Oblečení si Stepan Vashkevich z Běloruska vždy nesmírně vážil. Plný šatník u něj neexistoval a spokojit se musel většinou s tím, co podědil. Když se přestěhoval v osmnácti do Česka a vyrazil poprvé na nákupy, ovládlo ho nadšení. Toto je ten pravý západ, letělo mu hlavou. Přesně za měsíc se však levně koupené boty rozpadly a on si uvědomil, jak moc rychlá je „rychlá móda“.

Dnes působí Vashkevich jako konzultant v Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN) a přednáší na akcích zabývajících se udržitelností v módním průmyslu. Letos jste ho mohli slyšet i na konferenci TEDx Národní nebo na největší výměně věcí v Evropě nazvané Týdenní swap, ze které účastníci odcházeli s plnými taškami a nic přitom neutratili.

Sedmadvacetiletý Vashkevich v rozhovoru pro CzechCrunch popisuje, jakým směrem by se měli ubírat výrobci a spotřebitelé textilu, aby jednali v souladu s cirkulární ekonomikou, a také to, co dělat s nevyužitým oblečením.

Co tě přivedlo k cirkulární ekonomice?
K cirkulární ekonomice mě přivedla přímo stáž v INCIEN. Vztah k environmentalistice jsem měl odjakživa, nejvíc mě ale nejspíš ovlivnila letní škola ekologického aktivismu. Velkou roli hrála určitě i rodina, konkrétně babička. Sám vnímám, a studie to potvrzují, že mladší generace si z hlediska environmentálních otázek rozumí víc s prarodiči než rodiči. Je tam velký hodnotový průnik ve vztahu k přírodě a zdrojům. Generace prarodičů se potýkala s nedostatkem a hospodařila lépe se zdroji. Naše generace si zase uvědomuje hrozby, které jsou před námi.

Proč sis zvolil studium v Česku?
Byla to čirá náhoda. Studoval jsem v Bělorusku technologický obor. Miloval jsem chemii, ale matika a fyzika mi moc nešly, takže jsem hledal něco jiného. Kamarád mi poslal český stipendijní program pro země, kam spadalo i Bělorusko. Moc jsem tomu nevěřil, myslel jsem, že to bude pro privilegovanou vrstvu, ale opak byl pravdou.

Čím tě zaujalo téma udržitelnosti v textilu?
Studoval jsem udržitelný rozvoj na Univerzitě Palackého, kde jsme založili studijní spolek Udržitelný Palacký. Měli jsme za cíl vytvořit z univerzity více environmentálně udržitelné místo. Jeden z našich projektů byl freeshop, kam lidé nosili nepotřebné věci a zdarma si odnášeli jiné. Tam jsem se poprvé setkal s množstvím oblečení, kterého se jako společnost zbavujeme.

Nedávno jsi měl přednášku na týdenním swapovém marketu v Pražské tržnici. O co šlo a kolik oblečení se tam protočilo?
Organizátorky to označují za první udržitelný obchoďák, pravděpodobně šlo i o největší evropskou swapovací akci, na kterou lidé přinesli šestnáct tun oblečení během sedmi dnů. Většina se rozebrala, zbylých patnáct procent věnovali organizátoři charitativní organizaci Potex. Za symbolické vstupné si účastníci mohli odnést cokoliv zdarma. Swapovaly se však také služby. Někdo umí stříhat vlasy, někdo matematiku.

Obchoďák byl ve dvoupatrové hale krásně uspořádaný. O třídění a umisťování věcí na věšáky a do regálů se staraly desítky dobrovolníků. Celkově byl o akci velký zájem. Moje přednáška nesla název Z globálního světa mody až do našich skříní, tedy jakási perspektiva globálního rámce negativních externalit spojených s textilním průmyslem.

Celosvětově se řadí textilní průmysl mezi největší znečišťovatele životního prostředí. Čím to je?
Z hlediska spotřeby surovin je textilní průmysl v Evropě na pátém místě. Textil se nicméně převážně dováží. Velkou environmentální zátěž představuje znečištění vody – na jedny džíny se spotřebuje až deset tisíc litrů. Samozřejmě obrovská spotřeba vody se týká i biobavlny. Kromě vody se pak posuzují další faktory, jako je uhlíková stopa, znečištění dalšími toxickými látkami, ale i to, jak se s textilem nakládá na konci životního cyklu, tedy kolik vzniká odpadu.

