Ruská armáda je bohorovná, dělá chyby, ale vydrží dlouho. Ukrajina otřásá světovým řádem, říká Bříza

Vlastislav Bříza zasvětil svůj akademický život studiu jaderných arzenálů. A říká, že ruská armáda trpí řadou chyb, ale nukleární výzbroj má skvělou.

Luboš KrečLuboš Kreč

briza-hpRozhovor

Foto: Archiv Vlastislava Břízy

Odborník na jaderné zbraně Vlastislav Bříza

Událostí, která nejvíc ovlivnila dění v roce 2022 a která bude mít zásadní dopad na život v celé Evropě také v roce 2023, je válka na Ukrajině. Kdy, jak a zda skončí, nevíme. Co ale víme, je, že ukrajinská armáda předvádí s podporou západu mnohem lepší výkony než většina politiků, novinářů i odborníků čekala. A Rusko naopak působí podstatně slabším dojmem. „Nesmíme ho podceňovat,“ varuje odborník na mezinárodní vztahy a jaderné arzenály Vlastislav Bříza v exkluzivním rozhovoru pro CzechCrunch a připomíná, že ruská konvenční vojska sice trpí mizernou kvalitou, ale že jeho nukleární zbraně a lidé, kteří je obsluhují a vyvíjejí, patří k těm nejlepším na světě.

Vlastislav Bříza není typický akademik, přestože vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ještě častěji než za katedrou, od které přednáší jednou týdně, ho potkáte v Českých Budějovicích v sídle průmyslového holdingu Koh-I-Noor. I on se ve slavné značce angažuje, své role ovšem striktně odděluje. A zatímco za podnikovou skupinu proslavenou výrobou tužek s historií sahající do roku 1790 mluví hlavně patriarcha Vlastislav Bříza starší, on – pokud s rozhovorem souhlasí – vystupuje raději civilně jako expert na zbrojení a geopolitiku, nikoliv jako byznysmen.

A takové bylo i jeho povídání s CzechCrunchem. Potkali jsme se, abychom zrekapitulovali vývoj na ukrajinské frontě a pokusili se najít odpověď na to, proč je ruská armáda tak slabá, respektive jaké jsou její silné stránky, když už víme, že strategické plánování to nejspíš nebude. Došlo i na to, co se dá čekat od Ukrajinců v roce 2023, kdy a zda dostanou od Američanů ještě vyspělejší bojové systémy, než nyní mají, nebo proč je třeba myslet na to, že porazit Rusko totálně na hlavu by mohlo mít dalekosáhlé dopady. Jde o témata, kterým se Bříza odborně dlouhodobě věnuje a která studoval i při svých pobytech na zahraničních univerzitách.

Od jara posloucháme, že Rusku dochází zbraně, ale na Ukrajinu pořád dopadá spousta raket. Jak to teda je? Víme, jak si stojí arzenál ruské armády?
Vždycky jde o odhady, neznáme přesné množství na kusy. Nicméně se dá konstatovat, což je vidět i podle intenzity útoků, které se koncentrují do salv jednou za několik dní, že ruské straně sofistikované zbraňové systémy docházejí. Částečně je nahrazují jednoduchými íránskými drony, které sice mají malou rychlost a větší část Ukrajinci sestřelí, ale některé se k cíli dostanou. Co mě překvapuje, je, že Rusko i za této situace dokáže doplňovat střely s plochou dráhou letu, byť ve velice malých počtech. Ruská federace nezvládne těchto raket vyrábět stovky týdně, spíš jednotky. Kvůli embargu a relativní nevyspělosti tamního průmyslu nemají komponenty. Takže vidíme útoky na energetickou infrastrukturu a velké utrpení, jenže četnost a intenzita útoků není ani zdaleka taková, jak by si ruské velení představovalo.

To je přece ale šílené, že nyní zjišťujeme, jak strašně slabá je nejen ruská armáda, ale i jejich obranný průmysl a celý ten armádní ekosystém.
Pojďme to rozdělit na dvě části. Jedna věc jsou konvenční zbraně, druhá jaderný arzenál. Nukleární zbraně Ruska jsou absolutní špička, nikdy nebyly podhodnocené ani finančně, ani personálně. U konvenčních zbraní je situace jiná. Nynější situace ale svědčí hlavně o tom, jak strašně moc podcenila ruská strana detaily invaze na Ukrajinu. Nikdo zjevně nepočítal s takto velkou konvenční operací.

