válka.
To je strašná představa a nepřeju si ji. Ale když se na to podíváme z opravdu velkého nadhledu, možná že opakující se konflikt je civilizační nezbytnost. Ale přiznávám, že mi tahle myšlenka poněkud zavání marxismem.

Otázkou je, zda bipolární svět, jak jej známe z doby studené války, je dnes možný. Bez internetu bylo mnohem snadnější definovat jednoho nepřítele, ta roztříštěnost ve společnosti, o které jste hovořil, tomu ale dnes bude paradoxně bránit.
Vy jste ještě skeptičtější než já. Možná máte pravdu a sněhová koule civilizačního chaosu, do které jsme se dostali, je už tak velká, že má potenciál nás zničit, protože ten jednotný obraz nepřítele se nepodaří nakreslit a nespojí nás. Možná, ale dopředu to nikdy nezjistíme. Každopádně dnes se občas v souvislosti s Ruskem hovoří o vytváření nového světového řádu. Prd. Je tu přece starý řád dohodnutý po druhé světové válce na konferenci v Jaltě. Ten se změnil rozpadem Sovětského svazu a Putinova doktrína je vrátit závěry Jaltské konference do původních hranic. O to se teď hraje. Čínu nechávám stranou, ta ale rozhodně není žádný přítel Ruska a nikdy nebyla.

divadlo

Foto: Barbora Mráčková/Post Bellum

Jan Dobrovský při natáčení podcastu pro Pamět národa

Takže podle vás svým způsobem Rusko jako strašáka potřebujeme.
Na dlouho jsme uvěřili, že západní humanismus pochopí a přijme celý svět. Jenže to se nestalo. Zapomněli jsme na tu zmíněnou kmenovost v nás, na živočišnost, na pudy, úzkosti a emoce. Když se začala prosazovat globalizace, někteří etologové upozorňovali, že to paradoxně naleptá společenskou soudržnost. To se prokazatelně děje. Asi potřebujeme mít jasně definované územní celky, se kterými se můžeme identifikovat a proti jiným se vymezovat, což naši jednotu posiluje, protože víme, kam patříme a kdo nás ohrožuje. Je-li definice bezpečného prostoru nejasná, pak vznikají nové nacionalistické strany, strach z migrace, rasismus a koneckonců i šibenice na demonstracích a vyhrožování násilím.

Zároveň to ale půjde proti našemu pohodlí, na které jsme si tak rychle zvykli. Spor s Ruskem může znamenat třeba zásadní zdražení energií.
Nejde jen o Rusko. Naše pohodlí spočívá v tom, že skoro nic nemusíme. Vidím to třeba na svých starších dětech a jejich vrstevnících, kteří nikdy v životě nezakusili potřebu vymezit se proti skutečnému nepříteli, nezažili opravdovou chudobu, neprošli skutečnou krizí ohrožující jejich živobytí nebo svobodu. A tahle generace nedostatek krize vnímá buď jako samozřejmost, nebo jako handicap a chce si ji něčím nahradit. Někdy je to obojí. Je to vidět na debatě o green dealu, z nějž se stalo do určité míry náboženství. Pro řadu lidí to je cesta, jak naplnit svou potřebu obětovat se, začít si něco odříkat. Jenže pak tu je část společnosti, která by si naopak chtěla užít vnitřního klidu a pocitu, že už je dobojováno. Tyhle dva tlaky jdou proti sobě. Drahé energie jsou v tom jenom nějaké proměnné, které se dosazují do rovnice. Když to nebudou energie, bude to něco jiného, ale je pravda, že se tyhle otřesy dotýkají rovnoměrně všech.

Není to odvěký spor rodičů a jejich dětí?
Nevím. Dám vám příklad s mým hypotetickým sousedem, kterému je přes čtyřicet, má slušnou práci, nedávno dostavěl dům, koupil si auto na leasing a na zahradě má gril, na který si vždy po práci hodí steak. A teď mu řeknou, že s tím autem brzy nevjede do města, protože jeho diesel moc čmoudí. Že jeho dům není dostatečně úsporný, takže by jej měl víc zateplit. Že i to maso, na které se těšil, je vlastně zlo. A místo pocitu, že něco dokázal, přijde zmar. Ano, do jisté míry to je přirozené, nic nestojí na místě, boj je součást života, jenže ten můj soused se dozvídá, že jeho životní snaha byla zbytečná. Že jeho cíle byly falešné a že by měl začít znovu.

