Už sebevražda vedoucího oddělení cestovního ruchu Krajského úřadu Libereckého kraje Jakuba Šepse by sama o sobě vydala na pozornost médií. Ale teprve dopis, který nechal na rozloučenou, vyvolal obrovský zájem veřejnosti. Ukázal totiž, s čím se potýká člověk nezdravě ponořený do své práce. A kam až může takový zápal vést. Jenže to vůbec není nezvyklá situace, říkají psychologové a psychoterapeuti. Popisují, že v Česku má negativní pocity z práce podstatné množství lidí. A je jedno, jakou činnost vlastně vykonávají.

Pokud se zeptáte psycholožky Martiny Mikeskové, jak závažný problém je vysoké pracovní vypětí, nevysype vám z hlavy čísla. Zato spoustu příběhů z praxe. A nepřemýšlí přitom dlouho. Okamžitě si vybaví dva klienty, kteří jen za poslední dva měsíce v souvislosti s prací skončili hospitalizovaní v Bohnicích. Jeden zkolaboval psychicky i fyzicky téměř z minuty na minutu a odvezla ho záchranka, kterou si stihl zavolat. „Řekli mu, že to bylo za pět minut dvanáct. A s dalšími jsem jejich silné přepětí řešila,“ říká Mikesková.

Podle jedné ze zahraničních studií existuje odhad hovořící o tom, že zhruba desetina západní populace může trpět workoholismem. Ovšem už to je odhad z roku 2011. Další podobné studie z té doby hovoří ještě o mnohem vyšším čísle. Průzkum z roku 2016 pak ukázal, že v Česku syndromem vyhoření trpí každý pátý Čech.

Na vysoká čísla předchozích let upozorňuje psycholožka Pavla Zelenáková, která kromě praxe pracuje na platformě Hedepy a stará se jak o klienty, tak i pečuje o tamní terapeuty. „S přihlédnutím ke stáří výzkumu pak můžeme předpokládat, že i toto číslo může být dnes už zcela jinde. Z jiného průzkumu společnosti LMC JobsIndex pak vyplývá, že více jak polovina dotazovaných má pocit, že pracuje nad rámec svých povinností. Dá se tedy říci, že je nadměrné pracovní vytížení stále častějším problémem v Česku i ve světě, ačkoliv si ho lidé mnohdy sami neuvědomují,“ varuje.

Když se řekne, že bez práce nejsou koláče

Pokud byste hledali kolonku, do které byste lidi s fyzickými či psychickými problémy plynoucími z práce mohli zařadit, žádnou byste nenašli. Jsou to lidé inteligentní, nejsou samotáři, nemají problém navazovat vztahy, popisují odborníci.

Existují ovšem faktory, které rizikový pohled na práci zhoršují. Když nemáte dobré pracovní prostředí. Pokud jste například v open space a nemáte na práci klid. Nebo když se vám neustále mění pracovní podmínky, které nemůžete ovlivnit: jednou je teplo, jindy zima. Či třeba typicky v obchodních pozicích způsob hodnocení práce, kdy během jednoho období je potřeba navýšit tržby o 30 procent, v dalším zase o vyšší číslo.

První kroky, které lidi ke vztahu k práci směrují, se ovšem objevují už dávno předtím, než člověk do jakékoliv práce nastoupí. Mikesková má rozsáhlý pohled na psychickou pohodu lidí. Působí jako psycholožka a psychoterapeutka ve společnosti Soulmio, kde se setkává online s manažery a zaměstnanci. Školí o syndromu vyhoření. A vedle toho pracuje s dětmi, dospívajícími i i mladými dospělými, u nichž vidí řadu problémů.

„Přijde jim normální strávit osm hodin ve škole, pak přijít domů a šest hodin se učit. Říct si, že to všechno zvládnu. Aniž by měli motivaci, aniž by je to bavilo. Setkávám se s poruchami příjmu potravy, ve škole s tikovými poruchami a samotnou mě zajímá, kde to vzniká. Pak mám možnost bavit se s rodiči a přijdeme na to, že je to třeba tři generace stará záležitost. Že děti nevidí své rodiče odpočívat, vždy jen pracují. Vezměte si už třeba jen známé úsloví ‚Bez práce nejsou koláče‘. Jasně vám říká, že je normální a žádané tvrdě pracovat,“ popisuje Mikesková.

„Je jedno, na jaké jste pozici, toho se to vůbec netýká. A není to nutně jen prací,“ říká Simona Zábržová, která založila a vede aplikaci Soulmio. Ona i další vysvětlují, že jde například ve velkém o pečovatelské profese, ale třeba i o rodiče na mateřské či rodičovské dovolené nebo ty, kteří se starají o jiné své blízké.

Ale ono vás to nepustí

Zábržová se netají s tím, co má za sebou, a své zkušenosti využívá jako osvětu pro ostatní. Pracovala jako vrcholová manažerka v několika firmách, než se ukázaly problémy. Potýkala se s opakovanými záněty a fyzickým vyčerpáním, než si až po měsících řešení různých fyzických neduhů uvědomila, že za nimi stojí vyhoření.

Dala si pauzu, pak nastoupila na částečný úvazek a nakonec opět do vrcholové pozice na plný. A vyhořela znovu. Tentokrát s psychickými příznaky: sluchovými halucinacemi i nepřekonatelnou únavou i po dlouhém spánku.