Jak to?
Putin během covidu omezil na minimum svůj kontakt s vnějším světem. Obklopil se příslušníky tajných služeb, kteří ho utvrzovali, že západ na agresi nebude reagovat, protože nereagoval na Gruzii, Abcházii, Krym. Uvěřili tomu, že rychle dobudou Ukrajinu a pak budou ukrajovat další a další kousky. Toto se západním politikům těžko vysvětluje, ale když jednáte s ruskou federací, nemůžete si myslet, že kompromis je výsledek, který vyhovuje oběma stranám.

Oni ústupek berou jako výraz slabosti a o to větší sílu vyvinou příště. Ostatně ruské impérium rostlo historicky integrací kolonií do sebe, což je jiná cesta, než kterou šlo britské impérium. Britové vybudovali námořní impérium, Rusové kontinentální. A jelikož po pádu Sovětského svazu nedošlo v Rusku k deimperializaci (stejně jako u nás nedošlo k dekomunizaci), jejich myšlení zůstalo stejné. Rus je ochoten i ekonomicky živořit, když mu nabídnete imperiální úspěch, jako byl Krym. Oni to mají v sobě, chtějí být velcí.

Prostě sázeli na bleskový výsadek speciálních jednotek u Hostomelu, které pak svrhnou vládu v Kyjevě, a nastane absolutní vítězství během pár dnů. Ruské tajné služby reportovaly Putinovi, že na Ukrajině je nachystaná pátá kolona kolaborantů, kteří se ihned zapojí. Jenže to byla lež, celou dobu si je vodila ukrajinská kontrarozvědka, k níž proudily i miliardy dolarů z Kremlu.

Podcenění ale přece nebylo jen na straně tajných služeb. I ruská armáda se neuvěřitelně zdiskreditovala.
Nepochybně. Rusové podcenili i vojenskou stránku, mysleli si, že to bude stejné jako v Praze v roce 1968 nebo v Kábulu v roce 1979. Putin ale měl plán B, ačkoliv se asi moc nečekalo, že bude třeba. Plánem B měl být masivní, avšak rychlý vojenský úder. Proto Rusko kolem hranic Ukrajiny shromáždilo čtvrt milionů vojáků. Typické kleště, do kterých by Putin sevřel ukrajinskou armádu – obklíčil severní, východní i jižní hranici. Připomíná to slavnou operaci z druhé světové války zvanou kyjevský kotel. Jen si Putin dobře nenastudoval, jaké byly její důsledky.

briza-a

Foto: Archiv Vlastislava Břízy

Expert na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza ml.

O co šlo?
Když Hitler zahájil v létě 1941 operaci Barbarossa, kterou zaútočil na Sovětský svaz, část jednotek šla na Moskvu, část na Leningrad a část na Kavkaz. Největší vojenský stratég všech dob, jak se desátník Hitler sám tituloval, ale v jednu chvíli zastavil postup skupiny armád Střed, která mířila na Moskvu, a nařídil jí se vrátit, aby pomohla skupině armád Jih dokončit obklíčení více než půlmilionového vojska rudé armády u Kyjeva. To se opravdu podařilo, šlo o památné vítězství, do zajetí padly stovky tisíc vojáků, jenže zároveň se tím o měsíc zpozdilo tažení na Moskvu. A jakmile se rok přehoupl do podzimu, nastoupila rasputica. Německou porážku v Rusku nezařídil ani tak Stalin jako generál Žukov, ale generál bláto a generál zima.

Navíc Stalin během těch pár týdnů, kdy Německo obklíčilo sovětské vojáky v kyjevském kotli, dostal důvěrnou zprávu, že Japonsko, které tehdy okupovalo Mandžusko, nebude útočit, takže mohl povolat skvěle vycvičené a na zimu připravené divize ze Sibiře. Ty pak rozhodly bitvu o Moskvu.