Jak lze kromě recyklace aplikovat cirkulární ekonomiku do textilního průmyslu?
Recyklace je až úplně poslední krok. Na špičce hierarchie stojí prevence vzniku odpadu, tedy znovuvyužití a prodloužení životního cyklu jednotlivých kusů. Oblečení by mělo sloužit co nejdéle, být vyrobeno z kvalitních materiálů za férových podmínek z udržitelných, ideálně obnovitelných zdrojů. Dekarbonizace Evropy, která by měla být dokončena do roku 2050, se vztahuje i na textil. Bio-based řešení je potřeba pečlivě zvažovat a snažit se je v maximálně možné míře vracet do oběhu.

V té souvislosti se mluví také o vracení materiálu do půdy. Skončí tak v budoucnu obnošené oblečení místo na skládce na poli?
To uvidíme, avšak pokud budeme využívat půdu jako dnes, přestane se sama obnovovat. Návrat živin do půdy lze nicméně pouze u stoprocentně organického oblečení, které je po malé mechanické úpravě perfektně kompostovatelné a rozložitelné. Často však bereme zdroje odjinud a nedokážeme je vracet zpět do původní půdy.

Obnovitelná regenerativní móda je možná na lokálním měřítku. Města jsou však obrovský vysavač všeho odjinud. Kompostovatelné šaty se nevyplatí vracet zpět do Indie, kde byla vypěstovaná bavlna.

Kde končí nepotřebný textil dnes?
K textilu se chováme podobně jako dřív k plastu – vyhazuje se do černé popelnice, v lepším případě se energeticky využívá ve spalovně. V Institutu cirkulární ekonomiky děláme vlastní analýzy odpadu, což v praxi znamená, že vysypeme tunu komunálního odpadu a roztřídíme na dvanáct hromádek. Pravidelně sledujeme zastoupení využitelných recyklovatelných složek, textilu bývá okolo sedmi procent, což znamená, že v Česku skončí ročně 200 tisíc tun textilních materiálů v černé popelnici.

Je to převážně nevyužitelné oblečení?
V praxi jsem nacházel pestrou selekci různých kousků, některé naprosto v pohodě, jiné opravdu zničené, v tom případě je opravdu lepší je hodit do černé. Od roku 2025 bude ze zákona nutné zajistit separovaný sběr textilu. Zároveň se celkově rozšíří sběrná síť. V roce 2025 by neměl končit žádný textil na skládce. Se sesbíraným materiálem však budeme muset nějak naložit, a to jinak než vyvezením na skládku jako doposud. V tuto chvíli ovšem není jasné co. Systém sběru a recyklace obnošeného oblečení zatím není definován. Je však potřeba se začít připravovat.

Co se se děje s oblečením z textilních kontejnerů?
Dnes máme špatnou evidenci materiálových toků. Textil se sbírá buďto v režimu odpadů, nebo v režimu předcházení vzniku odpadu, kde evidence není povinná. Záleží na konkrétních společnostech, které kontejnery poskytují.

Víme, že deset procent věcí tvoří nepoužitelný textil, který je nanejvýš dobrý nadrtit na vlákna. Mechanická recyklace mění vlákna v netkanou textilii pro automobilní průmysl, například jako výplň do autosedaček. Použitelné kusy se pak rozdají potřebným, něco se zpeněží a charitě se pošlou peníze. Charity totiž potřebují dost specifické oblečení, hlavně bundy a spodní prádlo. To je nejlepší zanést na charitu přímo.

Takže oblečení z kontejnerů nevozí kamiony do dalších zemí?
Určitě také. Část končí ve východní Evropě, část na Africkém kontinentě. Africe však bohužel import oblečení s nulovou hodnotou zrovna nepomáhá. V podstatě tam zničil lokální textilky a dovezené oblečení se mnohdy stává odpadem, za který bychom měli nést odpovědnost my.

Několik států z východní Afriky se proto pokusilo import zakázat, což narušilo obchodní vztahy s Amerikou. Následný tlak Spojených států a hrozby vyloučení z prioritních obchodních dohod zapůsobily. Dnes second-handové zboží neimportuje jediný stát – Rwanda.

Jak by se mělo Česko připravit na povinné třídění textilu?
Měli bychom zainvestovat do třídících technologií, které jsou rozšířené hlavně v Nizozemsku a Skandinávii. V Česku potřebujeme pokročilá třídící centra s optickými technologiemi. Aktuální situace je neudržitelná, třídiči pracují za minimální mzdy, je to těžká práce, takže se není čemu divit, že odvětví sužuje velká fluktuace. Technologie by prospěly efektivitě systému.

Mechanické linky jsou schopny vytřídit násobně víc než manuální třídiči, kteří nemají čas dívat se na cedulky. Díky optické technologii Fibersort dokážeme třídit materiály a barvy, což je pro efektivní recyklaci důležité.

