Bývalý viceguvernér České národní banky a nynější europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer je sice členem vládního politického tábora, z některých jeho vyjádření to tak ale nevypadá. Kabinet Petra Fialy kritizuje kvůli tomu, že není rozpočtově odpovědný a nechce zvyšovat daně nebo že nastavil příliš volně cenové stropy na energie pro domácnosti. Neskrývá, že má obavy o budoucnost země. „Bohužel mám pocit, že český stát nefunguje moc efektivně,“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch.

Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek do vlády, v níž sedí i TOP 09, kterou založil a dlouho vedl, šije víc než opozice. Luděk Niedermayer, topácký europoslanec, je sice o poznání diplomatičtější, ale kritiky z jeho úst zaznívá podobně. Coby někdejší viceguvernér centrální banky, makroekonom a odborník na finanční trhy vidí do vnitřností příčin nynějších problémů – do přebujelých výdajů státu, zastaralého přístupu k energetické politice, zkostnatělé státní byrokracie, chybějící digitální infrastruktury.

Luděk Niedermayer působil v centrální bance od roku 1991, v letech 1996 až 2008 seděl v její radě, z toho osm let jako viceguvernér. Po odchodu z ČNB přispíval do týdeníku Respekt a šest let vedl oddělení consultingu v české pobočce poradenské společnosti Deloitte. V europarlamentu sedí od jara 2014, v Bruselu se věnuje především ekonomickým a finančním tématům. V posledních letech se intenzivně zaměřuje také na energetiku, dlouhodobě například upozorňoval na přílišnou závislost Evropy na ruském plynu.

Aktuálně je dalším z řady výrazných ekonomů, podobně jako třeba jeho nástupce v křesle viceguvernéra ČNB Mojmír Hampl nebo profesor ekonomie Jan Pavel, kdo upozorňuje, že by vláda Petra Fialy měla začít radikálně snižovat státní rozpočtový schodek. A to i za cenu zvyšování daní. V rozhovoru pro CzechCrunch Niedermayer hovoří nejen o tom, ale také o svém pohledu na energetickou krizi, o tom, proč podle něj nefunguje český stát, nebo proč je dobré naslouchat velkým firmám, ale úplně všechno jim nevěřit.

Vláda dostala na stůl sadu několika desítek doporučení z NERVu, jak zkrotit veřejné finance, je to teď hodně aktuální téma. Jak toto dění vnímáte?
S velkými obavami. Určitá fiskální reakce na covid v posledních letech byla na místě, téměř všechny země to ale s razancí přehnaly. Řada přijatých opatření nebyla jednorázová, kdy by „propadla“ do dluhu a nezatěžovala rozpočty dlouhodobě. Mně a dalším ekonomům nejdřív vadily položky za desítky miliard korun jako dotace jízdného nebo zrušení daně z převodu nemovitostí. Pak ale přišla obrovská částka ve formě snížení daně z příjmu fyzických osob a bylo zřejmé, že směřujeme do minimálně 200miliardového strukturálního deficitu.

Co musí vláda udělat?
Aby s rozumnými náklady deficit dostala pod kontrolu, musí udělat tři věci. Snížit výdaje, kde to dává ekonomický a politický smysl, navýšit příjmy zhruba v rozsahu, jak byly předtím snížené, a pomohlo by také zvýšit stabilní a potenciální růst ekonomiky.

Situaci nyní ovšem komplikuje válka na Ukrajině, rostoucí ceny energií, inflace…
Ano, tyto nové faktory musíme připočíst, například inflace nebyla dočasná, jak si někteří mysleli, takže centrální banky byly nucené zvyšovat úrokové sazby. Stát si teď půjčuje za šest procent, u deficitu přes 300 miliard to přidá na úrocích dalších 20 miliard, zároveň se bude refinancovat část starých dluhů.

Pokud měl někdo představu, že bychom schodek rozpočtu mohli řešit pomalu a že to nějak vyjde, už to není možná strategie. Ekonomika dostala ránu po covidu, zvýšené úroky přinesly další problém, zároveň celosvětově zasažená ekonomika zvyšuje averzi k riziku. Dlouhou dobu jsme si užívali pozici věrohodné země i díky nízkému zadlužení, tomu už tak není – a měli bychom být opatrní. Akcent, aby se deficit řešil, je mnohem vyšší než několik měsíců zpátky. A jsem znepokojený z toho, že nevidím žádný plán na jeho snížení.

