Český rap se už dávno vyhrabal z hlubin zaplivaných klubů a plní velké haly. Na začátku této cesty stál i Jakub Strach alias NobodyListen, známý producent a DJ, který se o hudbu začal zajímat ještě v dobách, kdy letěly nevzhledné počítačové bedny a on melodie horko těžko sháněl na disketách. V rozhovoru pro CzechCrunch mluví o tom, jak se ocitl u zrodu hvězd typu Viktor Sheen nebo Yzomandias, proč byla tvorba hudby okolo roku 2010 poctivější než dnes, v čem mu pomohl letecký simulátor od mámy a proč nikdy nezapomene na legendu legend – Indyho.

„Omluv ten hluk, zrovna tady probíhá rekonstrukce,“ říká mi NobodyListen, když vcházím do dveří jeho pražského studia. Na humbuk je ale třicetiletý umělec zvyklý – ať už ten hudební, nebo mediální. Za patnáct let, co na scéně působí, toho totiž zažil tolik, že by to vydalo na knihu. Nikdy nehrál hry, nikdy se zbytečně neflákal venku. Už od puberty zkrátka věnoval maximální úsilí tomu, aby o něm jednou bylo slyšet. A povedlo se, takže dnes jeho pseudonym znají v české rapové komunitě všichni.

Říká, že každý rok jeho kariéry pro něj byl něčím důležitý, ten letošní má ale přece jen jinou váhu. NobodyListen ho chce pojmout pompézně – slaví výročí patnácti let v hudbě, tedy polovinu jeho života. A na dnešní večer (pátek 23. února) si proto nachystal jednu ze svých vůbec největších show, se kterou opanuje pražské Výstaviště. Nový koncept pódia, tři tisíce lidí, několik známých hostů, milionové náklady. „Nejdu na ní vydělat. Dělám ji pro fanoušky, protože to oni mě až sem dostali,“ říká.

V rozhovoru jsme s NobodyListen mluvili o jeho začátcích, respektive proč byla hudba před patnácti lety čistší a poctivější, rozebrali jsme několik fascinujících setkání, díky kterým poznal největší rapové legendy, ale i pár dravců, kteří dnes udávají tempo. Také jsme s ním skočili do baletu, přesněji řečeno do Národního divadla, kde jeho set doslova vytřepal prach z lustru v hlavním sále. A samozřejmě jsme se trochu podívali i na to, co pro tento rok ještě chystá.

Patnáct let na hudební scéně, polovina tvého života. Dá se vůbec shrnout, co to pro tebe znamená?
Znamená to pro mě hrozně moc. Bez jakékoliv nadsázky mi to změnilo život, hlavně proto, že jsem v tom všem byl ponořený už od dob, kdy mi ještě nebylo ani patnáct.

Životní láska?
Jednoznačně. Když jsem začínal, nedělal jsem nic jiného. Nikdy jsem nehrál videohry a skoro nikdy jsem netrávil volný čas jinak, než že jsem se snažil hudbu naučit. Všechno poctivě, jinak to totiž tehdy ani nešlo.

Myslíš, že v dnešní hudební tvorbě chybí poctivost?
Spíš než poctivost bych řekl vášeň. Okolo roku 2008 to bylo krásnější v tom, že všichni, kteří hudbu dělali, se o ni skutečně zajímali, milovali ji. Scéna byla mnohem menší, ale byla plná těch, jejichž primární cíl nebylo zbohatnout. Dnes je to podle mě jinak, dnes se z dělání hudby, DJingu a produkce stalo něco, co je velmi rychle dostupné, naučitelné, zjednodušené. Potkávám hodně mladých lidí, kteří se na tuto cestu dali kvůli tomu, aby získali hodně odběratelů na Instagramu, tím pádem i kvůli penězům.

Takže se bavíme o nějaké větší čistotě, většímu zápalu.
Je to tak. Neříkám, že teď tady nemáme ambiciózní umělce, kteří to s hudbou myslí doopravdy vážně, ale mění se to. Můžeme to přisuzovat rychlosti sociálních sítích, kdy každý chce být slavný za dne na den. Obrovskou roli v tom mají i technologie, kdy dokáže být například producent i ten, který si návod na výrobu beatu nakouká za hodinu na YouTube a přes noc vymyslí potenciální hit.