Co je tedy největší slabinou ruské armády? Není nakonec hlavně šlendrián?
Je to kombinace víc věcí. Na jedné straně bohorovnost a přesvědčení o neporazitelnosti velké ruské armády, na druhé šlendrián. Skvěle to dokládá pár týdnů stará zpráva o dvou dronových útocích na vojenská letiště hluboko na ruském území. Jak se to mohlo vůbec stát? A jak je možné, že na jednom z letišť měli Rusové vedle sebe vyskládaných několik strategických bombardérů, které se celkově počítají na jednotky, maximálně na desítky kusů? To je proti všem zásadám. Ruská bohorovnost je těžko uvěřitelná, ale právě i kvůli ní to na bojišti vypadá tak, jak to tam vypadá.

A zároveň je ruská armáda zjevně i organizačně hodně zaostalá a zkorumpovaná.
Ano, nicméně nepodceňoval bych schopnosti ministra obrany Sergeje Šojgua. Pokusil se o částečnou reformu armády, ale korupce je v ní tak hluboce zakořeněná, že je extrémně náročné s tím cokoliv udělat. Ruská armáda byla vždy postavená na divizním uspořádání. Stejné to bylo také u armád Varšavské smlouvy. To jsou ale ohromná uskupení, divize mívá kolem deseti tisíc příslušníků. Držet divizi ve stavu, aby byla schopná během pár dní bojovat, je enormně nákladné a je to také mimořádně prokorupční prostředí. Už před Šojguem se ministr Anatolij Serďukov pokusil armádu předělat a její uspořádání změnit z divizního na brigádní, jenže vlna odporu, která se proti němu zvedla, byla tak rychlá a tak silná, že ve funkci vydržel jen krátce a bylo jasné, že hluboké reformy armády se nikomu ani po něm nepodaří prosadit.

Co tedy udělal Šojgu?
Šojgu, který je ve funkci deset let a který je velmi loajálním spolupracovníkem Putina, se pokusil udělat určitý kompromis a dílčí změny směrem k praporovému uspořádání, které je moderní a běžné i u západních armád. Praporové uspořádání spoléhá na větší flexibilitu a schopnost nižších pater armády se autonomně rozhodovat. Prapory mají řádově stovky lidí. Vidíme ale další problém, zatímco v historii měla ruská armáda vždy problémy s mechanizací, nyní má problém s přemechanizací. Každý prapor má příliš mnoho těžké bojové techniky a aut, i proto je dnes Rusko největším dodavatelem ukrajinské armády. Nechávají toho při ústupu za sebou tolik, protože to prostě nezvládají odsunout.

spencer-boxed

Přečtěte si takéTrénoval elitní rangery, bojoval v Iráku a říká: Ukrajina vyhraje, Putin nemá nic, zbývá mu jen terorismus

I Ukrajinci to rádi zdůrazňují, že Rusové jsou jejich největší dárci a že jim vděčí za úspěchy na bojišti.
Je to třeba brát s jistou nadsázkou, ale je to tak. Jinak na příkladu Ukrajiny lze vidět, jak jeden člověk může pohnout historií. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že kdyby nebylo prezidenta Zelenského, Ukrajina by dávno padla.

Kdyby odjel, jak mu v únoru nabídli Američané, už by asi v Kyjevě seděl Viktor Janukovyč nebo někdo jemu podobný, že?
Je to tak. Ale roli samozřejmě hraje i připravenost Ukrajinců obětovat život za vlast. Často si vzpomenu na Edvarda Beneše a rok 1938. Ačkoliv jsme měli milionovou armádu připravenou se bránit, vydal rozkaz nic nedělat a dodnes z toho máme zlomenou páteř. Když mi studenti říkají, že je to vlastně dobře, že jsme se v roce 1938 nebránili, šílím. To je přece naprostý nesmysl. Když půjdete v parku s manželkou a cestu vám zastoupí pár urostlých chlapů a budou vaši ženu obtěžovat, také neutečete. To byste se pak nemohl podívat do zrcadla. Jenže tohle se stalo nám. Kdybychom se bránili, i Němci by nás pak brali vážněji a jistě bychom vydrželi minimálně stejně tak dlouho jako podstatně větší Polsko.

To byla klíčová otázka i na Ukrajině, jak se dlouho vydrží bránit. Byla toho plná média, že Kyjev padne během pár dní. A nakonec to byli Rusové, koho jsme přecenili.
Rusko je na jedné straně schopné zavést do výzbroje nejlepší balistické rakety světa, na druhou stranu dokáže vést barbarskou konvenční válku – a ještě k tomu špatně. Ruská ekonomika ani tamní společnost neumožňují plošné rozprostření kvality. Musí se soustředit jen na určité prvky a v obraně je to jaderný arzenál, který je základním stavebním prvkem jejich bezpečnostní strategie.

