Babička čerstvě devatenáctiletého Ondřeje Tomana řeší problémy se slabozrakostí už dlouhé roky. Kvůli těžké vadě zraku se jí často stává, že nasedne do špatného autobusu a skončí tak na druhé straně města, protože si nedokáže přečíst jeho číslo. „Seděl jsem jednou doma a přemýšlel, jak jí usnadnit život. A pak mě napadlo. Co nosí skoro každý z nás u sebe? Brýle. Tak proč z nich neudělat nástroj, který posune pomoc slabozrakým o level výš,“ líčí se samozřejmostí, jako by šlo o téma, nad kterým dospívající rozjímají běžně.

Myšlenka se stala prvním impulsem k vybudování startupu Hope to See, který se zaměřuje na tvorbu inovativních brýlí. Ty kombinují umělou inteligenci a kostní vedení zvuku, tedy princip, při němž se zvuk nepřenáší přes uši, ale prochází lebkou.

Díky tomu má uživatel stále volné uši a slyší okolní ruchy, třeba projíždějící auta nebo hlasy lidí kolem sebe. „Zařízení dokáže uživateli popsat okolí, rozpoznat překážky a vést ho bezpečně po cestě, aniž by mu jakkoli omezovalo jeho nejsilnější smysl, sluch,“ líčí v rozhovoru dál vedoucí Hope to See, Ondřej Toman.

Foto: Hope to See

Brýle se vyrábí uživateli na míru pomocí 3D tisku. Kromě obroučky a skla se skládají i ze zabudované kamery a tlačítka. „Když ho zmáčknete, vyfotí, co vidíte. Takže když se slabozraký prochází městem a projde kolem nápisu, který neumí rozluštit, jednoduše zmáčkne tlačítko a brýle mu ho přečtou,“ vysvětluje Toman princip fungování zařízení, které podle něj využívá umělou inteligenci Google Gemini a je propojené s cloudem, díky čemuž se dokáže učit a zlepšovat.

Součástí řešení je také mobilní aplikace, v níž si uživatel může nastavit hlasitost hlasového asistenta nebo to, zda má umělá inteligence zkracovat delší texty, které mu předčítá. „Jeden kus brýlí vyrobíme zhruba za šest až osm tisíc korun, tedy za méně než polovinu ceny běžných komerčních zařízení. To je naše výhoda,“ zdůrazňuje mladík.

Prvních 200 brýlí brzo půjde do škol

Tým brýle pravidelně testuje v praxi, především ve spolupráci se Základní školou pro zrakově postižené v Plzni, kde s každým novým prototypem sleduje postupné zlepšování přesnosti i funkčnosti. Vývojáři si dokonce stanovili nemalý cíl, do konce roku vyrobit kolem 200 brýlí, které chtějí poskytnout všem dětem na plzeňské škole. Ambiciózní deadline jim ale komplikují studijní povinnosti. „Maturita je za rohem, a protože jsme s kolegy vrstevníci, všechny nás to trochu zpomaluje,“ líčí mladík.

Sehnat dobrovolníky na projekt, který si žádá stovky hodin práce, bylo podle Tomana náročné. I přesto sestavil skupinu špičkových mladých techniků, bez kterých by brýle nemohly vzniknout. „Ještě, že teenageři nepřemýšlí racionálně. Nikdo z nás neuvažoval tak, že projektu obětuje hodně času, aniž by měl před sebou jasný úspěch,“ směje se. „Prostě do toho šli, protože v sobě měli zápal. Našel jsem ty nejlepší kluky, které jsem najít mohl, a bez nich bych neměl nic. Svůj talent projektu propůjčují dobrovolně, i když z toho v tuhle chvíli nic nemáme,“ přiznává.