Já vyrůstal v době, kdy frčely velké počítače a zvuky byly nahrané na disketách, které se různě půjčovaly a které se obecně dost těžko sháněly. Všechno se vlastně těžko shánělo… Ať už šlo o samply, zvuky, melodie, návody. Cokoliv. Prakticky nic tady nebylo. Učil jsem se v programech, které by si dnes nikdo ani neotevřel, jak stupidní byly. Začínal jsem na druhé verzi Logicu (softwaru pro tvorbu hudebních melodií – pozn. red.) a teď už existuje jedenáctá.

Metoda pokus-omyl pro tebe asi není cizí, předpokládám?
Vůbec ne, přesně tak to bylo, učil jsem se sám. Dost věcí jsem ale odkoukával od hrstky těch, kteří už hudbu, především teda rap, který je mi nejbližší, dělali. Mým mentorem byl třeba Indy, legendární český rapper a polovina formace Indy & Wich, která v nultých letech byla spolu s PSH v Česku asi nejzásadnější.

Vím o tobě vím, že jsi mužem historek. Takže si dokážu představit, že i to, jak ses dostal k Indymu, má nějakou skvělou story…
Jojo, tu už nevymyslíš. To byl asi rok 2008, začátek éry Facebooku v Čechách – a Indy na svůj osobní profil, tehdy ještě žádné fanouškovské stránky ani nebyly, napsal, jestli náhodou někdo nemá kontakt na profesionální letecký simulátor. Že by si to rád vyzkoušel. On totiž obecně miluje letadla a létání. No… A moje máma byla 25 let letuškou u ČSA.

Tak jsem se jí prostě zeptal, jestli na Ruzyni nemůže zjistit, zda se dá na ten simulátor dostat. Dnes je otázkou, jestli by to prošlo, ale tehdy… Když jsem s mámou létal, normálně jsem chodil do kokpitu za piloty, standardně tam mívali otevřené dveře, dokonce jsem mohl i mačkat pár tlačítek… Nebylo prostě ve výsledku tak těžké se k něčemu tak výjimečnému, jako je profesionální letecký simulátor, dostat.

Máma se potom zeptala kapitánů, kteří to pro ni udělali, a já jsem Indymu napsal něco jako: „Ahoj, já jsem Jakub, moje máma je letuška a mám možnost ti simulátor zajistit.“ Indy souhlasil, vyzkoušel si to a řekl mi, čím se mi může odvděčit. Měl jsem jasno. Chtěl jsem se podívat do studia, kde nahrával. V té době to měl v takové díře na Smíchově, ale bylo to skvělé.

Jak ti to rozšířilo obzory?
Naprosto zásadně. To byl ten moment, kdy jsem si řekl, že se do hudby naplno ponořím. Ukázal mi první MPC (stanici pro tvorbu hudby – pozn. red.), představil mi ekvalizér, nějaké speciální programy. Od té doby jsem tam chodil několikrát týdně, prostě si jen sednout dozadu na židli a pozorovat, jak to dělá. Budu mu nadosmrti vděčný, že dal šanci tehdy čtrnáctiletému klukovi, kterého vůbec neznal, aby s ním mohl trávit čas.

Vzal mě poprvé i na Hip Hop Kemp, což byla tehdy jedna z největších rapových akcí u nás. Prostě mě dotáhl přímo na stage, kde jsem stál v rohu, sledoval dav dvaceti tisíc lidí, jak poslouchá Indyho rap a Wichovy beaty. Zlomový moment. Díky Indymu jsem se seznámil mimo jiné s Vladimirem 518 z PSH, který mi v sedmnácti dal šanci se upsat jeho labelu Bigg Boss, tehdy opět jedničce na scéně. A tak se to rozjelo…

