Když se podíváte do zrcadla, co vidíte? Sebevědomí a spokojenost? Obyčejného člověka, který si zaslouží přijetí jako kdokoliv jiný? Nedokonalosti, na kterých chcete pracovat? Každý malý rozdíl oproti tomu, co znáte z Instagramu a reklam? V kinech je právě film Substance, který všechna tato stanoviska podrobuje ostrému soudu způsobem, jaký tady ještě nebyl. Navazuje na subžánr hororů o ženské pomstě, jeho hrdinka ji ovšem vykonává sama na sobě.

Režisérka Coralie Fargeat, která za jedním z nejdiskutovanějších filmů letošního festivalového okruhu stojí, sama příběhem o ženě likvidující mužské násilníky debutovala. Její celovečerní snímek Pomsta z roku 2017, který si také sama napsala, sleduje mladou hrdinku, jež po svém znásilnění a pokusu o vraždu bere spravedlnost do vlastních zakrvácených rukou. Substance, oceněná za nejlepší scénář na festivalu v Cannes, se vydává jiným směrem.

Hrdinkou novinky je Elisabeth Sparkle (Demi Moore), někdejší hvězda televizních obrazovek. Někdejší, protože vedení televize v čele se stárnoucím mužem jménem Harvey (Dennis Quaid) usoudilo, že je už příliš stará a hledá její mladší, krásnější, dokonalejší náhradu. Jelikož se Elisabeth se svým osudem nedokáže a nechce smířit, když se jí naskytne možnost vyzkoušet tajemnou drogu slibující návrat na vrchol mladistvé fyzické atraktivity, rozhodne se ji zkusit. V zásadě dostane to, co si přála, ale má to svoji cenu.

Její mladší alter-ego, pojmenované Sue (Margaret Qualley), si může obdiv a pozornost užívat jen každý druhý týden, musí se totiž střídat s Ellisabeth –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dvě těla, jedno vědomí. Pokud rovnováhu naruší, začnou se dít zlé věci. Samozřejmě netrvá dlouho, než přesně k tomu dojde a obě ženy, i když jsou jedním člověkem, vůči sobě začnou chovat eskalující nechuť a nenávist.

Substance v zásadě vše, co se snaží říct, předkládá záměrně zcela očividně, bez nuancí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ televizní stanice nemá progresivní politiku pro zapojení žen do vedení, Elisabeth ze sebe neudělá feministickou veřejnou osobnost kritizující toxické standardy krásy a hodnoty, a neobjeví se postava, která by představovala alternativní postoj k věci.

Absolutní povrchnost světa filmu navíc zdůrazňuje jeho styl. Každý záběr je dokonalý, v kompozicích zdůrazňuje symetrii a úhlednost, jednotlivé obrazy hýří saturovanými barvami, vše je perfektně nasvícené a čisté. Zároveň ale Substance staví na ostrých kontrastech, protipólech, které do sebe neustále naráží a vytváří obraz agresivní ženské frustrace z patriarchátu, dnes prý s menším, ale stále zásadním vlivem na to, jak vnímáme sami sebe, naše okolí a jak okolí vnímá nás.

Film je vystavěný na dualitách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krásy a odpornosti, žen a mužů, mládí a stáří, lásky a nenávisti. Zajímavým způsobem si přitom hraje s konceptem male gaze (mužského pohledu), když na jedné straně s až pornografickou pozorností zachycuje ženské tělo, na druhé ve stejných detailech ukazuje znetvořené maso, krev nebo i Harveyho cpoucího se krevetami. Samozřejmě, zatímco vysvětluje Elisabeth, že v jejím věku už ztrácí atraktivitu pro diváky, on sám působí fyzicky odpudivě.

Ať už jde o pohledy na křivky Sue nebo nechutné scény (u nichž snímek zachází opravdu daleko), v obou případech jde o různé formy fetišizace těl ostatních a touhy mít nad nimi kontrolu. Fargeat se tak neustále pohybuje na hraně mezi exploatací a feministickým sdělením, když jedno využívá k zprostředkování druhého.

Publikum nemá nikdy dostat dostatek prostoru na to, aby ztratilo odstup a mohlo se zcela ponořit do audiovizuální slasti. Záběry Sue jsou explicitní ale krátké a následují je scény frustrované a sebedestruktivní Elisabeth, krvavá lázeň má zase tragický kontext. Obě strany se víckrát přímo propojují a vytváří nepříjemnou kognitivní disonanci, kdy jednoduše nevíme, jakou polohu coby publikum zvyklé je vnímat odděleně zaujmout.

Co Fargeat vyjadřuje jasně a zcela specificky, je toxicita prostředí, v němž takové polohy zaujímáme automaticky, bez rozmyslu, a necháváme jimi řídit nejen naše vlastní soudy vůči ostatním, ale i fungování celé společnosti. Stejnou toxicitu pak nevyhnutelně obracíme i sami na sebe.

Foto: Aerofilms

Přestože Elisabeth nesnáší, čemu musí čelit, nedokáže s tím nic udělat v osobním, natož systémovém měřítku. Jakmile vstoupí do těla Sue, ubíhá jí čas jako Popelce před půlnocí a nemá prostor na nic jiného, než užívat si pozornost ostatních a vlastní satisfakci. Její mladistvá krása má stanovenou jasnou dobu expirace, po níž pro okolí přestává existovat. Dokonce ale když o ni ve starším věku s nadšením projeví zájem někdejší spolužák, sama se nedokáže přimět jít s ním na schůzku, protože nevypadá tak, jak by si přála.

Film s odporem kritizuje patriarchální společnost s nadvládou mužského pohledu, posedlost mládím nebo neudržitelné standardy krásy. V tomto působí až banálně, když svět vykresluje jako extrémní karikaturu a vymezuje se vůči ní tím nejvíce očividným způsobem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ředitel televizní stanice je prakticky v každé scéně vizuálně i morálně odporný, akcionáři jsou skupinka starých bělochů s blbými výrazy na tváři, téměř všechny mužské postavy jsou nadržení šovinisté, publikum je zcela povrchní, ochotné Sue přijmout jen díky její kráse…

Důležitější je ale chytrý způsob, jakým Fargeat ukazuje internalizovanou misogynii nebo toxický vztah k našim vlastním tělům. Substance technicky spadá do žánru hororu, děsí ale především závěrem, že nemůžeme utéct sami před sebou. I kdyby existovala magická substance, která by dokázala vytvořit fyzicky dokonalou verzi nás samých, dříve nebo později bychom se vždy museli s našimi „nedokonalostmi“ vypořádat. A pokud ne, zevnitř nás sežerou.