Na Slovensku strávil spoustu času a opakovaně pronikal do jeho duše. Spisovatel Pavel Kosatík vydal nejprve knihu Slovenské století, s níž předloni navázal na úspěšné České století, minulý rok pak shrnul slovenský porevoluční vývoj v díle Slovensko 30 let poté. Volební kampaň, která tam o víkendu vygradovala vítězstvím Roberta Fica a jeho Smeru, podle něj byla taková, jaká je tamní politika – surová. A slovenská společnost? „Ta prožívá hlubokou deziluzi z demokracie i ze sebe sama,“ říká populární autor v rozhovoru pro CzechCrunch.

Pokud by to náhodou ještě někdo nevěděl, tak sobotní volby na Slovensku skončily tak, jak… se dalo očekávat. Přestože průzkumy v posledních dnech naznačovaly, že by mohlo vyhrát Progresívne Slovensko, takové prognózy se nepotvrdily a první skončil Fico se svou stranou Smer. A má docela dobrou příležitost sestavit vládu, ačkoli úplně jednoduché to ani pro něj nebude a zcela bez šance nejsou ani liberálové. Mimochodem ledacos z toho, co se v posledních dnech a týdnech událo na Slovensku, by se do dvou let mohlo odehrávat i v Česku.

Podle Pavla Kosatíka, jednoho z nejúspěšnějších spisovatelů historických a populárně-naučných knih o moderních česko-slovenských dějinách, ale není důvod k přehnané skepsi. „Vezměte si jenom to, jak na výsledek voleb reagují nedělní sociální sítě: v Česku to vypadá ponuře jako o Dušičkách, kdežto na Slovensku prostě zápas o demokratické Slovensko pokračuje dál,“ upozorňuje v rozhovoru pro CzechCrunch, který vznikal prostřednictvím e-mailu bezprostředně po skončení voleb.

V interview si povídáme o tom, co vlastně Slováky fascinuje na Robertu Ficovi, proč mu začali znovu věřit, jak je to s jejich větší náklonností k Rusku, zda a proč jsou naštvaní a v čem a jak moc se (ne)liší od Čechů.

Na úvod velmi prostě – překvapilo vás na výsledku slovenských voleb něco?
V tom hlavním, tedy ve vítězství strany Smer, se bohužel naplnila očekávání, ke kterým předseda strany Robert Fico dlouhodobě spěl. Poslední rok dva využíval všech chyb svých politických soupeřů, a že jich bylo. Za to, kam situace dospěla, nesou odpovědnost lidé jako expremiér Igor Matovič, který se mnohokrát na veřejnosti zachoval jako šílenec. Ale nevyznamenal se ani předseda strany Svoboda a solidarita Richard Sulík, jehož nekonečné spory s Matovičem přivodily v prosinci loňského roku pád vlády a otevřely cestu k předčasným volbám. A mnozí další.

Za velké pozitivum těchto voleb pokládám osmnáctiprocentní zisk Michala Šimečky a Progresivního Slovenska. Takový úspěch moderní liberální strany slovenské dějiny nepamatují, navíc PS nastupovalo do volebního soupeření jako neparlamentní strana, tedy začínalo z nuly. Dalším pozitivem je, že se do parlamentu nedostala fašistická Republika. Povolební situace na Slovensku by nevypadala tak hrozivě, kdyby pod čarou ponoru skončila i nacionalistická Slovenská národní strana, která se nakonec s odřenýma ušima přes pětiprocentní hranici, nutnou ke vstupu do parlamentu, dostala.

Jak jste vlastně volby a kampaň, která k nim vedla, prožíval? Slovensku se dlouhodobě věnujete, očekával jste takový ráz volebního klání?
Zažíval jsem ji jako vyvrcholení dlouhého období deziluze, která na Slovensku léta panuje. Už za Matovičovy vlády přestala velká část Slováků důvěřovat politice. Matovič a spol., které si Slováci zvolili ve volbách v roce 2020, ztělesňovali naději, že Ficovy mafiánské časy skončily a Slovensko se znovu stane standardní demokracií. Ztráta důvěry v nové strany a jejich lídry ale znamenala pro mnoho lidí ztrátu důvěry k celému systému. To pak bývá ideální čas k nástupu populismu, takže i ten Fico, považovaný v roce 2020 za muže, který v politice skončil, zázračně oživl a začal pracovat na svém návratu. Kampaň se z větší části vedla surově a bez rukavic, ale taková je současná slovenská politika. Gentlemany by v ní člověk spočítal na prstech jedné ruky.

