Dojíždění do práce nebývá oblíbené víceméně u nikoho. Řada z nás si stěžuje na ranní kolony, plné metro nebo přecpané vlaky. Ale to, co považujeme za dlouhou cestu, je proti některým extrémním případům spíš drobnost. Ve světě se čím dál víc rozmáhá fenomén nazývaný megadojíždění (supercommuting), kdy jde o cestu jedním směrem delší než 90 minut. To by samo o sobě nebylo ještě tak neobvyklé ani v Česku. Ve světě ho ale absolvují lidé, kteří pravidelně překonávají stovky kilometrů, někdy i oceány, aby mohli dělat práci, která jim dává smysl nebo se finančně vyplatí.

I u nás je dojíždění jako takové masovou záležitostí. Podle posledního sčítání lidu v roce 2021 vyjíždí více než 2,6 milionu Čechů do svého zaměstnání alespoň pětkrát týdně, což je přes 76 procent všech pracujících, u kterých známe frekvenci vyjížďky. V Praze je podíl těch, kteří vyrážejí do práce každý den, nejnižší, a to asi dvě třetiny, ve Zlínském kraji je to naopak přes 81 procent.

Česká realita ale zatím nevypadá jako životní styl americké zdravotní sestry Courtney El Refai, se kterou mluvil portál Fortune. Ta vystudovala a pracovala v USA, ale s manželem a dcerou se loni přestěhovala do partnerova rodného Švédska, kde je podle ní levnější život a lepší sociální zázemí pro rodinu. Sama však zůstala u své vysněné práce v nemocnici v San Francisku.

Jednou za šest týdnů proto sedne do letadla, letí přes osm tisíc kilometrů a během deseti dnů odpracuje několik směn na jednotce intenzivní péče pro novorozence. Díky vysokému hodinovému výdělku v USA, který podle ní činí přes 100 dolarů za hodinu (zhruba dva tisíce korun), a nižším nákladům na bydlení ve Švédsku pokryje rodinný rozpočet lépe, než kdyby žila v Americe.

V jihovýchodní Asii se z takového postupu stala strategie pro to, jak žít levněji, ale vydělávat v měně bohatého města. Singapurský finanční poradce Rayson Koh platil doma za byt v přepočtu kolem 100 tisíc korun měsíčně, zatímco v thajském Bangkoku bydlí za šestinu. Do Singapuru tak létá jednou měsíčně na schůzky a kurzy, zbytek práce zvládne online.

Ne každý takový člověk ale létá přes oceán. Třicetiletá Molly Hopkins z pensylvánského Extonu vstává denně ve čtvrt na sedm, aby se vlakem dostala do New Yorku, kde pracuje jako marketingová manažerka. Domů se vrací po osmé večer, na cestě tráví tři až čtyři hodiny. Přesto říká, že je to pro ni lepší než platit drahý nájem přímo ve městě. Podobně mladá herečka Caroline Colvin zase dojíždí z New Yorku do Baltimoru, protože se nechce vzdát uměleckých příležitostí, zatímco její hlavní zaměstnání je jinde.

K megadojíždění vede několik faktorů. Pandemie covidu přiměla některé lidi přestěhovat se z drahých center do dostupnějších a prostornějších lokalit s nadějí, že budou jezdit jen občas. Jenže velké firmy jako Amazon nebo JPMorgan teď opět vyžadují pravidelnou přítomnost v kancelářích. Podle čerstvé studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu pracoval v Česku před covidem z domova jen každý dvacátý zaměstnanec, po pandemii zůstává doma alespoň na část týdne už každý desátý.

Podle výzkumu Stanfordské univerzity v Kalifornii se počet takzvaných megadojížděčů od covidu zvýšil o třetinu. V Británii se počet lidí, kteří tráví na cestě do práce i z ní dohromady přes tři hodiny denně, dokonce zdvojnásobil. Evropská data ukazují, že největší podíl těchto lidí má Belgie, kde 20 procent zaměstnanců cestuje jedním směrem déle než hodinu a půl denně. Následuje Irsko (16 procent) a pak Švédsko a Německo (po 15 procentech).

Takový životní styl ale není bez rizik. Časté cestování znamená spánkový deficit, stres z opožděných letů či vlaků a sociální izolaci. Právník Joel Shen, který pendluje mezi Jakartou a Singapurem, třeba popsal, jak po sérii jedenácti letů během šesti dní zkolaboval na letišti vyčerpáním.

Megadojíždění má navíc i právní a ekonomické dopady. Příjem se většinou daní tam, kde člověk fyzicky pracuje, takže může vzniknout povinnost podávat daňová přiznání ve dvou zemích. Firmy se musejí popasovat s rozdílnými pracovními zákony a rizikem chyb v administrativě. Megadojížděči také mohou smazávat hranice mezi občanstvím a skutečným životem. Vydělávají v jedné zemi, žijí a utrácejí jinde. Tím vznikají nové otázky o daních, loajalitě i přístupu k sociálnímu zabezpečení. Přesto se očekává, že tento trend poroste. Už jen proto, že doprava je dostupnější a digitální nástroje umožňují pracovat odkudkoliv.