Když loni v září exkluzivně na iVysílání vyšel seriál Pět let, volalo se po jeho uvedení v hlavním vysílacím čase místo titulů plných zastaralého myšlení jako Pozadí událostí. Teď se tak skutečně děje a vychvalované drama o tematice sexuálního násilí zamířilo do televize. Několik jeho aspektů si zaslouží uznání, nakonec ale stále prezentuje pohled zakotvený v problematické minulosti.

Článek obsahuje částečné vyzrazení děje seriálu.

V několika ohledech se přitom prezentuje jako příklad české tvorby zcela nové generace. Je dílem mladé scenáristky Sáry Zeithammerové, která se předtím podílela na tvorbě seriálu TBH a Pět let představuje její televizní debut coby hlavní autorky příběhu. O režii se pak postaral Damián Vondrášek, jehož dosavadní filmografie zahrnuje pouze studentské filmy. Také jejich hrdinové jsou mladí vysokoškoláci, vymezující se vůči světu starších dospělých. Samotné původní vydání online ostatně vcelku jasně říká, ke komu chce seriál primárně promlouvat.

I ve srovnání se značnou částí domácí tvorby, kde se sexuální násilí dodnes objevuje jako pointa vtipu, a hlavně v přímém kontrastu ku ve stejnou dobu vydanému Pozadí událostí, působí Pět let jako zjevení z mnohem progresivnější budoucnosti. Je na něm skutečně co chválit, ať už je to samotné téma, forma, realistické vyobrazení reakcí ústředních postav i jejich okolí nebo samotné vysvětlení, že znásilnění nemusí vůbec vypadat tak, jak si ho mnozí typicky představí. Jenže to nestačí – alespoň by nemělo.

V jádru seriálu, který na ploše necelých tří hodin vypráví příběh jedné zpackané noci a jejích následků o pět let později, stojí motiv různých perspektiv. Vyprávění začíná u Terezy, studentky žurnalistiky dokončující diplomovou práci a zároveň připravující knihu na téma cancel culture. Zrovna když pospíchá na schůzku s potenciálním nakladatelstvím, narazí na Davida. Neviděli se pět let a Tereza má pro to dobrý důvod. David ji na maturitním večírku znásilnil.

Jindy až příliš stoickou hrdinku samotnou překvapí, jak na ni setkání a otevření staré, nikdy pořádně nezahojené rány dolehne a na schůzce nedokáže myslet na nic jiného. Když se rozhodne svěřit redaktorce nakladatelství nespokojené s jejím rukopisem, vznikne nápad napsat knihu o osobním traumatu. Vše ale musí začít u samotného zdroje – Davida.

Ten si evidentně vůbec neuvědomuje, co Tereze udělal – přesněji řečeno, z jeho perspektivy nic špatného neproběhlo. Když ho proto hrdinka přímo konfrontuje, reaguje nechápavě, odmítavě, až agresivně. Sám se pohybuje v mužském prostředí, kde sexismus či snad i náznaky misogynie jsou takřka na denním pořádku. On ale takový není, ba naopak. Je to vzorný student, který kvůli učení moc neholduje večírkům, má zdravý vztah s přítelkyní a dokonce brání spolužačky před hloupými poznámkami kamarádů.

Tím jsou nastaveny základní fakta a postavy, kolem nichž se odvíjí následné vyprávění sledující střídavě Terezu a Davida, jak situaci zpracovávají a co na to říká jejich okolí. Oficiální synopse seriálu přitom klade detektivní otázku: Co se tu noc skutečně stalo? Otázky typu, jak se hrdinka s traumatem vyrovná nebo jaké bude nést útočník následky, jsou zde také, ale až ve druhém plánu. Odvíjejí se od té hlavní, která motivuje celý děj.

V souladu s tím Pět let volí nelineární způsob vyprávění, kdy v úvodu každé epizody vidíme další kousek z osudného maturitního večírku a pak se vracíme do současnosti. Většina flashbacků přitom sestává z toho, jak velký měla Tereza o Davida celý večer zájem. Tvůrci tím diváky staví do pozice nedostatečně informovaných vnějších pozorovatelů a testují jejich sympatie k oběma hlavním postavám.

Celou věc navíc komplikuje to, jak se nám prezentují. David myslí na svatbu, snaží se zdárně dokončit školu a potěšit svoje rodiče. Nařčení nejen že ohrozí jeho budoucnost, ale je jakoby v úplném protikladu ke všemu, co zastává. Tereziin život je naopak jeden velký chaos. Vůči ženě, která se jí snaží být přítelkyní, je chladná a má ji jen na sex, s matkou nemá prakticky žádný vztah a sama vlastně neví, co přesně chce. (Je mimochodem zajímavé, že na rozdíl od mužského hrdiny prakticky celou její existenci definuje pouze její trauma.)