Jsou ale jejich jaderné zbraně opravdu tak dobré? Nemůže to být podobný příběh jako s konvenční armádou, o které jsme si ještě před rokem mysleli kdovíco?
Opravdu je třeba odlišit konvenční armádu a jadernou výzbroj. Řeknu pár příkladů. Podívejte se na etnické složení klasické ruské armády na Ukrajině. Jsou jednotky, kde neetničtí Rusové mají většinu, a to nikoliv na úrovni praporů, ale na úrovni celých pluků. To svědčí o tom, že působit v konvenční armádě není v Rusku prestižní. Vyšší zastoupení minorit je dané i ekonomickou situací, protože neetničtí Rusové jsou chudší. Zároveň to je projev nevůle Rusů sednout si do tanku a vyrazit na frontu.

Ovšem v ruských jaderných silách jsou pouze nižší jednotky procent neetnických Rusů, tam je situace úplně obrácená. Ani za prezidenta Borise Jelcina, tedy v době největšího rozvratu, nebyly jaderné síly finančně ani personálně krácené. Za Putina pak došlo k obměně arzenálu i lidí, kteří se o něj starají. Proběhla komplexní generační výměna.

Volodymyr Zelenskyj, prezident Ukrajiny

Jak se změnila ruská nukleární technika?
Hovoříme o ruské jaderné triádě, což jsou strategické bombardéry, balistické střely odpalované z jaderných ponorek a mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země. Pouze strategické bombardéry se nijak zásadně nezměnily, Rusko i nadále spoléhá na stroje Tu-95 a Tu-160. Z hlediska bezpečnosti Ruska to je dostačující, protože už od dob Chruščova má Rusko jako prioritu balistické rakety odpalované ze země. To je klíč ruského odstrašení, rakety z dob studené války už ale odstranili a nahradili je raketami RS-24 Jars a Topol-M, které mají novou koncepci a dokáží se mimo jiné vyhnout raketovému deštníku USA. Nesou až deset hlavic a dokáží prolomit v podstatě jakoukoliv vzdušnou obranu.

To se ale nebavíme o taktických střelách, které bývají někdy zmíněny v souvislosti s Ukrajinou, ale o strategických raketách, které kdyby Rusko vypustilo, je konec.
Ano. A byla by chyba Rusko podceňovat, že když se jim nedaří v poli, že nemusí mít dobré nukleární zbraně. Nade vši pochybnost tuto schopnost má. Navíc rakety Jars i Topol jsou odpalované z mobilních zařízení, takže v případě konfliktu se dají učinit v podstatě neviditelnými, Rusové s nimi mohou manévrovat až stovky kilometrů denně. Rakety jsou přizpůsobené mrazům a lze je odpalovat i při minus 40 stupních. Nechci strašit, spíš to říkám, abychom Rusko nepodceňovali.

No a také to dokládá rozpolcenost ruské společnosti, která dokáže na jedné straně vyvinout takto sofistikované systémy, dost možná nejlepší na světě, ale zároveň nechají velkou část své společnosti živořit na úrovni předminulého století.

Co ponorky?
Námořnictvo zařazuje do výzbroje úplně nové ponorky a vyřazuje ty, které jsme znali, tedy Tajfuny a ponorky třídy Delta. Nové ponorky třídy Borej jsou tiché, mají jaderný pohon a prakticky neomezený dosah. Odpalují rakety typu Bulava, které také dokáží proniknout přes jakýkoliv protiraketový štít. V kombinaci s velkým množstvím dalšího jaderného arzenálu neexistuje síla, která by Rusko dokázala zastavit, pokud by se k útoku odhodlalo.

Protiraketový deštník opravdu takový útok nezastaví?
Ne, vždycky nějaké střely proniknou. Navíc je to nesmírně matematicko-fyzikálně složité. Uvedu příklad. Budete ode mě stát dvacet metrů, v ruce budete držet pistoli a dostanete za úkol mě zastřelit. A někdo třetí bude mít úkol trefit kulku, kterou na mě vypálíte. Asi si dovedete představit, jak složité je to spočítat.

