Jana Burkiewiczová patří mezi známé české choreografky a na kontě toho má už opravdu hodně. Za sebou má práci pro Národní divadlo, vede vlastní soubor současného tance Burkicom, tvoří představení a spolupodílí se na choreografiích módních přehlídek, například pro Liběnu Rochovou, Hanu Zárubovou nebo Terezu Rosálii Kladošovou. Na kontě má inscenace pro Českou televizi, spolupracuje s Designblokem a už 2. listopadu odstartuje svůj nejnovější projekt – festival současného tance a fyzického divadla Bread & Dance Prague, kterým chce umožnit českým tanečním souborům povyrůst v mezinárodním kontextu.

Tancem Jana Burkiewiczová žije. Sama se k němu přitom dostala náhodou a relativně pozdě. A ještě si velice rychle uvědomila, že spíš než aktivně vystupující tanečnicí chce být tím, kdo tanec využívá k tvorbě vlastních inscenací. „Jednoduše mi došlo, že mě tvorba víc baví,“ říká Burkiewiczová pro CzechCrunch. V rozhovoru popisuje svůj přístup k tanci jako takovému, východiska k inscenacím, která ji přivedla až na festivaly v Soulu nebo Hongkongu, i důvody proč se spojila s dalšími soubory a založila ambiciózní festival Bread & Dance Prague, na jehož teprve druhý ročník už přijedou promotéři z celého světa.

„Když dosáhnete do určitého levelu, tak je v Česku hrozně těžké se s tvorbou posunout dál. Cítíte, že potřebujete lepší tanečníky, ale nemůžete je najít, chcete se konfrontovat s děním ve světě, ale nemáte kde. Obyčejně chcete růst, pouštět se do odvážnějších projektů, ale přitom vůbec netušíte, jestli přežijete další rok,“ popisuje Burkiewiczová, co vedlo ke vzniku festivalu, který do Prahy sváží důležité promotéry, ředitele festivalů a bookery a také chce tanec v podání pěti zásadních českých souborů 420People, Burkicom, Dekkadancers, Farma v jeskyni a Lenka Vagnerová & Company představit i širší veřejnosti.

„Společně říkáme: Jsme tady a jsme dobří. Každý ze souborů je jiný, má jiná východiska ke své tvorbě, jiné postupy, ale budujeme soubory, které snesou srovnání se zahraniční špičkou. Přijďte se podívat,“ zve diváky choreografka a vůbec se nebojí, že by mohl být současný tanec pro někoho nesrozumitelný. „Je to právě naopak. Tanec je nám velmi přirozeným vyjadřovacím prostředkem. Je přímo napojený na naše emoce, je přirozeně spojen s vizuálním vnímáním, nikde žádná bariéra, ta může být jen v našich hlavách,“ říká v rozhovoru.

Foto: Archiv Burkicom

Jana Burkiewiczová se tanci věnuje od 14 let

Vy jste se k tanci dostala až ve 14 letech a to pro to, že vás na ulici oslovila taneční mistrová s tím, že krásně chodíte. To bylo docela pozdě, promítlo se to nějak do toho, co pro vás tanec znamená?
Určitě, mělo to totiž své plusy i minusy. Šla jsem tehdy rovnou na konzervatoř a musela jsem strašně dohánět, protože mi chyběla pružnost těla, technika, oproti spolužákům, kteří to dělali od šesti let, já jsem o tanci nevěděla nic. Ale pak se to začalo lámat a já pocítila obrovskou vášeň, která mi zůstala. Dnes už netrénuji každý den, ale na taneční sál se často vracím jako choreografka a stále se mi tam daří zapomenout na čas a prostor, ve kterém se právě nacházím. Tanec a pohyb mi otevírá nové dimenze, které mě nepřestávají ohromovat.

Do té doby jste ale žádný vztah k tanci nepociťovala?
Vůbec. A myslím, že z toho plyne velké poučení – i s ohledem na to, že mám malého syna: nikdy nevíte, co v člověku dřímá a kde najít ten správný směr. U mě to byla opravdu náhoda.

Místo aktivního tancování jste se ale dala na choreografii. Dnes kromě toho, že vedete vlastní soubor, pracujete na zakázkách, pro jiná divadla, ale i pro módní návrháře, televizi nebo třeba Designblok, proč?
Protože pokud chce člověk v Česku pracovat v kultuře, a zejména v tanci, tak musí být multifunkční.

