Štětec za pálku. Adam Jílek nechal slibné kariéry baseballisty, aby i za stovky tisíc maloval zvířata
Jeho tým byl neporazitelný, nakonec ale našel vášeň jinde. V rozhovoru rozebíráme přerod z baseballu do umění i to, kolik si za jeden obraz řekne.
Bývalý baseballista Adam Jílek, dnes umělec
Od dětství hrával baseball a byl v něm dobrý. Ostatně působil v týmu, který v Česku neměl konkurenci. Jeho kariéra se ale otočila o sto osmdesát stupňů poté, co v něm na střední škole propukla vášeň k umění. A pak už nebylo cesty zpět. Adam Jílek na malování obrazů postavil své živobytí a dnes malby zpravidla zvířecích tváří prodává do celého světa, na baseball ale nezapomíná. „Sledoval jsem kluky na mistrovství, byl to úžasný zážitek. Měl jsem tam i pár bývalých spoluhráčů. Kdo ví, možná bych hrál s nimi, vášeň jsem ale našel jinde,“ říká v rozhovoru.
Nejprve jste hrál baseball, pak jste pálku takříkajíc pověsil na hřebík a vrhnul se do světa umění. Jak jste se vlastně k baseballu dostal?
Hrát jsem začal díky staršímu bráchovi. Když jsem viděl, že hraje, chtěl jsem to po jeho vzoru také zkusit, a tak mě rodiče někdy v sedmi letech přihlásili do oddílu. Do baseballu jsem se hned zamiloval, líbilo se mi na něm úplně všechno – od hřiště přes dresy až po pálky. Tehdy jsem hrával za SK Krč Altron, dnešní Eagles Praha, kde jsem hrál na pozici catchera, ale někdy i na třetí metě.
Baseball mě naplňoval a bavilo mě na něm i to, že je to v Česku stále netradiční sport. S nadsázkou můžu říct, že jsem se díky němu cítil jako nějaká celebrita, protože kdykoliv, když jsem někomu řekl, že hraju baseball, vyvolalo to zájem. (smích) Nebyl to ale pochopitelně jediný důvod, proč jsem u tohoto sportu vydržel – v týmu jsme měli skvělou partu kluků, co držela spolu a byla téměř neporazitelná.
Takže se vám dařilo? Proč jste ale nakonec baseballu přece jen zanechal?
Na klubové úrovni jsme vyhrávali každý zápas, několikrát se nám navíc podařilo vyhrát i mistrovství republiky. Pak ale přišlo přemýšlení nad výběrem střední školy – a to mnohé změnilo. Šel jsem totiž na Střední uměleckou školu Václava Hollara, pořád jsem ale věřil, že na baseball budu mít dostatek času. Byl to ale dost naivní plán. Škola sice nebyla tak náročná, co se teoretické výuky týkalo, ale naopak ta praktická část brala hodně času.
Lekce figurální kresby, malby a dalších odborných předmětů byly vždy po třech hodinách, škola se navíc kolikrát táhla až do pozdního večera. Kresbou jsem tak trávil hodiny denně, na druhou stranu jsem ale díky tomu objevil nový, pro mě dosud neznámý svět, který mě lákal a ve kterém jsem se dobře cítil po stránce talentu. Baseball tak musel jít stranou.
Sport už nebyl prioritou. Ale držíte stále krok s českým baseballem, byť jste se vydal do jiných vod? Sledujete ho a fandíte?
Jasně, ostatně jsem se mu věnoval dlouhé roky, nejde jen tak přepnout a sport, který jste tak miloval, úplně přestat sledovat. Fandil jsem našim i během nedávného mistrovství světa World Baseball Classic, to byl úžasný úspěch, jen mě mrzelo, že jsem tam nemohl být osobně, protože ta atmosféra musela být úžasná. Myslím, že naše účast dostala baseball více na mapu českých sportů.