Ačkoliv to vzhledem k vybranému přístupu trvá dlouho, nakonec se seriál opravdu dobere k odpovědi a vcelku jednoznačně dochází k závěru, že zde skutečně jde o znásilnění. Pět let ho přitom ukazuje jinak, než jak ho má velká část společnosti stále tendenci chápat, totiž jako velice násilný čin, při němž útočník svou oběť agresivně fyzicky napadne.

Ve skutečnosti oběť zdánlivě nemusí vůbec protestovat, jelikož může být v šoku, bát se následků vzpouzení se nebo být jednoduše ve stavu, kdy nedokáže vyjádřit souhlas. Právě to je případ Pěti let. Stejně tak seriál jasně říká, že i když měla Tereza poměrně vyzývavé oblečení a dávala Davidovi dlouho najevo zájem, nic z toho nelze použít jako omluvu pro jeho chování. Byť je smutné, že něco takového je stále třeba vysvětlovat, seriál tak činí zcela vážně a až polopaticky skrze vysvětlení z úst Davidovy přítelkyně.

Další smutnou skutečnost Zeithammerová a Vondrášek realisticky zprostředkovávají v reakcích okolí. Zatímco Davida jsou skoro všichni okamžitě a bez dalších otázek rozhodnutí ochránit, Tereza naráží na nepochopení. Dokonce její vlastní matka, zvyklá řešit věci rychle a efektivně, se ji ze všeho nejvíce snaží umlčet. Seriál přitom znovu připomíná svoji spřízněnost s mladší generací, když se k situaci špatně staví starší dospělí a sexistické mužské postavy.

Obecně seriálu nelze upřít kvalitní scénář i audiovizuální zpracování. Zeithammerová a Vondrášek dobře vědí, co chtějí sdělit a jak to divákům co nejlépe zprostředkovat, a volí pro to adekvátní, formálně zajímavý způsob vyprávění. Na jedné straně je to jednoduchá, ale přesná inscenace scén, pomalejší a odtažitě nejednoznačné vyprávění, na druhé struktura detailně vedoucí vnímání diváků. Problémy Pěti let ale tkví ve zmíněném zaměření na různé perspektivy a z nich pramenící „nečernobílost“, za niž si seriál vysloužil chválu.

Stalo se to, nebo ne?

Nejpozději při finálním zjištění se celá dosavadní vyprávěcí struktura rozpadne, protože ztratí význam. Naplno se totiž ukáže, že jejím záměrem ve skutečnosti nebylo komplexně podat situaci, ale přimět diváky sympatizovat s útočníkem a zároveň pochybovat o chování oběti.

Jakmile s jistotou víme, co se stalo, zpětně se většina vyprávění jakoby snažila říct, že něco podobného se může stát i tak hodnému klukovi, jako je David. Několika různými způsoby přitom seriál jeho jednání omlouvá. Tereza až do poslední (rozhodující) chvíle otevřeně souhlasí, on zase prý ani nevěděl, že dělá něco špatného. A když si to konečně přizná, viní se za to špatná výchova rodičů.

Naopak je vyprávění vykonstruované proti hrdince. Vykresluje ji jako chladnou, neschopnou citů – například se máme postavit na stranu kamarádky Lucie, se kterou spí, a která se opakovaně snaží s ní navázat tradičnější romantický vztah. Není to ale právě Lucie, kdo nerespektuje Terezou hned na začátku jasně vymezené hranice? Nakonec ona, podobně jako Tereziina matka, pro svoji blízkou nemá dostatečné pochopení a není ochotná akceptovat její proces.

V závěru se seriál jakoby snažil říct, že i nedokonalé oběti a na první pohled nejednoznačné situace mají dvě nevyrovnané strany, ale celým předchozím vyprávěním nám zároveň předkládá, že to přeci jen nějak komplikované je. Podle téže ideje jsou pak svým způsobem potrestány obě strany a navíc způsobem sugerujícím, že na svém trestu obě nesou část viny. Ale je to opravdu tak?

Pět let činí podobné chyby, jaké zobrazuje. Místo aby se například více zaměřil na psychologii hlavní hrdinky, proces obnovení potlačeného traumatu a jeho efekty, pídí se po tom, do jaké míry je její zkušenost legitimní. Místo aby využil prostor pro kritiku současného systému, který ani znásilnění jako prostou absenci souhlasu nechápe, zkoumá, o co vše může útočník přijít.

Je uvedení Pěti let v hlavním vysílacím čase správný krok? Bezesporu. I vrchol domácí tvorby na takto závažné téma s sebou ale stále nese zátěž smýšlení, které má apriori nedůvěřivý přístup k obětem sexuálního násilí a jejich traumata vykresluje opatrně, aby se příliš neuškodilo útočníkovi – a když na něj náhodou konečně dopadnou důsledky jeho činů, je to tragédie. Ačkoliv se perspektiva novinky posunula nadějný směrem a má potenciál totéž udělat i pro publikum, ukazuje, že stále zbývá udělat velký kus práce.