Premiér Fiala neustále opakuje, že vláda daně zvyšovat nebude. Je vůbec možné dát rozpočet do pořádku bez takového kroku?
To je prakticky vyloučené. Pokud budeme optimisté a budeme počítat, že strukturální deficit je 200 miliard, při pohledu na výdajovou stranu rozpočtu je zjevné, že takové úspory není možné rychle najít. Nečeká nás ani raketově rychlý ekonomický růst, který by nám pomohl. Politici si mohou říct, že deficit nebudou řešit rychle, důležitější ale je, co řeknou finanční trhy. I když má ČNB nastavené vysoké úrokové sazby, trhy netlačí na podporu koruny, naopak má kurz tendenci oslabovat. Kdyby koruna nebyla vnímána rizikově, tak by sazby tlačily na posílení kurzu, což se neděje.

I nedávné dění ve Velké Británii ukázalo, že finanční trhy musíme vnímat jako potenciální riziko pro stabilitu veřejných financí.
I to je důvod, proč by měla být fiskální politika opatrná. Vlády může potkat něco, co není pod jejich kontrolou, třeba když se změní vnímání rizika na globálním trhu. Od roku 2008 zažíváme třetí ekonomickou krizi. Po „klasické“ finanční krizi, kdy země intervenovaly ve velkém rozsahu, přišel covid, který také vyžadoval obrovské výdaje. Teď po ruské válce na Ukrajině hrozí globální recese, v Evropě se problém projevuje hlavně cenami energií, na nějž vlády reagují opět dalšími výdaji. Když v klidných časech nemáte rozpočet ve skvělé kondici a opakují se podobné periody vyžadující vyšší výdaje, výsledkem bude jen propad do stále větších dluhů.

Za posledních dvacet let se Česku dluh téměř zdvojnásobil.
Ano, žili jsme v představě, že máme nízký dluh. Zažívali jsme epizody, kdy se vláda „zbláznila“ a rozpumpovala fiskální expanzi, ale vždy došlo k velmi rychlé korekci, která v kombinaci s rychlým ekonomickým růstem dostala dluh dolů. To vytvořilo iluzi, že si budeme pořád vést dobře. Teď ale žádný opravný mechanismus nevidím. Čísla jsou neúprosná. Pokud má rozpočet strukturální deficit, dokáže jej umazat jen strukturální akce. Druhá možnost je výrazné navýšení potenciálního růstu ekonomiky, ten samotný mě ale aktuálně naplňuje značnými obavami. Existovaly stimuly na podporu dlouhodobého růstu, teď k tomu nedochází.

Čím bychom mohli dlouhodobý růst ekonomiky podpořit a nakopnout?
V posledních dekádách k rychlému růstu pomáhaly hlavně nízké mzdy, dobrá infrastruktura, dobré vzdělání, zapojení do společného evropského trhu a jistou dobu také nízké ceny energií. Levné mzdy už nemáme a ani nechceme, protože bohatou a stabilní ekonomiku na nich nepostavíme. V dynamice rozvoje infrastruktury jsme zaostali, zejména Poláci náskok dohnali. Ve vzdělání se držíme v evropském průměru, ale nestoupáme. V energiích žádnou konkurenční výhodu určitě nemáme a výhody vstupu do společného trhu jsme vyčerpali.

Na podporu dlouhodobého růstu nám zůstává hezká dynamika některých firem. Intelektuální potenciál máme, bohužel jej ale podvazujeme tím, že se vláda s podporou zaměřuje na velký byznys na úkor malých a středních firem. Těm se daří navzdory vládním krokům, v jednoduchosti podnikání jsme na nejhorších příčkách.

Jaké další stimuly bychom mohli využít?
Jeden z existujících jsou peníze z evropských rozpočtů, které u nás mají pozitivní i negativní konotace. Odhad celkového objemu do konce dekády je tisíc miliard korun, asi polovinu z toho budeme platit zpět, takže čistý transfer je obrovský. Pokud by stát fungoval dobře a efektivně tyto prostředky rozdělil, měl by zjednodušeně řečeno dalších 100 miliard ročně, kterými by mohl investičně podpořit ekonomiku a snížit fiskální výdaje.

Funguje ale stát dostatečně efektivně?
Bohužel mám pocit, že v Česku ne. Například když chce vláda zlepšit podnikatelské prostředí, musí naformulovat kvalitní zadání institucím, které jej musí kvalitně zpracovat. Podceňujeme však, že tyto instituce nejsou dostatečně kvalitní. Důkazů existuje celá řada.