Vaší aktuální vášní je malba. Jak se takový přerod z jedné zcela odlišné věci do druhé stane?
No, on ten přechod zase nebyl tak rychlý, jak si možná myslíte. Nebylo to tak, že bych odložil baseballovu pálku, sedl za stojan a maloval rovnou obrazy. Než jsem se naučil různé základy řemesla a další postupy, uplynula nějaká doba. Nejprve jsem si musel zvyknout, že to, co dělám, bude fyzicky vidět.
Malujete především zvířata, která mají zčásti jakési lidské vlastnosti. Proč jste se rozhodl zrovna pro tento styl?
Těch faktorů je víc, ale mezi ty hlavní patří určitá svoboda a odlehčenost v tom, co chci zrovna znázornit – ne vždy jde o lehká témata nebo pozitivní lidské vlastnosti, spíše naopak. Zvířata jsou často vnímána jako křehká, neposkvrněná negativními lidskými vlastnostmi, jako jsou třeba zášť, zlo nebo závist.
Skrze zvíře, především jeho tvář, dokážu tato témata předat mnohem stravitelnější formou, odlehčeně, často s humorem a nadsázkou. Význam díky tomu zůstane i trochu skryt. Dovolují mi také hrát si s dvojsmyslem. Mým cílem není divákovi naservírovat a vnuknout svou myšlenku, se kterou jsem obraz maloval – jsem rád, když si každý vyloží obraz po svém.
Kde se pro něj inspirujete?
Inspiraci beru všude kolem sebe. Jde jak o osobní zážitky, tak i mé pocity ze společnosti, která se značně rozděluje. A také absurdity a nesmyslnosti lidí a jak dobří jsme v opakování chyb z minulosti, například válečných konfliktů. Teď jsem zmínil spíše samá negativa, i když v mé tvorbě se snažím většinou o opak. Zmíněné myšlenky a náměty se snažím ztvárňovat v jakési nadsázce a s humorem. Snad se mi to, díky zvířatům jako ústřednímu prvku, daří.
Na jaké dílo jste nejvíce hrdý?
Mám to spojené s myšlenkami a pocity, které jsem v době tvorby konkrétního obrazu měl a prožíval. Nevím, jestli hrdý je to správné slovo, ale mám hezké vzpomínky na studium na AVU u profesora Zdeňka Berana a na obrazy, které jsem pod jeho vedením a vlivem namaloval.
Byly temnější a expresivnější. Často v nich byly ústřední prvky inspirované právě baseballem. Nebo portréty mých blízkých. Obrazy stále mám a nerad bych je prodával. Myslím, že je nikdy neprodám. To pouto je velmi silné.
Vaše vlastní obrazy ale standardně prodáváte. Živíte se pouze uměním?
Ano, ono to jinak nejde. Člověk do toho musí skočit po hlavě. Dříve jsem dělal i různé grafické práce, ale bohužel pak nebyl čas na vlastní tvorbu. Občas mám ale nějaké zakázky, které jsou zajímavé. Naposledy jsem maloval se spolužákem obrovský mural pro jeden nejmenovaný pivovar, který měl deset krát pět metrů. V posledních letech se zakázky snažím pečlivěji vybírat s ohledem na jejich časovou náročnost, atraktivitu i poptávajícího.
Máte i nějakou vyhraněnou cílovou skupinu zákazníků?
To asi nemám. Mé obrazy například vlastní lidi, kteří investují do umění, několik významných českých sběratelů nebo miliardářů, ale i lidé, kterým se má tvorba „pouze“ líbí bez spekulativních či sběratelských záměrů.
Umění bylo v minulosti pouze pro bohaté, což se v dnešní době značně proměnilo a jde spíše o vztah k umění a obrazům jako takovým. Mé obrazy vlastní i několik absolventů vysokých škol, začínajících lékařů, právníků nebo lidí dalších běžných povolání, kteří si na koupi mé tvorby ušetřili.