Možná potřebujeme pocit ohrožení, abychom byli ve střehu. Teprve to nás vyburcuje.

Ještě bych tam přidal vnitřní neklid plynoucí z toho, že část lidí pořád čeká, kdy se budou mít tak dobře jako na bohatším Západě. To byl jeden z motorů našeho porevolučního vývoje.
Máte pravdu, je to důsledek marketingu a také politických slibů. Lidé se cítí šťastně, když dosáhnou na zboží a požitky, které dřív byly nedosažitelné. To ale devalvuje ty úplně nejpřirozenější cíle, jako je přežití a udržet rod. Autoritou už není Bůh, pan učitel ani vědec, ale právě touha mít na zahradě gril. Což nijak nezlehčuju, taková je naše přirozenost. Je to důsledek manipulace, která je běžnou součástí pospolitosti a já to mám taky.

I náboženství je jedna velká manipulace.
Nepochybně, ale jde o to, jaký vám ta manipulace přináší pocit a komu slouží k dobrému. Jestli máte dojem, že to stojí za to se nechat vést, jestli vám to přináší určitý klid. Víra v Boha není primárně marketing („věř v Boha a on ti za to pomůže“), ale způsob, jak obejít pudovost a zavést taková pravidla pospolitosti, aby mělo větší množství lidí schopnost přežít. Nějakou víru očividně potřebujeme. Nemáme-li Boha, hledáme jiný druh naděje.

Není ten neklid v nás přirozený?
Vždycky byly mechanismy, které dokázaly snižovat napětí a odvádět pocity nespokojenosti a frustrace do nějakých společenských kanalizací. Kostely, hospody… Ale ano, společenský kvas byl samozřejmě vždycky. Občas to vedlo k revolucím.

A také ke vzniku nacismu. To zmiňuji spíš proto, abychom si neidealizovali minulost.
Jasně. Nebo ke vzniku komunismu. Jenže rychlost společenského vývoje byla tehdy dramaticky pomalejší. Zvykat si na změny v rámci jedné generace šlo. Když umírala moje babička, bylo jí 84 let a říkala: Honzíku, je čas, já už tomuto světu nerozumím. No jo, ale najednou se ocitnete v situaci, kdy světu nerozumíte ve čtyřiceti. Za svůj lidský život pak pocit, že světu nerozumíte, prožijete ne jednou ve stáří, ale ve stále rychlejším sledu několikrát za sebou. Společensky, technologicky, politicky, jakkoliv.

Příčinou jsou technologie?
Ne technologie obecně, ale především komunikační média a anonymita jejích účastníků, která boří jakýkoliv respekt před čímkoliv. Hlavně internet a sociální sítě. Lidé měli v minulosti určitou pokoru vůči společenským autoritám. Nedávám tomu znaménko, jenom to konstatuji. Tahle pokora je pryč. Pár lajků zvládne podpořit sebedůvěru, která je příjemná a motivující k tomu, stát se sám autoritou, aniž byste cokoliv uměl nebo věděl. Bez technologií by tahle dynamika nebyla možná, nezjistil byste, že po světě existují tisíce lidí, kteří si stejně jako vy myslí, že Země je placatá. Abych ale nenapadal jenom ty, o nichž si myslím, že jsou hlupáci, tak technologie utvrzují také intelektuály, že jejich názor je jediný správný. Aby bylo jasno – intelektuál může být samozřejmě vůbec největší hlupák, o tom není sporu.

kniha

Foto: Luboš Kreč/CzechCrunch

Fotografická kniha Jana Dobrovského s názvem Families

Zmínil jste green deal. Jak se coby člověk, který dlouho působil v energetice a zbohatl díky ní, na něj díváte?
Pokud přistoupíme na tezi, že lidská činnost přispívá k oteplování, musíme najít evoluční cestu, jak zabránit další devastaci planety. Mně ale přijde, že hledáme revoluční cestu. Každá revoluce má schopnost požrat vlastní děti. Mohli bychom zahubit sami sebe mnohem rychleji, než to udělá změněné klima planety. Dobrými úmysly jsou dlážděné cesty do pekel.