Jaké například?
Čtyřicet tisíc mrtvých v covidu je důkaz špatně fungujících institucí v oblasti bezpečnosti, zdraví a zvládání krizí. Další malý střípek je například elektromobilita. Byl jsem na vládní diskuzi, setkáte se tam s velmi kompetentními lidmi z automobilového byznysu, energetiky i úředníky. Sice je diskuze fajn, ale je úplně stejná jak před dvěma lety. Za tuto dobu stát v oblasti neudělal nic.

Čím si to vysvětlujete? Je to tím, že státní aparát nepřitahuje kvalitní talenty, které pak působí v soukromém sektoru?
Záleží případ od případu. U pandemie jsme neměli nastavený institut, který by dostatečně rychle a kvalitně pracoval s daty. U elektromobility se podařila vytvořit negativní atmosféra, které politici podléhají a nechtějí ji podporovat, protože není populární. Ve státě ale existují lidé, kteří jsou v oblasti kompetentní, jen nedostali jasné zadání, za kterým by politická reprezentace stála. Nad různými koncepcemi přemýšlíme, meditujeme, držíme se ideologických předsudků… a nic se neděje.

Jako bychom byli společnost bez vize a jasného směřování. Estonci vědí, kam jdou, Izraelci nebo Švýcaři také. My se tak nějak plácáme. A hlavně zaznívá, že každá změna je špatná.
Někdo říká, že jsme země kverulantů. Když se začíná diskuze o tom, že se něco udělá, nebavíme se o tom, jak to udělat, ale proč to nejde. To vede ke zmrazení. Málo se díváme kolem nás a nedoceňujeme, jak rychle se svět mění. Například česká energetická koncepce je z roku 2014, což mimochodem znamená, že vychází z více než deset let starých dat. Energetika je extrémně dynamický obor, umíte si vůbec představit soukromou firmu v dynamickém odvětví, která by pracovala se základním strategickým dokumentem starým osm let?

Je to hrozná škoda, Evropská unie velmi jednoduše umožňuje transfer know-how. Naše společenské, politické i ekonomické systémy jsou blízké, stačilo by se podívat tam, kde dosáhli výsledků, které se nám líbí, jak jich dosáhli a jak by se to dalo udělat u nás. Přesto se to k mému překvapení téměř neděje. Podceňujeme, že je svět dynamický, už jen zůstat na stejné pozici jako kdysi vyžaduje řadu správných rozhodnutí. Pokud nepřijmeme žádná, budeme se propadat.

Čím si to vysvětlujete?
Výraznou roli má vliv velkého byznysu. V případě elektromobility všichni, kteří jsou zapojení, téma hodně tlačí vpřed, ale jsou oblasti, kde naopak byznys dokáže změnám bránit. Musíme mít na paměti, že moderní kapitalismus se hodně opírá o kapitálové trhy a logicky pak upřednostňuje krátkodobé zisky. Ne vždy proto platí, že když se vláda radí s velkým byznysem, že od něj dostane správné podněty.

To je ale něco, co platilo vždy a všude.
Ano, ale my v tom trochu plaveme. Třeba v Evropské unii je velký byznys enormně silný, je to významná lobbistická struktura, proti které ovšem stojí stejně silní zástupci občanského sektoru a nevládních organizací. Jako politik si můžete vyslechnout oba pohledy a podle toho pak zaujmout vlastní názor. Jenže v Česku je ta část, která zastupuje občanskou společnost, hodně ztišená a nemá takový vliv.

Důvod, proč jsme v energetice zaspali, je právě lobby velkých hráčů?
Šlo o mix několika věcí. Předně jsme dlouho podceňovali změny, ke kterým v energetice dochází. Ano, cena elektřiny vyráběné ze slunce byla relativně vysoká, ale před deseti, patnácti lety, dnes je to zlomek tehdejších nákladů. Kdo si toho nevšiml, žije v chybné představě. Roli hraje i to, že část lidí má ideologický pohled, podle nějž jsou soláry špatné. To ale nezpůsobili zelení aktivisté, nýbrž lobbying v parlamentu. Chyba vrcholové politiky byla zbytečná, mimořádně drahá a diskreditovala toto odvětví, v důsledku čehož si někteří lidé dodnes myslí, že fotovoltaika je sprosté slovo. Prezident Zeman je typický představitel. A třetí příčina je chování velkého byznysu. Platíme za to všechno dnes vysokou cenu.

