Za deset let bude v Česku o půl milionů víc lidí ve věku nad 65 let. A kromě toho, že se nyní znovu vymýšlí, jak přenastavit a upravit důchodový systém, aby stát nezbankrotoval, zoufale chybí (a chybět budou) i lůžka pro seniory. Jednou z firem, které v tom vidí byznysovou příležitost, je developerská skupina RS Group a na ni napojený investiční fond PFFL. Největší potenciál přitom vidí v alzheimer centrech. „Do deseti let chceme postavit na tři tisíce lůžek,“ říká šéf fondu Martin Fojtík.

Skupina RS Group, za kterou stojí Robert Sekera, se k projektům zaměřeným na důchodce dostala už před více než deseti lety, když spolu s rakouskou společností SeneCura založili českou filiálku a začali budovat síť domovů pro seniory. Ta má dnes v Česku ke dvěma desítkám center, RS Group už v řetězci sice majetkově nefiguruje, ale naučila se díky němu, jak takové „senior housy“ a alzheimer centra budovat a jak je koncipovat.

„Právě díky tomuto know-how jsme se v roce 2021 rozhodli, že rozjedeme fond, který se na investice do tohoto odvětví bude specializovat,“ říká Martin Fojtík z PFFL. A připomíná, že fond aktuálně jedno středisko pro lidi trpící Alzheimerovou nemocí vlastní, další dvě jsou ve výstavbě, jednu akvizici má před podepsáním a na několik projektů, které jsou k mání, se dívá.

Ačkoli Fojtík a spol. hovoří obecně o domovech pro seniory, z byznysového pohledu jsou prý zajímavější Alzheimer centra čili takzvané domovy se zvláštním režimem. Za jeho klienty totiž stát a zdravotní pojišťovny platí větší sumy, takže zároveň není nutné žádat po pacientech či jejich rodinách tak vysoké doplatky, aby celý byznys model dával ekonomický smysl. „Příspěvky bývají do deseti tisíc korun měsíčně, záleží samozřejmě na druhu centra, jeho lokalitě a službách,“ vysvětluje.

V soukromých domovech důchodců, kde jsou staří lidé, kteří ale nepotřebují intenzivní péči, se běžně platí 25 tisíc korun měsíčně a víc, přesto to ekonomicky nebývá žádná krasojízda. „Máme hodně nabídek, abychom nějaká centra pro seniory koupili. Bohužel jen málokteré nám dává smysl, trh je hodně fragmentovaný, bude docházet ke konsolidaci,“ vysvětluje Fojtík. Zdůrazňuje, že klíčovou roli hraje třeba i to, kde se domov nachází, protože jeho strategií je budovat je spíš v centrech měst, nikoliv na samotách a bez dobré dostupnosti hromadné dopravy.

Výstavba jednoho centra trvá obvykle do dvou let, investičně vyjde jedno lůžko na 1,5 až dva miliony korun. Ideální jsou podle Fojtíka stavby o kapacitě 120 až 150 lůžek, o které se stará zhruba 70 až 80 zaměstnanců. „Naším plánem je teď získávat do fondu zhruba 250 milionů korun od kvalifikovaných investorů ročně, abychom stanovené tempo dodrželi,“ říká s tím, že loni měl jím spravovaný fond solidní zhodnocení 11,86 procenta. Dlouhodobě nicméně cílí na konzervativní výnosnost do devíti procent.

Fojtíkův fond plánuje postupně otevírat jedno až dvě nová centra ročně, přičemž jejich provozovatelem budou najaté společnosti, s nimiž si RS Group ozkoušela spolupráci na jiných projektech pro seniory. Do deseti let by RS Group a PFFL rádi měli k dispozici až tři tisíce lůžek – získaných buď formou akvizic, nebo že RS Group postaví a fond PFFL je od majetkově spřízněného developera koupí do svého portfolia a dlouhodobě pronajme.

Foto: PFFL

Martin Fojtík, šéf fondu PFFL

Na trhu s Alzheimer centry je ale už nějakou dobu živo, lídrem oboru je finanční skupina Penta a její zdravotnická divize, která v Česku provozuje na tři desítky zařízení pro seniory. Působí tu také zmíněná SeneCura, u jejíhož vzniku RS Group stála. Z historických budov se pak domovy pro staré lidi snaží budovat také společnost SenLife.

Způsob financování se v každém případě odlišuje: Penta nebo SeneCura jsou velké nadnárodní firmy, SenLife spoléhá mimo jiné na dluhopisy, RS Group a PFFL jdou cestou investičního fondu pro kvalifikované investory, tedy s minimálním vkladem nad milion korun.

Téma péče o seniory bude v dalších letech stále důležitější. Jen od revoluce se průměrný věk dožití Češek a Čechů protáhl o čtyři, respektive o pět let na 80,5 a 74 let. Podle Fojtíka už nyní chybí přes 30 tisíc lůžek pro starší lidi, kteří by potřebovali nějakou formu asistence, ale s tím, jak díky vědeckému a medicínskému pokroku budeme žít déle a déle a zároveň budou do důchodu odcházet hodně silné ročníky ze sedmdesátých let, se tento nedostatek bude jen prohlubovat.