Je to usměvavý chlapík v obyčejném saku. A přitom je to superstar, rocková hvězda, naprostá legenda. Navíc také oslavenec krásně kulatého jubilea. Šigeru Mijamoto, otec nejslavnější herní značky Mario, oslavil 16. listopadu sedmdesáté narozeniny. Během své už více než čtyři dekády trvající kariéry rozdával radost díky bezpočtu vlastních her a byl přímou inspirací pro stovky dalších. Jeho vliv na herní průmysl je srovnatelný snad jen s jeho hravým géniem – a tedy nezměrný. Všechno nejlepší, pane Mijamoto!

„Steven Spielberg videoherního světa.“ Tak ještě v minulém století jakoby mimochodem označil Šigerua Mijamota magazín Time. Ale srovnání s jedním z nejslavnějších režisérů světa a autorem těch největších hollywoodských velkofilmů od Jurského parku přes Zachraňte vojína Ryana a Indianu Jonese až po Schindlerův seznam je na místě. Japonský herní designér je taktéž jednou z největších ikon svého oboru. A to je dost možná to největší podhodnocení, které by o slavném oslavenci šlo napsat.

Vždyť Mijamoto je duchovním otcem Maria, italského instalatéra, který se objevil ve více než dvou stovkách videoher. Těžko se přít s tvrzením, že je tou nejslavnější herní postavičkou na světě. Mario je také nejprodávanější herní značkou v dějinách se tři čtvrtě miliardy kopií her různých žánrů, nejen původních skákaček. Jenže do žebříčku největších úspěchů herní historie se dostala i další série z Mijamotovy představivosti, Zelda. No a jen tak mimochodem, znáte nestárnoucí globální fenomén jménem Pokémon? I u jeho zrodu stál.

Mijamotův věhlas však už dávno překonal hranice videoher i rodného Japonska. Když už byla řeč o Spielbergovi, americký režisér si koncem devadesátých let udělal výlet do Kjóta, aby se s herní hvězdou setkal. A nebyl sám, na podobnou pouť do země vycházejícího slunce se vydal třeba i tvůrce Star Wars George Lucas. Anebo hudebník Paul McCartney z The Beatles. Ti všichni se chtěli s Mijamotem setkat. Být tak muškou na stěně, když se v jedné místnosti rozpovídali kreativní géniové a pohádkově úspěšní giganti zábavního odvětví…

Čerstvě sedmdesátiletý vývojář si přitom po studiu průmyslového designu pomýšlel na komiksovou kariéru. Tedy na malování mangy, jak se japonským ilustrovaným příběhům říká. Z jeho záliby ve hře na banjo by totiž kariéru nejspíš nevykřesal. Nakonec se přes známého svého otce dostal k pohovoru se šéfem společnosti zaměřené na karty, hračky a podobné produkty. Dopadlo to dobře, ve svých pětadvaceti letech do firmy nastoupil. Ano, bylo to Nintendo.

Foto: Nintendo

Takhle to všechno začalo. Mario od Mijamota se prvně objevil v Donkey Kongovi

Právě s nejznámější japonskou herní firmou je Mijamoto od roku 1977 neoddělitelně spojený. Krátce po nástupu v ní zamířil do světa, v němž se stal legendou. Nejprve jako výtvarník pracoval na hře pro arkádové automaty, větší pole působnosti se před ním otevřelo u projektu, který začal neúspěchem. Další automatová hra Radar Scope v Japonsku ještě uspěla, ale ve Spojených státech to byl propadák. Nintendo se tak rozhodlo využít vyrobené jednotky, ale předělat je na něco zábavnějšího.