Čili se podle vás tancem uživit nedá? Ani od nějaké určitě úrovně?
Velmi těžko. Samozřejmě se můžete stát třeba tanečníkem v Národním divadle, kde dostanete pravidelný plat. Ale pokud nechcete dělat balet, tak je to velká dřina, protože dovolit si držet lidi ve stálém souboru prakticky nikdo nemůže. Tanečníci běhají mezi mnoha různými projekty, vedou kurzy, učí… Mě by taky bavilo dělat jenom Burkicom, ale není to možné. Taková je momentálně realita našeho oboru.

Když ale ještě na chvíli zůstaneme u vaší práce s Burkicom, tak s ním často zpracováváte různá společenská témata, ať už je to mizení živočišných druhů, migrační otázka, nebo umělá inteligence. Jak se tohle zachycuje tancem?
Vždy se snažím najít klíče, které divákovi pomohou. Tanec sice nemá schopnost mluvit a hluboce debatovat, ale místo toho dokáže vyjadřovat silné emoce. Což je skvělý jazyk, kterému všichni přirozeně rozumíme, protože škálu emocí prožíváme všichni stejnou, jen každý jinak intenzivně. Při představení se emoce snažím spojovat i s vizuální stránkou, tak abych neustále provokovala lidskou fantazii. Vlastně se neustále snažím o malé zázraky, které divák nemá šanci zažít nikde jinde. Chci, aby zůstali v paměti, aby se k nim člověk vracel a možná se i ptal, co jsem to vlastně zažil. Přijde mi to víc, než dávat jasně formulované odpovědi.

Podle čeho si témata vybíráte?
Vždy, když narazím na téma, ale třeba i na krátkou zprávu v novinách, ke které se stále vracím a které v sobě nemá jednoznačnou odpověď, co nám vlastně říká, začne mi v hlavě klíčit představení. Zjednodušeně řečeno, když je něco, událost, situace, fenomén, který mne zajímá a kterému nerozumím, snažím se jej rozklíčovat. Divadlo je moje cesta, jak mu porozumět. Na každém projektu pracuju většinou více než rok. Snažím se získat další informace, hodně čtu a také se bavím s lidmi, kteří mi k tématu mohou něco říci. Pak začneme pracovat na scénáři, nebo spíš společně s dalšími lidmi téma divadelně rozklíčovávat a postupně tak docházím k nějaké formě, jakou o tématu mluvit. Cílem celého procesu pro mne není nikdy snaha říci, co je správně a co špatně, ale spíš vzbudit otázky, rozšířit pohled. Upozornit na téma, které vnímám jako důležité, a vzbudit pocit, že se týká každého z nás.

Vaše poslední, před pár týdny uvedené, představení se jmenuje Slunce a je o umělé inteligenci, která po konci světa hledá zbytky lidství. To jste si vybrala proč?
Asi ze všeho nejvíce mne zajímala možnost se podívat na AI jako na budoucího člověka, kterého jsme stvořili, aby nám sloužil a dali mu z nás to nejlepší, aby nám nebyl nikdy nebezpečný. Jaký by vlastně byl, kdyby byl jen tím nejlepším z nás, a jaký by byl jeho vztah k nám a jak by se ten vztah změnil, kdybychom již nebyli? Chyběli bychom mu? Co by se stalo s jeho pokyny? A kdyby se do jeho paměti ukládali situace, z kterých by se měl poučit dál, jaké by byly? Vím, že vývoj AI takto daleko není a už vůbec ne v lidské podobě, která je pro lidi vždy trochu složitá a často vyvolává strach, ale to nebylo mým tématem. Já se přes humanoidy dostala oklikou k člověku, v čem je vlastně výjimečný? Co je na něm jedinečného? Po čem by se na nás humanoidům stýskalo a co by si sami chtěli osvojit… A z toho mi pak vzešel příběh, který hrajme, taneční sci-fi o lidskosti ve světě bez lidí. Vlastně taková romance o člověku. Příběh.

Použila jste AI při přípravě inscenace?
Ano, zajímalo mne, co se stane. Zadávala jsem dílčí témata, obrazy i hudbu. Ale víte, co je zajímavé? Nic z toho mi nedávalo smysl, a tak jsem z toho ani nic nepoužila. Vše, co mi nabízela, bylo strašně nudné, ploché a neemoční. Zkoušeli jsme zadat konkrétní skladby a posunout je, ale nebylo to ono. Vše bylo předvídatelné a vlastně prázdné. Jen formální hry.

Umělou inteligenci tedy ke své práci nepoužíváte?
Používám, abych si zrychlila život. Protože těch mailů a dalších textů, co mají znít dokonale, zakonzervovaně a chemicky, co musí člověk napsat, těch je hodně a v tom AI pomáhá. Nehledě na to, že všichni umělou inteligenci používáme, když si ráno sedneme k Instagramu nebo si zapneme Spotify, tomu se dneska nedá vyhnout.