Mě osobně šokovala ideová prázdnota. To, že se i na české poměry hodně vytratila debata o programu, o nějaké vizi, o nápadech. Opravdu to Slováky ve většině nezajímá?
Velká část slovenských voličů neuvažuje tak jako voliči na Západě, nechová se racionálně. Fico dosud stál v čele několika slovenských vlád, všichni se mohli přesvědčit, že za ty roky svým voličům, obyčejným Slovákům, skoro v ničem neprospěl. Místo toho vytvořil na státě parazitující struktury, které odváděly peníze směrem k jeho podporovatelům, slovenským oligarchům. Slováci ale celkem běžně volí proti vlastním zájmům. Chtějí mít vpředu rázného muže, atamana, který bude předvádět agresivní politiku a dávat najevo, že by byl schopen poprat se i za ně. Ubránit je před tím, co prožívají jako hrozby přicházející ze Západu.

Do výsledku sobotních voleb promluvila ta část slovenských voličů, která si přeje podobný klid, jaký jejich předkové zažívali za normalizace nebo za válečného Slovenského státu. Chtějí v čele člověka, který poskytne iluzi, že udrží starosti lidem co nejdál od těla.

Foto: archiv Pavla Kosatíka

Pavel Kosatík se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou

Fenoménem byla i antiukrajinská témata. Často slýchám, že Slováci jsou v pohledu na Rusko jiní než Češi, že jsou větší rusofilové. Je tomu skutečně tak? Mám totiž pocit, že nálady, které jsme teď viděli na Slovensku, budou zanedlouho i u nás…
Na Slovensku se vždycky víc než u nás hrála takzvaná slovanská karta. Neexistuje žádná mystická jednota Slovanů, jednotlivé slovanské národy si často dělaly ty nejhorší věci, ať už Rusové s Poláky nebo Srbové s Chorvaty. I dnešní rusko-ukrajinská válka je toho nakonec dokladem. Slovanské v důsledku většinou znamená jednoduše proruské. A Slováci z řady důvodů jsou ochotní tuto proruskou kartu hrát. Neměli v minulosti svého Karla Havlíčka Borovského, který když četl, jaká je to v Rusku senzace, zajel se tam pro jistotu podívat, a když zjistil pravdu, nebál se ji napsat. Od té doby ten, kdo v Česku není slepý a hluchý, dokáže o Rusku přemýšlet kriticky. Slováci ale měli v 19. století Ľudovíta Štúra, který na konci života sepsal knihu Slovanstvo a svět budoucnosti, ve které Slovákům poradil, aby přijali azbuku a totálně se poruštili.

Tuto iracionální inklinaci k Rusku v dnešní době posilují také obavy ze Západu, Evropské unie a pododobně. Obavy z toho, že západní svět se vyvíjí, čas tam nestojí a že ve světové konkurenci je třeba vynakládat odpovídající úsilí. Ruská nirvána slibuje, že nic z toho nebude nutné.

Zároveň je fakt, že extremistické strany se na Slovensku dlouhodobě těší větší podpoře (i když Republika teď propadla). Čím to je? Je to všechno dané sociálně-ekonomickou situací a rozdíly mezi regiony?
Slováci jsou ještě mladší národ než my. Jejich demokratické tradice jsou o něco kratší a tím i mělčí. Funkční společnost předpokládá strukturu tvořenou stranami, které reprezentují různé lidské zájmy: lidé schopní dávat práci druhým volí častěji pravici, zaměstnanců se zastává spíš levice… Ustavení takové struktury vyžaduje určitý čas, lidé si na ni musí zvyknout a přesvědčit se o jejím smyslu. Zdá se, že těch 31 let trvání samostatného Slovenska k tomu zatím nestačilo. Mají tam hodně beznázorových, populistických stran a také mezi extremisty napravo i nalevo je plno, zatímco politický střed, pro stabilitu společnosti rozhodující, je poloprázdný. Je-li navíc společnost pod neustálou palbou ruských a jiných dezinformací, budování zdravé společenské struktury se dál komplikuje.