Takže s ním nesouhlasíte?
Společnost se hnula a bránit tělem green dealu je pošetilost. Ten pohyb je ale potřeba racionálně korigovat. Když budeme třeba nadšeně oslavovat elektromobily jako atribut budoucnosti, časem zjistíme, že to může být omyl. A bude to nepříjemné překvapení, které nám bude komplikovat život. Když jsem mluvil o tom imaginárním sousedovi, green deal je něco, co bude bořit lidské osudy. Musíme najít drahé nové technologie a přístupy, což bude stát strašně moc sil.

Byly tu různé technologické revoluce, proč by tahle měla být jiná?
Byly, ale šlo o revoluce, které stály na technologiích, které už lidé znali a dovedli si je představit. Ať už šlo o páru, nebo o elektřinu. Byl tedy postaven kůň před vůz. Teď se ovšem chystáme na revoluci, ale tu potřebnou technologii ještě vůbec nemáme. Takže stavíme vůz před koně a to mi přijde hloupé.

Jenže zkušenost posledních 70 let je taková, že technologie se rychle rozvíjely, počítače nám neuvěřitelně změnily život, a tak se předpokládá, že tento trend přetrvá. V podstatě vycházíme ze zkušenosti.
Obrovská masa lidí tomu věří. Věří naději, která dokonce získala i finanční hodnotu. Podívejte se na firmy Elona Muska – z čistě obchodního pohledu jejich nacenění nedává smysl. Investoři ale investují do naděje. Na mě z toho dýchá další kus mé životní skepse, totiž že víra ve vizionáře a v naději nás bude stát mnohem víc, než si myslíme. Dokonce jsem přesvědčený, že přijde prudká brzda, písek do soukolí.

Silke Horáková

Přečtěte si takéSilke Horáková z nakladatelství Albatros udělala miliardový byznysKniha si zaslouží žít delší dobu, říká Silke Horáková, které se z Albatrosu podařilo udělat miliardový byznys

Co to bude?
Společenský rozkol mezi těmi, kteří věří naději, a těmi, které mrzí ztráta současných konzervativních jistot. Nejmladší generace budou současným progresivistům za už pár let vyčítat jejich omyly, takže si ten zmar nakonec užijeme všichni.

Nebo by to mohl rozmetat příchod úplně nového strašáka, který nic z toho, o čem si tu my dva povídáme, neřeší – Číny.
Čímž se vracíme na začátek. Mír byl vždycky v historii lidstva dosažen odstrašením. Mír totiž nezajistíte objímáním, ale klackem v ruce. Jestliže si transatlantická civilizace své pohodlí zajistila tím, že prostředky, které to pohodlí umožňují, vyrábí někde jinde, nemůže se divit, že ten, kdo je vyrábí, ji technologicky dožene. A v ten moment je mír v ohrožení. Američané to už ale snad pochopili.

Čína je do budoucna mnohem větší strašák než Rusko.
Je, ovšem s tou poznámkou, že nevíme, zda v době, až nás Čína začne opravdu ohrožovat, tu nebudeme psát azbukou.

Lidé si někdy myslí, že když je něco levné, nemůže to být udržitelné, říká manažerka pro udržitelnost IKEA

Eliška NováEliška Nová

Barbora GeršlováRozhovor

Foto: IKEA

Barbora Geršlová je manažerkou IKEA pro udržitelnost pro Česko, Slovensko a Maďarsko

0Zobrazit komentáře

Pravděpodobně největší zásah z produktů IKEA do celého světa má knihovna Billy. Na planetě jí je okolo šedesáti milionů kusů, což je zásah zhruba do každé sté domácnosti. Kromě ikonické knihovny se ale v modro-žlutých obchodních domech čím dál častěji objevují také výrobky, které mají za úkol nechat planetě oddechnout. Jsou to sprchy, které pomáhají šetřit vodu, odpadkové koše, které vštěpují nutnost třídit odpad, ale jsou to také bezmasé masové kuličky. I o těch jsme mluvili s Barborou Geršlovou z místního zastoupení firmy.

„Nesnažíme se jen nabízet produkty, ale plníme také vlastní domácí úkol – snažíme se snižovat uhlíkovou stopu i u nás,“ líčí v rozhovoru pro CzechCrunch manažerka společnosti IKEA pro udržitelnost v Česku, Slovensku a Maďarsku Barbora Geršlová. Součástí toho jsou různá měření dopadů na životní prostředí i ambice.