Ještě v šedesátých letech přežívala myšlenka, že zastavit útok možné je, protože se mělo za to, že na jednu raketu je potřeba jedna antiraketa. To se ale změnilo, když Spojené státy zavedly v sedmdesátých letech do výzbroje rakety, na které lze nasadit až deset hlavic. K tomu si přičtěte klamné cíle, které raketa vypouští. Na jednu raketu byste musel použít třeba dvacet antiraket, to už je nemyslitelné.

Američané sice začali budovat protiraketový deštník, ale ten je zamýšlený jako obrana proti pár nahodile vystřeleným raketám od oněch zlotřilých států, jak Spojené státy svého času nazvaly Írán nebo Severní Koreu. Pokud by ale Rusko odpálilo plnou salvu několika set raket, které jsou podle smluv osazeny 1 550 strategickými hlavicemi, drtivá většina z nich by prolétla.

Příčinou slabosti ruské armády je kombinace věcí. Na jedné straně bohorovnost a přesvědčení o neporazitelnosti velké ruské armády, na druhé šlendrián.

Ani Izrael nemá něco v rukávu?
Ani izraelský Iron Dome, ani žádná jiná sebelepší protiraketová obrana není schopná zastavit 100 procent střel.

Takže Ukrajina, která je dnes schopná sestřelit přes 70 procent raket, které na ni Rusko vypálí, má vlastně fenomenální úspěšnost.
To je naprosto neuvěřitelné. Protiraketová obrana Ukrajiny je dnes spolu s izraelskou a americkou nejlepší na světě. Ještě je potřeba vyzdvihnout i ukrajinské dělostřelectvo, to je možná dokonce úplně nejlepší na světě. Ukrajinská armáda dokázala integrovat sovětské zbraňové systémy s těmi západními a ještě do toho zapojila talentované programátory a informatiky. Takže mají unikátní dělostřeleckou aplikaci a nepotřebují velení k tomu, aby mohli opětovat palbu.

Dělostřelci dostávají takřka v reálném čase informace z dronů, kde je palebné postavení nepřítele. Lopotný systém ruské armády spočívá v tom, že když dělostřelci takovou informaci dostanou, tak ji musí předat vrchnímu velení, které rozhodne, zda se palba bude opětovat a jak, pak rozkaz teprve putuje k jednotkám. Toto všechno Ukrajinci vymazali.

To je přece rozdíl mezi západním a ruským přístupem, respektive mezi novým a starým válčením, ne?
Ano, ale jednotky NATO jsou maximálně na polovině reakční doby ruských dělostřelců. Takže místo hodiny jim to trvá třicet minut. Ovšem Ukrajinci se pohybují v řádu minut. Velitel dělostřelecké baterie má informace víceméně v reálném čase díky dronům a sám rozhoduje o opětování palby.

Hodně se debatuje o tom, že Američané nechtějí Ukrajincům dát rakety, které by měly dolet větší než zhruba 100 kilometrů. Myslíte, že se Ukrajinci dočkají ještě lepších střel do raketometů Himars, které už od USA mají?
Pokud nedojde k další eskalaci, tak to Američané neudělají.

briza-b

Foto: Archiv Vlastislava Břízy

Vlastislav Bříza z Fakulty sociálních věd UK

Proč?
Vždycky musíte mít v záloze nějaký další prostředek, abyste mohl jít o stupeň výš, pokud i protistrana půjde o stupeň výš. Musíte mít možnost reagovat. A Rusové ještě nevyčerpali všechny prostředky, které mohou použít k eskalaci konfliktu. Američané to moc dobře ví a tak to celé moderují. Navíc Spojené státy mají obavu, že Ukrajinci – pokud by měli lepší vybavení – ukončí válku relativně rychle a budou vytlačovat Rusko z Krymu. A to je bezpečnostní riziko, protože nikdo neví, jak to zvíře zahnané do kouta v podobě Putina bude reagovat. V případě nově připojených území má podle všeho ruské velení dost rozumu na to, aby nepoužilo jaderné zbraně, jenže u Krymu si tím nemůžeme být zdaleka jistí.

A kdyby Rusko použilo taktické jaderné bomby, udělaly by USA totéž?
To je naivní. NATO by jaderné zbraně nepoužilo, protože Ukrajina není členem aliance. Nebyla by to adekvátní reakce, protože kdyby Spojené státy nebo Britové použili jadernou zbraň, fakticky by začala třetí světová válka.

