Když máte firmu, která má jedno sídlo v americkém San Francisku, druhé v Praze a několik týmů pracuje ještě z dalších koutů planety, pak už práci na dálku dobře znáte. Ani v jednom z nejlépe zafinancovaných tuzemských startupů ale nebyli zvyklí pracovat výhradně z domova několik týdnů v kuse, a to všichni.

S novou situací se v Productboardu, za kterým stojí Hubert Palán s Danielem Hejlem a vyvíjí nástroje pro strategický vývoj a řízení produktů, popasovali po svém. Do svých tradičních videohovorů přenesli například virtuální taborák i technoparty a jedou dál.

O tom, jak funguje český startup v době koronavirové, píše pro CzechCrunch Tereza Macháčková, která se v Productboardu stará o vyhledávání a nábor nových talentů. V lednu firma ohlásila velké investiční kolo, při kterém získala přes miliardu korun.

***

Vzhledem k tomu, že centrála Productboardu sídlí v San Francisku, na určitou míru práce na dálku jsme zvyklí. Naučili jsme se používat různé nástroje a vychytávky, abychom dokázali být efektivní, i když fungujeme na opačných koncích světa. Současná situace ale tohle všechno dovedla až do té nejkrajnější krajnosti. Polovina světové populace je „uzemněná“ a ze všech dodavatelů, zákazníků, zaměstnanců i kandidátů jsou jen obrazy na monitorech.

Productboard je jednou z těch šťastnějších firem – můžeme si dovolit pracovat z domova a díky zmiňovanému původnímu nastavení jsme na to celkem zvyklí. Ale není to snadné pro všechny – ne každý je od přírody introvert, který práci o samotě hravě zvládá.

Foto: Productboard

Tereza Macháčková (vpravo) se svým týmem z Productboardu

Je tu řada lidí, pro něž je tato situace opravdu náročná – rodiče s dětmi, lidé s mizerným internetovým připojením. Nebo týmy, jako je ten náš – lidé, kteří čerpají pozitivitu skrz energii dalších lidí kolem, z úsměvů bez roušek, z přímé zpětné vazby v místnosti.

Co jsme vnímali velice pozitivně, bylo počáteční ujištění od spoluzakladatelů, že to společně zvládneme a že se nám od nich dostane podpory. A právě ta je podle mě jednou z nejdůležitějších věcí, jak to zvládat – aby všichni členové všech týmů cítili, že v tom nejsou sami.

Hubert Palán například v Americe nakoupil několik tisíc roušek, které právě putují do Prahy, plánujeme je rozdat do rodin našich lidí a dalším potřebným. Další roušky nakoupené od českých švadlen jsme v předešlých týdnech rozváželi svým kolegům.

Nebo jiná drobnost: naši lidé mají nárok na firemní obědy – ani o ty nepřišli, firma všem zřídila účet na Uber Eats nebo Ordru a jídlo si necháváme dovážet. Postaráno bylo i o hardware: office manažeři rozvezli tomu, kdo potřeboval, monitory, klávesnice, tiskárny, kamery a další vybavení.

Držíme pospolu víc než jindy

Je skvělé, že se na sebe ve firmě můžeme jeden na druhého i na dálku spolehnout. Oba spoluzakladatelé nám dávají najevo, že stojí za námi a zároveň se nebojí ukázat své vlastní pochybnosti, nejistotu a zranitelnost. Semknutost lidí se projevuje také například ve snaze pomáhat, můžeme-li.

Foto: Productboard

Zařídit lze na dálku i meeting celého týmu

Jedna z kolegyň se stará o seniory, máme speciální kanál na Slacku, kam všichni mohou přispívat s nápady, kde bychom jako firma mohli být užiteční. Další kolega pro ostatní vede pravidelné kruhové tréninky v improvizovaném domácím prostředí přes videokonference, já jsem tímto způsobem zapojila několik desítek lidí do každodenní čtyřminutové „plankové“ výzvy.

Za klíčové pokládám dvě věci. Jednak je to maximálně intenzivní komunikace napříč celou firmou – veškeré informace a novinky je nutné co nejvíc tlačit různými kanály. Sdílet, sdílet, sdílet. Na druhé straně je pak co možná největší péče o ty takříkajíc měkké aspekty, o emocionální stránku.

Tohle vnímám jako významné především u manažerů a vedoucích týmů – aby tito lidé byli v pohodě, neměli strach, necítili se pod tlakem a mohli tak být oporou svým podřízeným (třeba i tím, že se nestydí dát na odiv svou zranitelnost a obavy). Proto pro ně organizujeme meditace, online jógu nebo konzultace s kouči.

Pro manažery je teď vůbec daleko důležitější než kdy dřív, aby hodně – podle běžných měřítek až přehnaně – komunikovali. Aby daleko častěji byli v kontaktu se svými podřízenými. Není zrovna naplánovaný individuální nebo hromadný videohovor? Nevadí, ať se třeba denně ptají na Slacku: jak se jim daří, jak se cítí, nepotřebují něco?

Předstírat, že jsme v kanceláři

Důležité je snažit se nespadnout do asociální bubliny, udržovat neustálý kontakt s „vnějším světem“, byť prostřednictvím počítače. Dobře funguje mít většinu dne zapnutou kameru, být třeba v týmové místnosti na Zoomu. Supluje to vlastně pobyt v kanceláři, kde probíhá mezi lidmi komunikace v reálném čase.

Skvělé jsou i zdánlivé prkotiny: dát ostatním vědět, že jdete koupit svačinu, uvařit kafe nebo na oběd. Ostatně i tohle přece ostatním v kanceláři normálně říkáme.

A jak udržet dobrou náladu a pozitivní nastavení? Přidávám několik konkrétních tipů, které jsme za těch pár týdnů vyzkoušeli a zjistili jsme, že docela dobře fungují. Přinejmenším jako psychické osvěžení:

• Každé ráno si dáváme kávu v otevřené – a naprosto neformální – skupině na Zoomu, kde probíráme nepracovní věci. Jaký film jsme včera viděli? Jak probíhá online výuka dětí? Jak to zvládá babička? Prostě takové sociální brebentění.
• Pořádáme i společné obědy, někteří se ve virtuálním světě sejdou i o víkendu a zahrají si třeba Counter-Strike. Kolegové se často scházeli nad klasickými deskovými hrami – a dělají to dál, jen online.
• Uspořádali jsme dokonce i technoparty s profesionálním dýdžejem! Lidi to přijali jako bláznivou výzvu, přidali se třeba i s partnery a dětmi a bylo z toho báječné odreagování.
• Naše office manažerka, která se normálně stará o udržování dobré nálady v kancelářích, pořádá pro kolegy výzvy typu „vyfoť výhled ze svého okna“ a podobně. Nebo od lidí sbírá fotografie z dětství a všichni pak hádáme, o koho jde.
• Pořádáme cestovatelské přednášky – spousta z nás jsou vášniví cestovatelé, kteří mají nespočet zážitků, o něž se mohou podělit.
• Zapálili jsme si virtuální táborák, což bylo dvacetiminutové setkání, kde jsme zpětně hodnotili uplynulé týdny v pozitivním duchu – za co jsme vděční, co dobrého nám nová situace přinesla. Abychom se pořád nebavili jenom o viru, jeho nástrahách a útrapách karanténního života.