„Nikdo jiný zrovna nebyl po ruce,“ úsměvně okomentoval rozhodnutí vedení firmy svěřit mu vybrané práce na tomto projektu Mijamoto. Chtěl udělat hru, v níž hlavní hrdina zachrání svou milou před zloduchem. V hlavě se mu točila spousta námětů, přemýšlel nad využitím Pepka námořníka, jenže Nintendo na něj nezískalo práva. Neurvalého hrubiána pak v roli protivníka vystřídala myšlenka opičáka, přišla inspirace Kráskou a zvířetem a King Kongem. Byl rok 1981 a zrodil se Donkey Kong.

Ne všechny nápady Mijamotovi přes vedoucího projektu Gunpeie Jókoie prošly. Ale velký gorilák a dívka, kterou se snaží zachránit malý řemeslník, zůstali. A Jókoi se z pozice mentora herního designu pro mladého návrháře stal jeho věrným spolupracovníkem i na další hře. Onen řemeslník z Donkey Konga, původně zamýšlený coby tesař, byl totiž nejprve bezejmenný. Pak byl kvůli svému skákání známý coby Jumpman. Chvilku se koketovalo se jménem Mr. Video. Ale už brzy definitivně dostal práci instalatéra a pamětihodné pojmenování: Mario.

To nebylo zvoleno náhodou. I kvůli neúspěchu zmiňované arkády Radar Scope v USA se japonští vývojáři nenacházeli ve skvělé finanční situaci a opozdili se s nájmem nemovitosti, v níž sídlila americká odnož firmy. Vlastník tedy prý nasupeně nakráčel za Minoruem Arakawou, tehdejším šéfem Nintendo of America, aby mu hlasitě a veřejně vyčinil a hlavně aby dostal zaplaceno. Muž jménem Mario Segale prý zanechal takový dojem, až po něm pojmenovali svou postavičku. Dlouho to byla úsměvná anekdota, ale před pár lety ji potvrdil sám Mijamoto.

Ten dva roky po úspěchu Donkey Konga zopakoval spolupráci s Jókoiem – mimochodem jedním z tvůrců slavné kapesní konzole Game Boy – a stvořil další kapitolu legendy, Mario Bros. První hra s Mariem v názvu byla ještě větší hit než Donkey Kong a odšpuntovala šampaňské, kterým v Nintendu bez přestání šplouchají doposud. Italský instalatér je popkulturní ikonou, hrdinou více než dvou stovek her a milovanou postavičkou napříč generacemi. A dokonce i filmovou hvězdou, zakrátko i se slavnými hollywoodskými hlasy v nově chystaném snímku.

Jeho otec Šigeru na něj může být hrdý, Mario nicméně není jediným povedeným potomkem japonského génia. U nás není až tak extrémně populární jako ve své vlasti nebo USA, ale Mijamoto je autorem o nic méně legendární videoherní série Zelda. Poměrně přímočaré hopsání a skákání ve veselém houbovém království v ní vyměnil za obecně otevřenější a místy až poetičtější fantasy svět. Poprvé ještě v dnešní optikou primitivnější podobě, ale od roku 1986 a prvního titulu The Legend of Zelda přibyly desítky pokračování a spin-offů.

Mario a Zelda, dvě stěžejní značky z Mijamotova mozku, snad nejlépe ukazují šíři jeho tvůrčího záběru. Už při práci na prvních titulech obou sérií se objevily rozdílné přístupy k videohernímu vývoji. Prvně jmenovaný měl nabídnout akčnější a přímočařejší zážitek, druhý se zaměřil na nelinearitu a přemýšlení nad tím, co hráč udělá dál. Podobný rozdíl je vidět i v Mijamotově osobní inspiraci při zrodu obou her, které dnes patří k nejoceňovanějším sběratelským kouskům a nejdražším hrám vůbec.

Zatímco v Mariovi autor zrcadlil svou přirozenou hravost, která ho v mládí vedla třeba ke tvorbě vlastních hraček, se Zeldou sáhl hlouběji do svého nitra i minulosti. Jako malé dítě si hrával v přírodě v okolí Sonobe nedaleko Kjóta, kde se v roce 1952 narodil. A když se míra dětské odvahy vyrovnala zvědavosti, jeho kroky ho zavedly mimo vyšlapané cestičky i do jeskyně, kterou při svých toulkách objevil. Prý ji tehdy teprve osmiletý Šigeru prozkoumával celé léto.