Co by teda západ v takové situaci udělal?
Například by Spojené státy pustily brzdu v podobě dodávek tanků, protože na Ukrajině dosud není jediný tank Abrams. Ukrajina o ně celou dobu žádá, ale Američané je zatím neposlali. Stejné to je se stíhačkami – Spojené státy nedodaly na Ukrajinu žádnou, a to ani z té předchozí čtvrté generace. A jak jste se ptal, Ukrajina stále nemá k dispozici rakety s maximálním doletem pro systémy Himars.

Teď se objevila také informace, že Američané dodají Ukrajině protiraketový systém Patriot. Je to velká zpráva? Není už ukrajinská obrana dost robustní?
Ukrajinci integrovali postsovětské prvky s těmi západními, hlavně americkými a teď i německými systémy protivzdušné obrany. Klobouk dolů, zvlášť když mají úspěšnost až 80 procent. Patriot je ale zamýšlený na něco jiného. Pokud dojde k tajné zákulisní dohodě mezi Ruskem a Íránem a Írán dodá Rusku balistické rakety krátkého dosahu, Patriot bude vhodný na eliminaci právě těchto střel. Chápu ho jako vyvážení případných dodávek balistických raket z Íránu a jsme zpět u toho moderování a stupňování kroků. Američané si neustále nechávají prostor k dalším posunům.

ukrajina

Přečtěte si takéNejdřív návštěva fronty, pak Bílý dům. Zelenskyj vyrazil do USA, domů poveze protiraketový štít

Jenže Ukrajinci (a nejen oni) jsou z toho nepochybně zoufalí a uvítali by rychlejší tempo dodávek…
Ano, my bychom to také asi ocenili. Ale představte si, že by tam už dávno poslali tanky Abrams, stíhačky F-18, střely do Himarsů s doletem 300 kilometrů. Válka by se otočila dramatickým způsobem v neprospěch Ruska a kde je jistota, že Ukrajinci se zastaví tam, kde západ doufá? Linie mezi lokálním a globálním konfliktem je mimořádně tenká. Vím, zní to drsně, na Ukrajině umírají lidé, ale taková je realita. Navíc to, co nyní vyhrává válku, nejsou nejmodernější a nejlepší zbraňové systémy. Ukrajina získala strategickou iniciativu díky dodávkám nadbytků vojenských skladů ze západu a také díky tomu, že má spoustu techniky od prchajících Rusů.

Zmínil jste strategickou iniciativu, kterou převzala nejpozději v létě Ukrajina. Co lze očekávat během zimy a na jaře?
Ukrajina nyní čeká, až zamrzne půda. Končí období rasputice, tedy bláta. To bylo důvodem neúspěchu jak německé armády během operace Barbarossa, tak jarního útoku Ruska. Putin se dohodl s čínským prezidentem, že nezaútočí během olympiády, jenže ten měsíc, o který se připravil, stál Ruskou federaci hodně. Pamatujete, jak stála 60 kilometrů dlouhá kolona vozidel nad Kyjevem? To nebyl důsledek neschopnosti ruské armády rozpustit kolonu, ale důsledek rasputice, která byla všude kolem a z hlavní silnice se nedalo sjet, takže malé jednotky Ukrajinců mohly snadno útočit z boku.

Ukrajinci se teď budou snažit dál útočit a tlačit. Musí, nic jiného jim nezbývá. Nesmí ztratit iniciativu. Občas se objeví zprávy, že se to otáčí a že třeba u Bachmutu přebírají otěže Rusové. Není tomu tak. Bachmut je mlýnek na maso, který nařídilo ruské velení z čistě propagandistických účelů, aby mohlo veřejnosti ukázat záběry, na nichž ruská armáda útočí a osvobozuje území, které podle ní spadá pod Velkou Rus. Je to nesmírně morbidní divadlo, které ze strategického pohledu nemá absolutně žádný význam.

Ukrajinci budou útočit, ale co Rusové?
Na jaře se na frontu dostanou nově odvedení ruští branci, kterých bude víc než slibovaných 300 tisíc, odhaduji spíš tak půl milionu. Rusko se s nimi pokusí frontu stabilizovat. Zároveň by mě nepřekvapilo, kdyby se pokusilo otevřít novou frontu útokem z Běloruska, aby trochu ulevilo obráncům dobytých území na jihu a východě Ukrajiny.