Foto: Vojtěch Brtnický

Zítra startuje druhý ročník festivalu Bread & Dance, který funguje jako jakási mezinárodní platforma k diskusi o současném tanci a fyzickém divadle v Česku. Co přesně bylo impulsem k jeho vzniku?
Za Bread & Dance stojí pět českých tanečních company, střední až větší velikosti, které už všechny dosáhly nějakého levelu, dalo by se říct úspěchu, ale je pro nás těžké se posunout dál. Takže nápad byl „Pojďme se dát dohromady a povídat si o tom, co nás možná společně trápí, možná každý děláme něco jinak a najdeme cestu, jak to udělat trochu líp.“ A z toho pak vzešel nápad udělat festival a přivést k naší diskusi i tvorbě relevantní lidi ze zahraničí, bookery, promotéry, ředitele divadel či festivalů. Všichni se chceme rozvíjet a k tomu potřebujete nové impulsy, konfrontaci s těmi nejlepšími.

A co jsou tedy ty hlavní věci, které vás v Česku trápí?
Trápí nás spousta věcí, třeba, že v Česku nejsou podmínky pro to, aby tu fungovala company, která by mohla kontinuálně s výhledem několika let pracovat s vlastními tanečníky. Jednoduše na to nejsou peníze. Ale my si řekli, že si nebudeme stěžovat, že budeme hledat cestu, jak se posouvat umělecky i produkčně. Že zabojujeme o nové diváky a že se pokusíme pracovat v mezinárodním kontextu, abychom byli zajímaví i mimo Českou republiku. A protože je složité se na dálku prosadit v zahraničí, rozhodli jsme se přivézt ty správné lidi sem. Umožníme jim, aby nás poznali, aby poznali naši práci a zároveň my poznáme je, jejich pohled na současný tanec, jejich kritéria. V tuto chvíli sem vezeme třicítku promotérů, lidí z festivalů a dramaturgů a na burzu tanečníků se přihlásili stovky tanečníků z celého světa. Něco tu společně zažijeme a možná se něco stane. Věřím, že se vzájemně můžeme obohatit. Věříme v sílu spolupráce a sdílení, jedině tak můžeme jít dál.

Zmínila jste burzu tanečníků, což zní velice zajímavě. Co dalšího je součástí festivalu?
Má tři základní složky. Tu mezinárodní burzu tanečníků, kde vybraná čtyřicítka tanečníků z celého světa může zažít seznamovací workshopy s vůdčími choreografy našich company a také od nich získat zpětnou vazbu. My budeme mít možnost vidět nové tváře a chvilku s nimi pracovat a oni se budou moci předvést, třeba někdo z nich zaujme a objeví se v některé z chystaných inscenací. Druhá část je věnovaná networkingu s takovými hvězdami jako je třeba Gie Baguet zastupující legendární soubor Peeping Tom nebo velkou hvězdu současného divadla Miet Warlop, nebo Magnus Nordberg, který má dokonale zmapovanou Skandinávii. Bude skvělé slyšet jejich pohled na současný tanec i jejich feedback na naše inscenace, protože ty budou k vidění ve třetí části festivalu, v rámci přehlídky nových inscenací neboli Showcasu. Ten je sice primárně určený promotérům, ale je otevřený i široké veřejnosti.

Proč, když je zbytek zaměřený na profíky?
Divák je tím, pro koho to děláme a chceme, aby to bylo znát i z festivalu. Všech osm představení, která uvedeme, ukazují, jak je současný tanec neskutečně barevný a bylo by skvělé, kdyby na nás třeba díky festivalu přišli i lidé, kteří na tanec běžně nechodí. My jako Burkicom jsme se teď třeba vrátili ze Soulu a z Hongkongu, kam nás s představením Ostrov! pozvali organizátoři zásadních asijských eventů. V Chorvatsku jsme získali hlavní cenu na festivalu v Pule, ale doma v Praze ještě stále bojujeme o diváky.

A podobně bychom asi mohli vyprávět všichni. Tanec určitě nepatří k nejvyhledávanějšímu scénickému umění u nás, dokonce neexistuje jediný dům financovaný státem, který by se současnému tanci, na rozdíl od desítek činoherních divadel, věnoval, přesto si myslím, že jazyk tance je daleko sdílnější a otevřenější současnému vnímání světa. Věřím, že každý divák si dokáže najít svého oblíbeného choreografa nebo company, protože tanec je dneska od velmi experimentálních projektů až po velmi učesané, které jsou až líbivé. Škála je neskutečně široká, jen je třeba se jí otevřít, k čemuž bychom taky rádi přispěli.