Foto: Hope to See

Projekt Hope to See se nedávno představil na setkání startupů u prezidenta Petra Pavla. „Mám k němu velký respekt a jsem rád, že jsem mu mohl ukázat náš projekt. Fandil nám,“ vzpomíná Toman na setkání, které nakonec přineslo víc než jen možnost představit se hlavě státu. „Mluvil jsem například s členem ostravského zastupitelstva, který projevil zájem, aby naše brýle využívala jedna školka pro slabozraké děti v Ostravě. Ale i se sportovcem, který se o brýle zajímal v rámci komerční spolupráce,“ dodává.

Tým vyhrál dvě velké soutěže, Social Impact Award a Českou hlavičku. Právě Česká hlavička byla pro Tomana dosud největším životním úspěchem. „To je pro mě něco jako malá česká středoškolská nobelovka. Hrozně jsem chtěl, abychom ji s kluky získali.“

I přes úspěchy je však získávání financí pro tým náročné. „Sehnat investora v takhle mladém věku a bez kontaktů je skoro nemožné. Takže my jsme do toho, kapku odvážně, vstoupili s tou taktikou, že všechno nejdřív platíme ze svého a potom doufáme, že se nám to nějak proplatí,“ vysvětluje strategii.

Do projektu tým ze svého vložil přes 60 tisíc korun, které se postupně vrací z výher v soutěžích. „Výhoda je, že ty soutěže vyhráváme, tak se nám ty peníze vrátí. Byli jsme v mínusu na nule s osobními penězi, ale samozřejmě z toho nic nemáme navíc.“

Pracuji třináct hodin denně a do školy taky někdy zajdu, vypráví

Toman není typický středoškolák. Devatenáctiletý student stihl za poslední školní rok absolvovat 16 soutěží, projít stáží v ženevském CERNu a nyní se učí od expertů z Evropské vesmírné agentury v německém Darmstadtu, v hlavním operačním středisku ESA, evropském ekvivalentu Houstonu. „Zajímám se o informatiku snad celý život a teď poslední pár měsíců i o fyziku a inženýrství,“ říká mladík, který podle svých slov denně pracuje průměrně 13 hodin.

Po maturitě plánuje zahájit studium strojního inženýrství v zahraničí. Taková zkušenost by se mu mohla hodit i v rámci oborů, jako je kosmonautika, letectví a motorsport, o které se primárně zajímá. „Mám trochu problém s tím, že umím všechno, ale zároveň nejsem úplný specialista na jednu věc, protože se vždycky pro něco zapálím, uteču k tomu a je to,“ přiznává s úsměvem. Zároveň ale dodává: „Už teď jsem tady v Evropské vesmírné agentuře v německém Darmstadtu, což je to nejideálnější místo na kosmonautiku v Evropě, co může být. Ale taky jsem v kontaktu s inženýry z Formule 1.“

Foto: Hope to See

Jeho dlouhodobá vize? „Chtěl bych si vyzkoušet třeba práci v různých organizacích a firmách, ale jednou, až budu starší, až budu mít hodně zkušeností a kapitál, kontakty, založit nějakou velkou kosmonautickou firmu. Ale to je něco, na co potřebujete hodně zkušeností, hodně peněz a hodně kontaktů.“

Za tempem jeho práce stojí nejen ambice, ale i obrovská rodinná podpora. „Jsem často pod takovým tlakem, protože prostě pořád schůzky, soutěže, projekty, investoři… Zároveň teď k tomu ještě univerzity a maturita, předtím autoškola, přítelkyně,“ popisuje svůj každodenní život.

Na otázku, jak to všechno balancuje, odpovídá upřímně. „Nezvládám a nebalancuju. S přítelkyní jsem se rozešel a autoškolu jsem naštěstí dodělal. A do školy taky někdy chodím,“ vtipkuje.

Právě rodičovská podpora mu umožňuje v jeho úsilí pokračovat. „Jiní rodiče by to se mnou dost možná nevydrželi. Zatímco oni to vždycky chápali a podporovali mě. Mám doma asi tu největší podporu, kterou si můžu přát. Rodiče netrvají na tom, abych fakt šel něco konkrétního studovat jen kvůli tomu, že jim se to líbí,“ uzavírá.