Vladimir Putin, prezident Ruska

Vím, že jsme už několikrát Ukrajince podcenili, ale jak reálné je, že je do konce roku 2023 uvidíme v Mariupolu, na východním břehu Dněpru nebo dokonce na Krymu?
To se neodvážím soudit, nicméně kdybychom viděli Ukrajince na Krymu, v Kremlu už by se řešily úplně jiné věci. Jinak Rusko ve své propagandě tvrdí, že pro něj je nejdůležitější Donbas, kde musí chránit jeho obyvatele. Geopoliticky a strategicky to ale není pravda, nejdůležitější je jih Ukrajiny a koridor na Krym. To je pro Rusko naprosto zásadní věc, protože bez koridoru není Krym dlouhodobě bránitelný. Rusko potřebuje kompletně ovládat Azovské moře. Jakmile bude Krym spojený s ruskou pevninou pouze mostem přes Kerčský průliv, není to trvalé řešení. Rusové udělají maximum, aby koridor udrželi. A Ukrajinci se budou hodně snažit, aby se jim to nepovedlo.

Proč je Krym tak důležitý?
Je to symbol.

Právě, je to jen symbol. Jinak je to taková polopoušť, možná tam je někde plyn a ropa, ale stejně…
Neříkal bych, že to je jen symbol. Symbol je někdy mnohem důležitější než cokoliv jiného. Pobavte se kterýmkoli gramotným Rusem a řekne vám, že Krym byl vždy ruský. Krym je hluboce zakořeněný v ruských srdcích. Cherson, Záporoží, Mariupol… O těchto městech vám Rusové nakonec přiznají, že nebyla a nejsou ruská. Ale Krym? Ten nikdy. Oni jsou opravdu hrdí, že ho Putin v roce 2014 připojil zpátky. I většina obyvatel Krymu je proruská, což se o všech připojených územích říct nedá.

Takže to jsou primárně emoce, které boj o Krym pohání?
Je to silně emoční věc. Ale důležitá je i vojenská perspektiva, protože kdo ovládá Krym, ovládá Černé moře. Ruská černomořská flotila má základnu v Sevastopolu. Tato naše debata ale dokládá, do jak iracionální stavu jsme se dostali. Za normálních okolností by se strana, pro kterou se válka nevyvíjí dobře, stáhla. Jenže to Putin nemůže udělat. Bojuje o své politické přežití, protože ruské elity neodpouští neúspěch. Ulice Putina nesesadí, elity mohou, protože ony vidí, co se děje.

Pobavte se kterýmkoliv gramotným Rusem a řekne vám, že Krym byl vždy ruský. Krym je hluboce zakořeněný v ruských srdcích.

Právě, vždyť to je rozpad vlivu Ruska ve světě v přímém přenosu.
Ano, pro ruskou velmocenskou pozici je celé dění na Ukrajině jedna velká rána. Celý svět to sleduje. Jestliže Rusko mělo nějaký kredit v očích Indie a Číny, teď to platí jen minimálně. Neexistuje něco jako linka Moskva-Dillí-Peking. Čína s nikým nebuduje rovnocenné partnerství a jestliže na Rusy neplatí ústupky, u Číny si to vynásobte deseti. Oni nebudou Rusko odteď brát vážně. A totéž platí pro země bývalého Sovětského svazu, které vidí, že Rusko, které vše drželo silou, nemá takové svaly, jak se zdálo. A začnou se projevovat odstředivé tendence.

Válka na Ukrajině není jen největším válečným konfliktem v Evropě od druhé světové války, ale také zásadní moment, který změní geopolitickou realitu.
Dopady budou obrovské, ale bude to trvat mnoho let. Pokud by došlo k rychlé porážce Ruska a znovudobytí Krymu, v Kremlu už se budou řešit zcela jiné věci a můžeme se bavit o udržení celistvosti Ruské federace. Toho se ale nikdo z nás přece nechce dožít, že by měly vzniknout nástupnické státy, které se budou dohadovat, komu co patří, kde komu končí a začínají hranice, to vše s jadernými zbraněmi. Takže jakkoliv to může znít cynicky, cílem Ukrajiny i mezinárodního společenství by mělo být, aby si Rusko udrželo územní integritu.