Tento příběh Mijamoto v následujících desítkách let nesčetněkrát vyprávěl a zmiňoval formativní vliv podobných vzpomínek, dětského úžasu a vlastní radosti ze hry na svou práci. Je snadné si vše spojit především se zmiňovanou Zeldou, která se s každým dílem vydávala do širého světa a hráčům nabízela možnost odhalovat jeho tajemství. Podobně jako je sám během prázdnin hledal v oné jeskyni. „A o to jde. Nevytvářet něco, co se bude prodávat, co bude populární. Ale něco, co by nás samotné bavilo,“ prohlásil o své filozofii v pozdějším rozhovoru.

Mijamoto je totiž dnes až těžko představitelným opakem komerčního cynismu, který občas ovládá zábavní průmysl. Při vývoji se nespoléhal na komplexní marketingové průzkumy nebo testování prototypů na zástupcích veřejnosti. Dával přednost svému citu a umu. „Když dělám hru, tak prostě chci, aby lidi bavila. A když baví mě, tak může bavit i ostatní,“ popsal svůj přístup. Ten nejspíš není v souladu s korporátními strategiemi jiných herních byznysů, ale Nintendu přináší miliardy a hráčům i Mijamotovi nezměrnou radost. A to už po více než čtyřicet let.

Foto: Nintendo

Mario Bros., první Mijamotovu hru s Mariem v názvu, si zahrajete i na nových konzolích Nintendo Switch

S přibývajícím věkem se jeho vlastní vývojářské aktivity utlumovaly, od aktivního objevování nových způsobů interaktivní zábavy Mijamoto čím dál častěji usedal pouze do producentského a poradního křesla. Stále však zůstává spojený se značkou Nintendo, v níž vystoupal na ty nejvyšší, avšak stále kreativní pozice. Nikdy nezaložil vlastní firmu, kde by svého génia zpeněžil. Nestal se křiklavou online celebritou, ale je tátou normální rodinky s manželkou a dvěma odrostlými dětmi. A tak nějak mimochodem je z něj herní bůh.

Každá jednotlivá kapitola Mijamotova sedmdesát let trvajícího příběhu by vydala na obsáhlý text. Jak se kluk z vcelku obyčejné maloměstské rodiny s náklonností pro dobrodružné výpravy do lesa stal nejprve výtvarníkem. Jak se z něj stal inovativní a úspěšný vývojář. A nakonec se vypracoval na jednu z mála skutečných superstar svého oboru. Stejně tak by každá hra, kterou stvořil nebo přímo inspiroval, mohla být kvůli svému dopadu na dějiny sáhodlouze popisována v samostatném článku.

Těžko si třeba představit svět, kde by nevznikl Mario. Ale kromě něj, Zeldy nebo Donkey Konga tu byl třeba i bratr italského instalatéra Luigi, veselé hříčky Pikmin nebo sci-fi akce Star Fox. Anebo Pokémon, který sice Mijamoto nevymyslel, ale jako producent v Nintendu ho prosadil a pomohl k nastartování jeho fenomenálního úspěchu. Případně kdo ví, jak by vypadal vývoj herního hardwaru, kdyby prodeje her od Nintenda nepoháněly úspěch jeho konzolí.

Je možné, že vás drtivá většina her Šigerua Mijamota buď úplně minula, nebo zasáhla jen letmo. Ale pokud jste si alespoň někdy zahráli nějakou hru, která vás okamžitě chytla, bavila a vyvolala vám úsměv na tváři – tak je pravděpodobné, že za svou nejprvnější inspiraci k interaktivní hravosti vděčí veselému chlapíkovi z Japonska. A navíc Maria zná snad každý. Tak ať se jeho tátovi daří i nadále.