Když se řekne historická válečná střílečka, co vás napadne? Call of Duty? Nejspíš. Někoho snad Battlefield. Ale ještě před těmihle značkami tady byl Medal of Honor. Přesně před pětadvaceti lety vás tahle akce vtáhla do přestřelek druhé světové války s intenzitou válečného filmu. Jak by také ne, když u jejího zrodu byl Steven Spielberg.

Je podzim roku 1999. Před rokem jste žasli nad válečným eposem Zachraňte vojína Ryana. Režisér Steven Spielberg v něm zachytil akci, drama i krutost druhé světové války nevídaným a současně hollywoodským způsobem. A vy zrovna pouštíte PlayStation (ten úplně první, ještě bez pořadového čísla) a strkáte do něj cédéčko, které vám zprostředkuje podobný zážitek. V listopadu před čtvrt stoletím totiž vyšel Medal of Honor… a Spielberg byl opět u toho.

Počítačovým hráčům bude známější titul s plným názvem Medal of Honor: Allied Assault z roku 2002, ale značka Medal of Honor prožila svůj debut o tři roky dříve právě na konzoli od Sony. V principu zůstávala od začátku stejná, v roli velice neohroženého vojáka obvykle za nepřátelskými liniemi jste se prostříleli, ale občas i proplížili skrz hromady esesáků a sabotovali německou válečnou mašinérii.

Takhle to zní legračně, ale tehdy to byl zážitek jako z Vojína Ryana. Akorát že v Medal of Honor jste ho aktivně hráli a prožívali, nejen sledovali. Spielberg se o videohry i historii zajímal dlouho před svým válečným veledílem – a koncem devadesátých let se rozhodl oba zájmy spojit.

Foto: Electronic Arts

+1

Medal of Honor dostali na starost vývojáři z herní divize DreamWorks Interactive, samotný Spielberg se pustil s producentem Peterem Hirschmannem do scénáře. Už to věci dávalo filmový punc (spolu s hudbou skladatele Michaela Giacchina, budoucího držitele Oscara), ale na pomoc připochodoval i veterán amerických mariňáků Dale Dye, který spolupracoval na Ryanovi a později se zapojil i do natáčení nejlepšího válečného seriálu všech dob Bratrstva neohrožených, Pacifiku i nedávno vydaných Vládců nebes.

„Obávali jsme se, že si o nás bude myslet, že jsme banda geeků, kteří ničemu nerozumí. Načež přišel a zjistili jsme, že přesně to si o nás myslí,“ vzpomínal už před lety Hirschmann pro magazín GamesRadar. Podle designéra prý Dye do kanceláří napochodoval s autoritou výcvikového instruktora a představou toho, že s vážným tématem nějací herní tvůrci naloží nezodpovědně a neuctivě. Nakonec ale otočil a zasadil se o to, aby se ve hře více zrcadlila skutečná historie.

V takovém smýšlení nicméně nebyl Dye sám. Jen krátce před vydáním se proti hře vymezil Paul Bucha, veterán z Vietnamu, nositel skutečné Medaile cti a předseda sdružení takto vyznamenaných vojáků. Podle Hirschmannových vzpomínek byl Buchův odpor vůči videohře, která měla s touto nejvyšší americkou vojenskou poctou nakládat po svém, natolik silný, že téměř zviklal i Spielberga. Medal of Honor málem skončil ještě dřív, než vyšel.

Jenže Hirschmann nespokojenému veteránovi hru představil. Ukázal mu, že kromě přece jen trochu tupé akce dává hráčům vhled do historie a vzdává hold americkým ozbrojeným silám. Bucha nejenže svou kritiku stáhl, ale organizace držitelů Medaile cti videoherní Medal of Honor dokonce podpořila. Zrodila se legenda.

Výsledek rozhodně nebyl učebnicí dějepisu ani vojenské taktiky. Ale byl zábavný. A to navzdory technickým omezením, která první PlayStation pro vývoj znamenal. Vývojáři ale konzoli vytěžili na maximum. Velký důraz kladli například na animace nepřátel. Jak pro GamesRadar popisoval Hirschmann: „Když to řeknu trochu hrubě, tak kdykoliv jste do někoho střelili, stalo se něco cool.“

Pro recenzenty to všechno bylo důvodem k vysokým známkám. Nicméně pro DreamWorks byl projekt dost nákladný – a jiné herní počiny studia byly spíš průšvihy. Takže ve snaze zabránit dalším ztrátám svou videoherní divizi prodali Electronic Arts. Ti pak sklízeli gigantický úspěch, který Medal of Honor zažehl. První díl před pětadvaceti lety byl totiž teprve začátek. Celkem z toho bylo na čtyřicet milionů prodaných kopií napříč mnoha hrami a přídavky.

Přišlo rozšíření s podtitulem Underground, na Xbox dostal sérii díl Frontline, pak ji zmiňovaný Allied Assault přinesl i na PC, na asijská bojiště se podívala v dílech Rising Sun nebo Pacific Assault… Na tucet her a rozšíření zasazených do druhé světové války vyvrcholil hrou Medal of Honor: Airborne v roce 2007. Pak se značka vydala do současnosti. V roce 2010 vyšel prostě Medal of Honor – navzdory proměně prostředí kladně přijatý – a o dva roky později jeho pokračování Warfighter. A to už byla bída.

Navíc taky byla jiná doba. V roce 2012 totiž už vedle Medal of Honor stál mnohem silnější soupeř jménem Call of Duty. První díl této dnes mnohem slavnější série hráče uchvátil v roce 2003 a pracovala na něm spousta vývojářů, kteří stvořili pro mnohé nejikoničtější díl Medal of Honor: Allied Assault. Však také Call of Duty tehdy ve studiu Infinity Ward a vydavatelství Activision vyráběli s tím, že jdou svého konkurenta pohřbít. Povedlo se.

Medal of Honor dnes leží mrtvý ve stínu svého úspěšnějšího pokračovatele. Jen VR pokus pár let zpátky se pokusil značku oživit. Ale proti snad nekonečné ofenzivě Call of Duty – nedávno vyšel už jednadvacátý (!!!) velký titul této značky s označením Black Ops 6 – neměl Medal of Honor šanci. Ale nikdo nemůže říct, že by pár let na začátku století nebojoval se ctí.