Vláda oznámila, že lidem pomůže s drahými energiemi formou zastropování jejich koncových cen. Vy z tohoto řešení ale moc šťastný nejste…
Naštěstí se nám v Evropě podařilo domluvit, že něco se řeší na úrovni jednotlivých vlád a něco na celoevropské úrovni. Je překvapující, jak rychle se některé věci podařilo rozhýbat. Třeba plnění zásobníků. Že se nám za půl roku podařilo dostat do situace, kdy při fakticky zastavených dodávkách plynu z Ruska máme šanci v klidu přestát zimu, je neuvěřitelné. To by na jaře odhadoval jen málokdo.

Obecně si myslím, že je dobře, že EU nechce příliš zasahovat do chování trhů regulováním velkoobchodní ceny a raději se vydává cestou, že zdaní nadměrné zisky těm, kteří na mimořádné situaci vydělávají. I tady je samozřejmě riziko, že se takový přístup může vracet, nicméně v dané situaci to považuji za správné řešení, zvlášť pro státy, jako je Česko, které nemají rozpočty v moc dobrém stavu. Potud je to dobré. Jenže vybrané peníze z mimořádných zisků skončí ve státní pokladně a pak se všichni ekonomové sice shodnou, že je třeba je dále distribuovat cíleně, nikoliv plošně, toho ale bohužel Česko (a není jediné) není schopné.

Proč tomu tak je?
Možná to je neschopnost využívat efektivně data, možná se do takového kroku nechce některým politikům. Výsledkem ale je, že peníze skončí i u těch, kteří je až tak nepotřebují, a o to míň dostanou ti, kteří by jich naopak potřebovali víc. Navíc se nám objevuje nový problém – velká pozornost se v Evropě teď věnuje podpoře cen, státy kompenzují lidem náklady, což ale může způsobit, že lidé přestanou šetřit a znovu vznikne nedostatek energií, který jsme úsporami zatím částečně vyřešili. To je ale ekonomicky devastující. Zatím jsem neslyšel, jak chce vláda zajistit, aby domácnosti a malé firmy nezneužívaly velkorysého zastropování koncových cen. Řada zemí jde cestou podpory třeba jen 70 procent obvyklé spotřeby, což motivuje k úsporám. U nás nic takového není na stole, což je chyba.

Cena je zkrátka dobrý regulátor.
Nechci bagatelizovat sociální rozměr zdražování. Ale když už se sáhne k plošnému řešení, měla by tam aspoň být motivace k úsporám.

Problém je, že státy neumí pracovat s daty, která by tu cílenou, sofistikovanější podporu umožnila. To je jedno z poučení z nynější krize i z covidové, totiž že musíme mnohem lépe využívat data.
Jednoznačně. Například u pětitisícového příspěvku na dítě bych čekal, že někdo přijde s nápadem, že se bude vyplácet zálohově, pak se vyúčtuje proti daňovému přiznání a těm, kteří budou mít příjmy nad určitou výši, se adekvátně zvedne daňová povinnost. Stát sbírá ohromné množství dat, která slouží jen jednomu účelu a pak se odloží, ale nijak se s nimi dál nepracuje. Což je velká škoda. To nejlepší, co lze dělat, je ukazovat dobrou praxi ze zahraničí. Politika by měla být založená na datech.

Když se vrátíme k energiím a velkým firmám. Nevnímáte u nich výrazné posuny? Řada z těch, které ještě nedávno útočily na Green Deal, nyní plánuje rozsáhlé zelené projekty…
Často u velkých hráčů slyšíte protiklimatickou rétoriku, ale současně jsou výraznými investory do nových technologií. Argumentace je účelová, chtějí si udržet odcházející byznys. Domácí rétorika bývá pragmatická, ale to, kam směřují peníze, ukazuje, že si uvědomují, kam jde vývoj. Například ČEZ tím, že je veřejně obchodovaná firma, musí tímto směrem jít, protože řada investorů to vyžaduje.

Tohle nakonec doběhne všechny.
Je to tak, ale bude to postupovat krok za krokem a pomalu. Velké energetické firmy vytvořily mediální bouři, že přijdou o finance, ale když se bavím s bankami, nic takového neslyším. Banky hledají, jak nějakou změnu udělat, protože to vyžadují jejich investoři, ale určitě to není a nemá být okamžité řešení. Je to evoluce. Konečné rozhodnutí je stejně na těch, kdo dávají bankám peníze. Ti rozhodnou. Když se každý z nás bude zajímat, co dělá banka, kam ukládáme peníze, změny se dají do pohybu.