Spíš než pro spolupráce s těmito legendami jsi ale známý v kruzích dnes největších českých rapových umělců jako Yzomandias, Viktor Sheen, Nik Tendo. S nimi máš taky nějaké těžko uvěřitelné příběhy?
Všechny jsem je potkal ještě předtím, než vůbec začali rapovat. Třeba s Yzomandiasem existuje legendární story, kdy napsal někdy v roce 2009 tweet ve smyslu „Sežeňte mi studio a nahraju hity“, já mu na to odepsal „Mám studio, zavolej mi“. Vůbec jsme se předtím neznali, pak jsme se ale střetli. Podobně neuvěřitelné je i setkání s Viktorem Sheenem, dnes jedním z nejposlouchanějších umělců na Spotify v Česku, se kterým jsem se potkal na mé teprve druhé akci, kde jsem hrál. Naprostou náhodou. Pro něj to v té době, opět okolo roku 2009, byl snad také druhý koncert.

Na Nik Tenda jsme s Yzomandiasem narazili v italské restauraci v Pardubicích, kde pracoval. Byl to takový sympatický týpek, který nás bavil. Tak jsme se s ním skamarádili – a dnes je to na české poměry velká rapová hvězda. A takových příběhů mám fakt několik, často se mi ani nechce věřit, že se staly.

Pamatuji si tě mimo jiné ještě z dob, kdy jste s Yzomandiasem, který tehdy vystupoval ještě pod přezdívkou Logic, měli na Rádiu Spin svůj pořad Yzo Show. Jak na něj vzpomínáš?
To byly krásné roky. Yzo Show byla tehdy pro komunitu naprosto zásadní věc, protože i tam se formovala kariéra nových umělců. Vzpomeň si na Haha Crew (slovenská newschoolová skupina ve složení Samey, Dalyb a Zayo – pozn. red.), ty jsme tam pozvali v době, kdy je skoro nikdo neznal, měli venku jen asi dvě písničky. Dnes? Její členové jsou na Slovensku za hvězdy. Skvělý moment byl Tyler Durden rapující z notesu s Hello Kity… Nebo Lvcas Dope. Dodnes jsou záznamy na YouTube a myslím, že by si je mladá generace měla připomínat.

Když se na tu patnáctiletou štaci na hudební scéně podíváme z nadhledu, jaký rok byl pro tebe přelomový? Takový, díky kterému tě najednou začalo znát celé Česko a Slovensko?
Myslím si, že jsem takový moment nikdy neměl. Jako třeba Calin s písničkou Hannah Montana, která vybouchla a slyšeli ji prakticky všichni. Spíš se považuji za dříče, který se rok co rok posouval a přicházel s více či méně zásadními projekty, na kterých jsem si své jméno budoval. Ať už šlo o úspěšné desky s Václavem Roučkem (VR/NOBODY), raveové akce Addict, experiment s vlastním vydavatelstvím PvP nebo třeba projekt s Národním divadlem.

Troufnu si ale říct, že pokud ses pro nějaký z nich proslavil, jsou to právě hudební akce Addict, které odskakují od čistého rapu a míchají ho s elektronickou, raveovou hudbou.
S oblibou říkám, že jsem v rámci Addictů nevymyslel nic nového. Nepovažuji se v tomto směru za génia, spíš si myslím, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Že jsem pochopil, co měli lidé v ten moment rádi – a tak jsem do toho šel.

Stal se z toho fenomén?
Pro komunitu lidí naladěných na velké parties s přesahem do rapu a elektronické hudby určitě. Bavíme se o akcích, kvůli kterým si lidé pronajímají autobusy do Prahy, čekají čtyři hodiny ve frontách před otevřením prodeje lístků, nedělali jsme nic jako předprodeje, plní most ze Štvanice až na metro Vltavská… Na ty akce jezdilo klidně i dva a půl tisíce lidí, často i do míst, kam ani MHD nejede. Takže asi jo, mělo to celorepublikový dopad.

Proč tě to napadlo pořádat?
Cítili jsme, že by bylo super streetovou subkulturu lépe propojovat. Prostě nahnat na jedno místo lidi, které baví stejná hudba, které baví se stejně oblékat, které baví stejné tenisky. A fungovalo to napříč několika lety. Pokud správně počítám, těch opravdu velkých událostí, které se konaly v prostorách pro více než tisíc lidí, jako třeba Malá sportovní hala nebo Křižíkovy pavilony, jsme měli jednadvacet. Těch menších, třeba v rámci turné, které jsme jezdili, mohlo být klidně i čtyřicet.