Jednou z nich je například závazek transformovat se do roku 2030 na plně cirkulární byznys. Přičemž dílčí kroky podniká IKEA už nyní. Loni například odstartovala službu garantovaného odkupu dětského nábytku. „Má mnohem delší životnost, než jaká je jeho potřeba, protože děti vyrostou rychleji nebo jim vyhovuje něco jiného. Protiúčtem je dárkový poukaz. Vykoupený nábytek pak prodáváme v našem second handu,“ říká manažerka.

Ambicí společnosti IKEA je transformovat život v domácnostech po celém světě. Jak víte, že se to daří?
Snažíme se to měřit, nechceme mít cíl, o kterém nikdo neví, co vlastně znamená. Ptáme se tedy, kolik našich produktů a řešení lidé opravdu využívají a kolik lidí chápe IKEA jako někoho, kdo jim umožní žít zdravěji a udržitelněji.

Snažíte se tedy využít postavení na trhu k tomu, abyste lidi přesvědčili, že mají žít jinak?
Máte pravdu, umožňuje to i naše postavení na trhu, dá se na to ale dívat i z druhé strany. Tedy že máme silnou pozici díky tomu, co děláme. Nesnažíme se jen nabízet produkty, ale plníme také vlastní domácí úkol – snažíme se snižovat uhlíkovou stopu i u nás.

IKEA

Foto: IKEA

IKEA nabízí několik služeb, které mají pomáhat zlepšit životní prostředí

Jak to ale měříte?
Jedna věc je, kolik lidí si koupí produkt, díky kterému se daří šetřit energii nebo který snižuje potravinový odpad. Snažíme se na to dívat tak, že díky produktu z IKEA může člověk pomoci, aby na tom byla naše planeta lépe. Další metrikou je klimatická stopa, kterou měříme v operativě, dopravě zákazníků i přepravě našeho zboží. Měříme i to, jak se naše produkty používají v domácnostech a jaký mají dopad na globální změnu klimatu. Velice důležitá součást je i dopad na společenské aspekty. A vyvíjíme také novou metriku, která by měla pozitivní sociální dopad našich aktivit měřit. Data nyní začínáme sbírat a předpokládáme, že za rok 2022 už je budeme moci zveřejnit.

Věnujete se i výrobě, případně tomu, odkud pochází materiál?
Součástí je i měření našeho celkového hodnotového řetězce, kde se skutečně zabýváme i výrobou, logistikou, extrakcí materiálů a rozvážením do obchodních domů. Sledujeme také to, jak se naše výrobky likvidují. To sice tvoří jen čtyři procenta naší klimatické stopy, operativa našich obchodních domů je ale ještě nižší, má vliv z 3,3 procenta. Ve finále má tedy to, jak lidé výrobky vyhazují, v globálním měřítku větší klimatickou stopu než našich 422 obchodních domů.

Snažíte se na to reagovat i výběrem materiálů?
Ty jsou pro nás samozřejmě důležité. Každý rok se to s nimi trochu mění. Loni tvořily 42procentní podíl naší klimatické stopy. Největším přispěvovatelem jsou kovy, což může být překvapení, vzhledem k tomu, že nemáme příliš kovového sortimentu. V celkovém objemu našich výrobků tvoří jen deset procent, jejich klimatická stopa je ale téměř třetinová. Primárně je to způsobeno ocelí, což je skvělý materiál, používaný hlavně na nádobí, jeho výroba je ale velmi náročná. Při výrobě tuny oceli se jako vedlejší produkt vyprodukuje 1,8 tuny oxidu uhličitého.

Takže když chci dbát na životní prostředí, mám mít větší starost s nákupem hrnce než výrobků z plastu?
Z pohledu klimatické stopy ano. Plast je velmi efektivní materiál, a to i v případě energetické výroby. Vždy je ale potřeba dívat se na to komplexněji a kriticky. Je tedy dobré položit si otázku, jak dlouho chci výrobek používat. Doporučila bych tedy raději pánev z oceli než z plastu.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Chápu, má to samozřejmě víc rozměrů, plasty zamořují zemi zase jinak. Zejména proto, že jsou v přírodě nerozložitelné. S tím se snažíte nějak pracovat?
Jistě, plast je pro nás obrovské téma. V porovnání s ocelí je to skoro až neškodný materiál, zejména z pohledu vyprodukovaného oxidu uhličitého při výrobě. Problém je samozřejmě to, že plast stále neumíme stoprocentně recyklovat, spousta plastů končí v oceánech, mikroplasty zamořují vodní toky i půdu. Minulý rok jsme proto vydali závazek, že do roku 2028 odstraníme plastový materiál z produktového balení.