„Začne to nabíhat postupně,“ vzpomíná. „Máte jednou týdně černé myšlenky, nedává vám smysl práce, začnete být otrávení. Neplníte termíny, pokud jsou, nemá to pro vás totiž smysl. Když se snažíte přebít optimismem své emoce, nejde to. Pak se jednoho dne vzbudíte a nemáte energii vůbec na nic. Nic vám nedělá radost, je jedno, jestli mi někdo koupí kytku, když kamarád zavolá, jak se máte, akorát jste naštvaní. Chcete se izolovat,“ popisuje své základní pocity.

Zábržová se rozhodla řešit své stavy terapiemi. Na nich, sezeních a seminářích si prošla stovkami hodin. Navíc pak začala budovat Soulmio, platformu, která má mimo jiné dalším lidem pomoct takovým stavům předcházet. Upozorňuje, že možností, které nekončí tak pozitivně, je celá řada. Někteří přejdou na antidepresiva. A samotná sebevražda je pak jedním z možných a ne až tak výjimečných důsledků.

Varovné příznaky lidí, kteří už mají problémy? Především extrémy, říká Zábržová. Lidé hodně pijí kávu – třeba pět šálků denně. Prolévat se můžou třeba i zeleným čajem. Ve velkém sahají po sladkém, protože se snaží nabít se chybějící energií. Hledají si nové známé a nezřídka třeba milenku. Snaží se prý nicotu i negativní pocity přebít. „Děláte cokoliv, abyste se necítili tak blbě. Ale ono vás to stejně nepustí,“ říká.

V neděli se pracuje skvěle, nikdo neruší

Problém se přitom netýká samotné pracovní pozice. „Je to dané tlakem na výkon. A ten má dnes každý. Vyhořet se dá z čehokoliv,“ říká Zábržová. Onen tlak na výkon se v Šepsově dopise objevuje na mnoha místech. Když dal dohromady čísla, kolik času práci věnoval, došel k 1 177 hodinám oficiálně zaevidovaných přesčasů a dalším nezapočítaným. Uvedl, že za tři roky navíc odpracoval další půlrok. Pracovní týden mu končil a začínal nedělí.

„Většinou od cca poledne do cca šesté, sedmé večer – upřímně tyhle pracovní neděle byly skvělé, jediný den, kdy prakticky nikdo nepsal a nevolal, žádné mimořádné úkoly, takže práce šla dobře od ruky,“ napsal. Ti, kteří si v souvislosti s prací vypěstovali problémy, jsou podle odborníků velmi motivovaní, do úkolů se vrhají naplno a každý další vnímají jako příležitost k profesnímu růstu.

„V mnoha případech si tak až po čase uvědomí, do jakého stavu se dostali a že práci věnují kromě pracovní doby i významnou část volného času. Také to, že zaměstnanec o práci jen přemýšlí, může brát cenný čas a energii, které mohly být vhodněji investované do odpočinku a načerpání nových sil,“ vysvětluje Zelenáková.

Poslední dva roky problematiku zhoršily, myslí si Zábržová. Popisuje totiž, že lidem se dobře žije v systému, který znají. Covid, válka i inflace ale působí jako nejistoty, které dokážou vykolejit mozek. A ten reaguje panikou. „Poradnu máme tři roky a stále roste, problémy s prací řeší stále víc lidí a s tím souvisí i další témata, jako je osamění,“ dodává.

„Vytíženost zaměstnanců a práce na všech krajských odborech není rovnoměrná, co se týká úkolů, objemu a její nárazovosti. Nikdy se tak nedá srovnat výkon přenesené působnosti v zákonných lhůtách s prací pro samosprávu. Tam jsou úkoly operativní, termínované a často velmi nahodilé z různých oblastí, zkrátka dle potřeb samosprávy kraje,“ přiznává René Havlík, ředitel Krajského úřadu Libereckého kraje v prohlášení, které nedávno zveřejnil.

Vyjádřil lítost nad Šepsovou smrtí a zmínil, že na jeho rozhodnutí mělo vliv více faktorů, osobní nastavení a životní události. V reakci k tomu mimo jiné oznámil zadání auditu v odboru i na kraji a další prověřování tamních podmínek.

„Ve společnosti velebíme práci do pozdních hodin. Trousíme posměšky na osoby pracující méně než 40 hodin týdně. Je na čase se spíše zastavit a zamyslet. Není to žádná raketová věda, ale zahlcení pracovního stolu zahlcuje i naše naděje na dožití,“ popisuje psycholog Adam Táborský, který působí v bohnické nemocnici, je zakladatel Terapie mezi stromy a je i součástí týmu psychologů spojených s aplikací VOS.health.

Vypočítává, že podle Světové zdravotnické organizace vedla dlouhá pracovní doba mezi lety 2000 a 2016 ke skoro třetinovému nárůstu úmrtí na mozkovou mrtvici a ischemickou chorobu srdeční. Nebo že v současnosti skoro desetina světové populace pracuje 55 a více hodin a je to trend, který vystavuje ještě více lidí riziku pracovní neschopnosti a předčasné smrti.

Jako na celek dokážou na psychickou pohodu konkrétně i Čechů hledět právě odborníci ze zmíněné VOS.health, projektu, který ve formě aplikace nabízí lidem možnost budovat si svou mentální pohodu. Z jejich analýzy nevyplývá, že by Češi prošli během posledních dvanácti měsíců výraznými změnami nálad spojenými s prací.

Zároveň ale dokládají, že nejčastější pocity a emoce, které uživatelé prožívají vzhledem k práci, jsou únava (v průměru 37 procent případů) a stres (ve 20 procentech případů). Jsou to pocity, které lidé sami v souvislosti s prací zmiňují.