Co Slováky tak fascinuje na Ficovi? Nebo to není fascinace? Jaký s ním vlastně mají vztah?
Před pěti lety jím pohrdali jako člověkem, který proměnil Slovensko v mafiánský stát, kde bylo možné i vraždit s velkou nadějí, že to iniciátorovi projde. Ale po pěti letech a vládě chaotů po něm znovu sáhli jako po člověku, jehož vláda silné ruky aspoň nebyla chaotická. Fico, to je potřeba mu přiznat, je přirozený politický talent. Politika mu jde, nemusí, jako většina ostatních, dlouze přemýšlet, co řekne nebo udělá, jeho instinkty a dnes už také zkušenosti ho navigují poměrně spolehlivě. Slibuje lidem, kteří se nechtějí v ničem angažovat, že udělá všechno za ně, že se o ně postará. Ve skutečnosti to nikdy nedodržel, ale umí to slibovat tak přesvědčivě, že je hodně lidí spokojených.

Jaké je dnes Slovensko? Co to je vlastně za zemi a společnost?
Je to společnost prožívající hlubokou deziluzi z demokracie i ze sebe sama. Nepřipadá si a zřejmě ani není dospělá v tom smyslu, že by ji z převážné většiny tvořili lidé s nějakou vlastní životní vizí, schopností za ní jít a unést za to odpovědnost. Velká část z nich by se radši přidala k někomu mocnějšímu, kdo je té odpovědnosti zbaví. Snad je to také zčásti dáno historií, v níž Slováci nikdy nebyli pány ve svém vlastním státě, ale vždy žili pohromadě s někým početnějším, ať už s Maďary, Čechy nebo s Hitlerem, a ukládali si to do hlav jako své vlastní podrobení. A od roku 1992 se tu samostatnost zřejmě zatím nenaučili. Vždyť si vemte, jaký je to vrchol absurdity: členský stát NATO a EU se chce dobrovolně složit k Putinovým nohám. Zní to jako šílenství.

Mají k sobě Češi a Slováci opravdu tak blízko, jak si říkáme? Není to spíš mýtus?
Já Čechům bližší národ, než jsou Slováci, neznám. Ficovo volební vítězství nám Slováky vzdaluje, ale Fico tady nebude navždycky. Povahové podobnosti obou národů přetrvají. Samozřejmě, že se Slováky zčásti sdílíme i tu jejich pasivitu, o které se teď tady spolu především bavíme, takže i nám hrozí, že za dva roky se nám o našich volbách přihodí s Babišem a Okamurou něco společného. Ale zrovna tak můžeme jako demokrati zabrat, zabránit tomu a ukázat i těm Slovákům, že to jde dělat i jinak než nahoře s atamanem. Nemusíme se česko-slovensky jenom navzájem děsit svými chybami, v minulosti jsme jedni od druhých často odkoukávali i to, co tomu druhému šlo zrovna líp.

Často zaznívá, že pokud bude vládnout Fico s Hlasem a SNS, bude to průšvih a že Slovensko vykročí na Orbánovu stezku. Jak to vidíte vy? Není určitou útěchou, že Slováci už opakovaně ukázali, že se dokážou zbavit silných lídrů, kteří je vlečou do problémů (byť jednou to byl Fico)?
Slováci při všech svých chybách jako celek disponují značnou celospolečenskou energií, která třeba dlouho zdánlivě spí, ale pak se náhle projeví, jako se to stalo třeba ve volbách v roce 1998 nebo po vraždě Jána Kuciaka v roce 2018. Vezměte si jen, kolik nových stran a hnutí tam mezi každými volbami stále vzniká. Jasně že by bylo lepší, kdyby ta společnost se svými silami hospodařila lépe. Ale hlavní asi je, že ty síly má, že má s čím hospodařit. Vezměte si jenom to, jak na ten výsledek voleb reagují nedělní sociální sítě: v Česku to vypadá ponuře jako o Dušičkách, kdežto na Slovensku prostě zápas o demokratické Slovensko pokračuje dál.

Jste tedy stran Slovenska optimista?
Jsem.

A stran Česka?
My jako společnost působíme mnohem unavenějším dojmem. Tady je strašně moc lidí, kteří vám vysvětlí, že všechno špatně dopadne, nic dalšího už je nenapadá a přijde jim to normální. Ale pořád jsou zde taky lidi schopni činu. Jako Čech ničím jiným než optimistou ani nemůžu být.