Při objednávání online už plast téměř nepoužíváme a v Česku i jiných zemích jsme ho minimalizovali na lepicí pásku a strečovou folii, které jsou navíc jen u některého zboží, které by bylo nebezpečné balit jen do papíru. To je třeba v případech těžkého zboží, u kterého hrozí, že by z balení vypadlo. Zatím jsme nenašli lepší a efektivnější variantu. Plast je také pořád nutné zachovat u potravin, protože je nejbezpečnější a nevidíme zatím alternativu. I proto jsme si závazek týkající se plastu stanovili v takovém časovém horizontu, aby byl dostatečný čas přijít s alternativou, novým materiálem, který by plast nahradil a zároveň byl udržitelnější.

Mluvila jste o měření toho, jak zákazníci výrobky likvidují. Můžete do toho ale vůbec nějak promluvit?
Snažíme se s tím pracovat skrze cirkulární ekonomiku, což je naše oblíbené téma. Do roku 2030 se chceme transformovat do cirkulárního byznysu, což je obrovská výzva, která souvisí nejen s likvidací, ale i se začátkem výroby, s tím, jak produkty navrhujeme a jaké materiály používáme.

Stále rozšiřujeme portfolio našich cirkulárních služeb, díky kterým nábytku prodlužujeme život. Pokud se tedy naši zákazníci rozhodnou, že už některý nábytek nechtějí, dáme mu druhou šanci. Držíme se principu tří R – recycle, reuse a repair, tedy oprav, znovu použij a zrecykluj. Nabízíme také službu náhradních dílů online, kdy si zákazník na pár kliknutí najde, co hledá, třeba šroubek nebo matičku ke konkrétnímu výrobku, díky čemuž pak nemusí ten výrobek měnit celý. Náhradní díly jsou k dispozici také v našich obchodních domech.

Máme také takzvané cirkulární huby, což jsou multifunkční oddělení, kde prodáváme nábytek druhé jakosti, který má poškozený obal nebo jde o kus použitý v showroomu, případně secondhandový nábytek vykupovaný od našich zákazníků za dárkovou kartu prostřednictvím služby Druhý život nábytku. Loni jsme také spustili garantovaný odkup dětského nábytku, protože ten má mnohem delší životnost, než jaká je jeho potřeba, protože děti vyrostou rychleji nebo jim vyhovuje něco jiného. Protiúčtem je opět dárkový poukaz, díky kterému mohou lidé koupit to, co momentálně potřebují víc. Vykoupený nábytek pak opět prodáváme v našem second handu.

Někomu by se mohlo zdát, že kvalita a nízká cena stojí proti sobě, pro nás je ale obojí důležité stejně.

Jaké další opatření by teprve mělo přijít?
Do Česka, Slovenska i Maďarska by měl brzy dorazit také cirkulární hub online, to nám ještě trochu chybí. Každý obchodní dům si nyní na své stránce spravuje nabídku, postupně bychom ji ale chtěli optimalizovat, aby si lidé mohli předem vybrat, zboží si zarezervovat a přijet si pro něj, aby nejezdili naslepo.

Dbá IKEA víc na kvalitu výrobku jako takového? Obecně se o něm totiž nesmýšlí jako o nábytku, který vydrží celý život.
Odjakživa se řídíme principy demokratického designu, což znamená, že se řídíme pěti prioritami. Těmi jsou design, funkce, kvalita, udržitelnost a nízká cena. Někomu by se mohlo zdát, že kvalita a nízká cena stojí proti sobě, pro nás je ale obojí důležité stejně a na obojí také stejně dbáme. Stejné je to i s udržitelností. Chceme ji nabídnout co největšímu počtu lidí, to znamená, že nemůže jít o nic exkluzivního.