Ani to však nevyřeší vše. Je nutné rozdělit třídění pro recyklaci a třídění pro znovupoužití. Ve třídění pro znovupoužití jsou stále lepší lidé. Technologie půjde primárně za materiály. Recyklaci kompozitních (tedy složených) materiálů ovšem zatím neumíme. Recyklační technologie dokáží vytáhnout jeden materiál, zbytek se vyhodí.

Jednodruhový textil se dnes recykluje?
Častá je recyklace vlny, která se v Itálii recykluje z celé Evropy. Recyklovat lze také bavlnu, a to pomocí chemické cesty, kde se bavlněný vstup promění na celulózu a vznikne vlákno, ze kterého lze vyrábět něco jako viskózu – věnuje se tomu švédská firma Re:newcell. Materiál je kvalitní a vychází energeticky lépe, než kdybychom produkovali vlákno z nových zdrojů. Jejich přístup je komplexní, včetně recyklace použitých chemikálií.

Jak se cirkulární ekonomika dívá na syntetické materiály?
Syntetické látky s námi zůstanou, velmi jsme si na ně navykli a často svými vlastnostmi předčí konvenční látky. Celková environmentální zátěž bavlny je s nimi srovnatelná. Energetické dopady syntetického textilu můžeme vykoupit jeho dlouhým nošením. Syntetická vlákna s námi budou, ale budou více z biologických zdrojů.

Stále více se do oblečení dostávají přírodní materiály, na které jsme nebyli zvyklí. Třeba pomerančové slupky. Mají však reálný dopad?
Když se na to podívám čistě statistiky, odpad ze zemědělských plodin, jako jsou banány, len, konopí nebo rýže, dokáže pokrýt poptávku po textilních vláknech 2,5násobně. Nápady, jako je třeba umělá kůže Malai z kokosové vody, jsou důležité. Stejně jako pomerančové slupky, o kterých se bavíme už x let, jsou to však bohužel zatím spíš výstřely do tmy.

I tak si myslím, že by se do nich mělo investovat. Regenerovaný nylon Econyl z rybářských sítí, koberců, recyklovaných PET materiálů, recyklovaná bavlna, to vše začínalo jako startupy, dnes však mají velké obraty, najdeme je leckde a mají partnerství s velkými značkami.

Posledních několik let se také diskutuje o materiálu z kukuřičného škrobu. Co si o tom myslíš?
Můj názor je, že bychom z jídla neměli vyrábět materiály, které se budou pak zpracovávat. V tomto ohledu je lepší pracovat se syntetickou látkou.

Jak se díváš na visačky hlásající udržitelnost ve fast fashion obchodech?
Hnědé visačky rozhodně nebývají holistické. Uvedu příklad na triku z bio bavlny. Bio bavlna sice nebyla ošetřena pesticidy, ale spotřeba vody je stejná, ne-li vyšší než u „nebio“. Navíc může být triko ušité v Bangladéši v nevhodných pracovních podmínkách a obarveno chemikáliemi.

Móda se mění pomalu a environmentálně uvědomělých zákazníků je málo. Dopad udržitelných kolekcí ve fast fashion nedokážu odhadnout, nicméně fandím každé snaze vyrobit něco z odpadní suroviny. Větší rozdíl by určitě znamenala změna filozofie, nicméně ani jedna značka si nevezme pistoli a neřekne: „Jdeme se zmenšovat.“ Budeme produkovat místo padesáti kolekcí ročně čtyři. Přitom to je to nejzásadnější. Globální módu musíme v první řadě zmenšovat a vyrábět oblečení méně.

Co se vlastně děje s neprodanými kusy?
Buď se spalují, nebo se downcyklují. To znamená, že z luxusního kabátu se stane třeba hadr na leštění aut.

Jak se jako spotřebitel chovat zodpovědněji?
Nejzásadnější gamechanger v hlavách lidí je uvědomění si toho, že nové oblečení vůbec nemusí kupovat. Jen při samotné výrobě vyprodukujeme dvanáct procent z celkového odpadu. Vyrobili jsme příliš mnoho oblečení, než jsme kdy jako společnost potřebovali. Skvělou osvětu v praxi dělají právě holky ze Swap Prague, které dokážou oslovit neskutečné množství lidí z různých společenských vrstev.

Já sám si oblečení nekupuji, ale manifestuji. Když něco potřebuji, nějak se ke mně vždy dostane. Další možností je oblečení pronajmout. Například v Norsku existuje firma Fjong, kterou bych přirovnal k Airbnb pro šaty a která uspokojuje tužbu mít na sobě něco nového a hezkého. Musíme si však uvědomit, že tato tužba je pomíjivá. V Česku to teprve začíná. Hezkou iniciativou je třeba Ebuu, půjčovna věcí pro děti.