To je úctyhodný počet…
Byla to jízda. Dokonce jsme dostali i nabídku od lidí, kteří pořádají Let It Roll, že by Addict od nás převzali a udělali z něj festival. To už ale bylo v období, kdy jsem usoudil, že se ten potenciál vyčerpal. Plus jsem na sobě cítil, že se chci posouvat v něčem jiném.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený 𝙉𝙊𝘽𝙊𝘿𝙔𝙇𝙄𝙎𝙏𝙀𝙉 (@nobodylisten)

Ty vlastně rád přeskakuješ od projektů k projektům, je to tak?
Pochopil jsi správně. Mám období, kdy se pro něco nadchnu, tak tomu dám vše. Jakmile ale začnu cítit, že už to beru z posledního, přeskočím jinam. Tak nějak funguji. Třeba v případě Addictů jsem doznal názoru, že se chci opět více věnovat skládání, respektive produkování hudby, protože mi přišlo, že jsem spíš pořadatel akcí než hudebník. Být o něco víc v kreativním rybníčku.

A tak si odskočil rovnou k Yzomandiasovi, se kterým jsi udělal dost možná nejzásadnější desku roku 2022…
Před ní bylo pár zajímavých věcí, ale ano, album J.Eden E-gen s Yzomandiasem se stalo hodně populární.

Jak se prodávalo?
Dostali jsme za to čtyři platiny (platina se uděluje tehdy, když deska z prodejů a z příjmů ze streamingu utrží milion korun – pozn. red.) a pro mě jde o prodejně nejúspěšnější projekt v kariéře.

Skvěle rezonovala i spolupráce s Národním divadlem, kde jsi skládal hudbu pro baletní vystoupení. Jak k tomu došlo?
To byl nápad Yemiho A.D., se kterým se znám také od puberty. Dostal nabídku od Filipa Barankiewicze, šéfa Českého národního baletu, který chtěl dát dohromady něco, co by mělo přesah do moderny, ale zároveň by to pořád vycházelo z baletu. Tak jsme to dali dohromady. Pro mě to byl opravdu unikátní projekt, na kterém jsme trávili měsíce. Dokonce jsem jednou měl i klíče od Národní divadla, takže jsem tam znal každou uličku.

Čeho jste tím docílili?
Mě hrozně potěšilo, že to do Národního divadlo přitáhlo i mladé lidi, často ty, kteří v něm nikdy předtím nebyli. I Yzomandias tam byl se mnou, také vůbec poprvé. Po vystoupení mě oslovil i šéf Národního divadla, který mi řekl, že ještě nikdy předtím neměli tolik lidí na baletu. A nebyl bych to já, kdybych k tomu neměl i nějakou story, že jo…

Povídej.
Tím, že mám blízko k rapu, mám zároveň blízko k trapu, který se vyznačuje hutnými melodiemi – a pro znalce takzvaným 808 soundem. Samozřejmě jsem nemohl odolat a právě onu hutnou basu do mé hudby zahrnul. Jak jsme to poprvé během zkoušky přímo v sále pustili, tak se ten hlavní lustr v divadla dost zatřásl, až se z toho vylekal i sám zvukař. „No, tak nám z toho aspoň vyklepete prach,“ říkal.

Nedá mi to se ale na závěr nezeptat, co nad rámec té show na Výstavišti ještě chystáš? Přece jen 15 let kariéry…
Mám jeden projekt – a těšil jsem se, že ti to budu moct jako prvnímu říct. Ale ještě si musíš počkat, zatím je to ve fázi příprav. Fanoušci se ale mohou těšit třeba na turné s Annet X, se kterou jsem vydal album, s fotografem Benediktem Renčem pracujeme na knize s dosud neviděnými fotkami ze zákulisí a speciálních momentů. Pár věcí ještě přijde, naznačím, že to opět zkusím s navrhováním oblečení.