Platí totiž, že pokud se bude dvacet lidí chovat udržitelně z osmdesáti procent, není to stejné, jako když se osmdesát procent lidí bude chovat udržitelně z dvaceti procent. A proto je pro náš důležité, aby byly výrobky dostupné. Máme LED žárovku, která stála 399 korun, když jsme ji pouštěli na trh. Ze začátku si ji nekupovalo tolik lidí a nemohli jsme si dovolit nižší cenu. Lidé si ale začali zvykat, zjistili, že je opravdu efektivní a šetří peníze. Díky tomu, ale samozřejmě i díky velikosti IKEA jsme si mohli dovolit cenu stáhnout. Dnes stojí 39 korun.

Takže nesehrává roli ani tak technologie, jako spíš objem lidí, kteří si zboží koupí?
Obojí. Vývoj a technologie hrají velkou roli, čím větší je ale rozsah výroby, tím větší si můžeme dovolit investice do rozvoje. Ona žárovka se tak mohla rozvíjet, a nyní má i delší životnost, asi dvacet let. Rozsah nám dodává větší flexibilitu ve výzkumu a vývoji, a pak můžeme nabídnout i nižší cenu.

Systémy na tříděný odpad v IKEA

Foto: IKEA

Systémy na tříděný odpad v IKEA

Jak se vlastně z byznysového hlediska vyplatí myslet na udržitelnost? Doplácíte na ni?
Produkt nebo služba, které vypouštíme na trh, musí samozřejmě mít i dobrý byznysový výsledek, protože ten produkt se musí sám uživit. Vždy řešíme, aby šlo o dobré řešení pro naše zákazníky a jejich domácnost, aby to bylo dobré pro planetu, i pro společnost. Někdy se stane, že něco nefunguje, ale poučíme se z toho a můžeme to pak někam posunout. Asi nikdy ale nebude dlouhodobě fungovat služba nebo zboží, které jsou ztrátové.

Velký oříšek jsou pro nás investice do udržitelných řešení, které se týkají budov a jejich operativy. Ty jsou totiž finančně velmi náročné. Výhodou jsou paradoxně rostoucí ceny energií, které mohou pomoci udělat tento sektor byznysově příznivější. Směřuje to k tomu, že vyjde lépe si svoji vlastní energii, ať už teplo, nebo elektřinu, vygenerovat z obnovitelných zdrojů než ji kupovat.

Jak na udržitelná témata reagují zákazníci? Je to v každé zemi jiné?
Neřekla bych, že by na udržitelná řešení byly negativní reakce. Někdy se setkáváme se smíšenou reakcí na sociální témata, která také řešíme, na ně jsou někde kulturně citlivější. Cirkulární projekty ale slaví úspěch. A to i v Česku. Naši službu Druhý život nábytku tady využilo už 2 700 zákazníků, šest tisíc lidí si objednalo náhradní díly online. To vůbec není špatné.

Děláme i pravidelný výzkum, jak zákazníci vnímají udržitelnost. Čerstvé výsledky za rok 2021 potvrzují, že v Česku je ohromné množství příležitostí. Polovina Čechů se klimatické krize bojí, devět z deseti uznává vědecký konsensus, že za ní stojí lidská aktivita. Protipólem k tomu je to, že pouze jeden z deseti Čechů, je ochotný vyvinout velké úsilí, aby s klimatickou změnou něco udělal.

To je obrovská mezera, kde vidíme naši roli, protože tento okruh zákazníků můžeme přesvědčit, aby nějaké úsilí vyvinuli, třeba skrze nákup nějakého udržitelného výrobku. S tím souvisí i ta cena. Spousta lidí stále udržitelnost vnímá jako drahou, minimum lidí je ochotných za to připlatit. Někdy ale také narážíme na dojem zákazníků, že když je něco levné, nemůže to být zároveň udržitelné.

V obchodních domech recyklujeme až 27 druhů odpadů.

Není to tedy o tom, že by některým lidem lezlo na nervy samotné téma, prostě jen nejsou ochotní za něco takového připlácet?
Někdy ani neví, co dělat. Pořád je potřeba to vysvětlovat. Specifikum středoevropského regionu je také ohlížení se na ty ostatní. Když něco nedělá soused, proč bych to dělal já. Když ale s něčím začnou, vystoupí ze své komfortní zóny, má to skutečný efekt.

Měříte konkrétní dopad na životní prostředí i u jednotlivých výrobků?
Měříme uhlíkovou stopu na roční bázi, za jednotlivé země a necháváme výsledky dvakrát auditovat, aby byla data opravdu přesná. Vizí je nabízet i informaci o tom, jakou klimatickou stopu mají jednotlivé výrobky. Jsme hodně na začátku, protože sběr dat je velmi náročný.

Nestahujete tedy produkty z výroby například proto, že by měly vysokou uhlíkovou stopu?
Když se ukáže, že produkt není tak udržitelný, jak jsme si mysleli, klademe si otázku, zda v jeho výrobě pokračovat. Minimálně vždy dojde k tomu, že je u takového výrobku odstraněný štítek, že je udržitelný. Obecně platí, že výrobky se stahují především kvůli bezpečnosti, neustále se ale snažíme inovovat, takže bych neřekla, že je na trhu nějaký výrobek, který by byl pro naši planetu výrazně náročný.

Předpokládám ale, že není udržitelných sto procent výrobků?
Ono se to hodně mění. Pracujeme s materiály a u některých výrobků se mění použitý mix. Loni se třeba podařilo nahradit 88 procent polyesteru recyklovanou variantou. Ta má lepší uhlíkovou stopu a některé výrobky z tohoto materiálu tedy můžeme klasifikovat jako udržitelné. Pokud se ptáte na celkové složení, v Česku mělo klasifikaci udržitelného výrobku 31,8 % našich produktů. Do definice patří to, že je z udržitelného materiálu, že pomohl provést v domácnosti nějakou změnu, tedy například že šetří vodu nebo elektřinu, dalším měřítkem je, zda je prospěšný pro zdraví zákazníka. Tak je definovaná například naše čistička vzduchu nebo rostlinná strava.

masove-kulicky

Masové kuličky IKEA

Co ostatní materiály? Evropa nyní řeší například textil, který je hodně problematický.
I textil je obrovské téma, ale spíš pro módní průmysl. V IKEA tvoří asi šestiprocentní podíl, je ale pravda, že je také za devatenácti procenty naší uhlíkové stopy. Největší problém je ale zmíněný polyester, pak polyuretanová pěna, která se používá do matrací, a bavlna. Byť používáme ve sto procentech certifikovanou bavlnu, dováží se z Číny či Pákistánu, takže má velkou uhlíkovou stopu. Snažíme se tedy bavlnu nahrazovat lyocelem, který je efektivnější. U polyesteru už jsem zmínila využití recyklované varianty, což snížilo klimatickou stopu o 45 procent. S pěnou je pak podobně velký problém jako s ocelí, protože zatím není moc řešení, jak s ní naložit.

Jak to máte například se dřevem?
Pracujeme s ním velmi efektivně. Byť tvoří 61procentní podíl našich výrobků, jeho klimatická stopa je pouze 22 procent. Lesy jsou pro nás důležité i kvůli pohlcování oxidu uhličitého, pracujeme proto s certifikovaným dřevem. Vytyčili jsme si také nový cíl, do roku 2030 chceme mít třetinu dřeva pouze z recyklovaných zdrojů.

Vaším cílem je i to, že nechcete vyvážet žádný odpad na skládky, ale měnit ho na surovinu. Je to proveditelné u veškerého odpadu?
V obchodních domech recyklujeme až 27 druhů odpadů. To je mnoho materiálu a ne všechen je možné převést zpátky do výroby. Vizí nicméně skutečně je minimalizovat odpad, který nejde dále využívat. V našem regionu momentálně recyklujeme 85 procent, zbytek odpadu jde na spalování se záchytem energie a jen jedno procento je pořád skládkované, což bychom rádi co nejdříve eliminovali na nulu. Máme také vytipovaných několik materiálů, které se ve výrobě dají použít zpětně, a byť je to možné, zatím to v tomto regionu neděláme. Je ale potřeba to průběžně vyhodnocovat, protože to, že přeneseme jeden materiál do výroby, by nemělo znamenat, že bude cestovat po celém světě nebo že bude procházet zbytečnou úpravou.

Ve Švédsku třídí v domácnostech až šestnáct položek. Snažíte se okruh tříděného odpadu rozšířit i do dalších zemí?
Snažíme, je to ale hodně lokální záležitost, protože každá země, dokonce i každé město, má jiná pravidla třídění a jinou technologii. Třeba v Praze nejsou moc kontejnery na hliník. Pokud bychom do toho zákazníky tlačili, spíš by je to frustrovalo. Minimum zákazníků půjde čtyři sta metrů ke kontejneru, takže by pak takový odpad stejně házeli do směsi. Zjišťujeme nyní, zda je někde vhodné třídit kartóny, protože některá místa mají takové třídící linky, které ho dokážou odlišit od plastu. Na to, abychom třídili šestnáct položek, v Česku není infrastruktura.

Jaké jsou vlastně ambice IKEA? Chcete od nábytkářského byznysu vykročit ještě dál, podobně jako to třeba ve Švédsku děláte s elektřinou?
Řekla bych, že už se to děje. Naší vizí není jen nábytek, ale domov. Vytváříme tedy i řešení, inspiraci. Chceme vnášet do domovů individuálního ducha, příjemný pocit i pocit bezpečí. Navíc velkou část našeho byznysu tvoří i potraviny.

ikea-cerny-most

Foto: Arch.Design

Obchodní dům IKEA Černý Most

Vím, dočetla jsem se, že jste v potravinovém byznysu šestí největší na světě. Předpokládám ale, že plýtvání jídlem v domácnostech jen tak neovlivníte, nebo ano?
Nabízíme celé recyklační sektory, které jsou hodně populární a mají vliv i na plýtvání potravinami. Recyklaci se věnujeme hodně i v našich obchodních domech, kde se snažíme ukazovat, jak to dělat správně, zároveň nabízíme celou řadu řešení, která dokážou uložit potraviny tak, aby vydržely co nejdéle. Zákazníci přitom po čase opravdu přichází s tím, že to funguje. Pracujeme s tím ale i kreativně, kanadská IKEA například přišla s kuchařkou, jak vařit ze zbytků, a mělo to velký úspěch. Převzali jsme to i do našich kantýn a IKEA Brno měla týden, kdy vařila jen ze zbytků surovin, což lidi přijali velmi dobře.

Poslední dobou nabízíte i rostlinnou stravu, jaký to má vliv?
Šedesát sedm procent klimatické stopy tvořené potravinami je z hovězího masa. Rostlinná strava je přitom daleko efektivnější a nutričně poměrně vyvážená. My používáme hovězí maso primárně na masové kuličky. I proto jsme představili světu rostlinnou variantu, bezmasé kuličky. Oproti masovým mají pouze čtyřprocentní klimatickou stopu, na jejich výrobu je zapotřebí jen sedm procent zemědělské půdy a dvanáct procent vody. Strukturou i chutí přitom připomínají kuličky z masa.

Kupují Češi rostlinnou variantu?
V porovnání s těmi masovými si je lidé v restaurací dávají v deseti procentech. V obchodu se švédskými potravinami si je kupuje osmnáct procent lidí a deset procent lidí kupuje ty zeleninové. Třicet procent tedy tvoří nemasová strava. Důležité je, že jde o postupnou změnu. Kdybychom všechny masové kuličky najednou nahradili těmi rostlinnými, asi bychom ničeho nedosáhli. Takhle to lidé vyzkouší, ochutnají, zvyknou si na to a udělají to i u jiného produktu. Minulý rok jsme představili rostlinné mleté maso, které přináší větší variabilitu, protože zákazníci si z něj mohou udělat boloňské špagety, hamburger a podobně.

macaly-founders2

Přečtěte si takéStartup prodali za stovky milionů, teď možná narazili na zlatou žíluPrvní startup prodali za stovky milionů, se druhým se rok plácali. Teď možná narazili na zlatou žílu

Loni jste začali vyrábět také sušenky z kávové sedliny, jak se osvědčily ty?
V Česku byly dokonce jako první. Sušenky z kávové sedliny souvisí zejména s ambicí být více cirkulární. Rozhodli jsme se s pekárnou Zemanka z vedlejšího produktu udělat právě sušenky.

Jakou udržitelnou variantu potravin chystáte teď?
Rostlinný hot dog. Snažíme se přicházet s variantami u produktů, které se hodně prodávají. A to je po masových kuličkách právě náš hot dog. Platí to nejen v bistru, ale i v obchodě se švédskými potravinami. Patří i k bestsellerům mraženého jídla. Termín uvedení zatím není, ale mělo by to být brzy.