Zach Cregger si rád hraje. A nejvíce ho baví hrát si s vyprávěním, napětím, perspektivami, emocemi, očekáváním diváků… a několika dalšími věcmi, které je lepší neprozrazovat. Ve svojí novince Hodina zmizení si dokonce hraje tak mistrovsky, že by si za to zasloužil přinejmenším nominaci na Oscara za scénář. Za horor, který s vámi bude balancovat na hraně sedačky, ale ne nutně tím, jak je děsivý.

O Hodině zmizení (což je sympatický název, původní anglické Weapons je ale lepší) je ideální předem vědět co nejméně, zároveň je ale dobré trochu korigovat očekávání. Přestože v upoutávkách se film tváří jako mysteriózní horor, ve skutečnosti je to… film, jehož primárním cílem není strašit, jako spíš zaskočit, a ne lekačkami. Neznamená to, že by neobsahoval nepříjemně vypjaté a strašidelné scény, fanoušci V zajetí démonů očekávající podobnou atmosféru ale budou zklamaní.

Novinka od režiséra a scenáristy, který podobně zaskočil před třemi lety filmem Barbar, začíná skutečně poměrně konvenční, ale poutavou záhadou. Jednoho dne přijde mladá učitelka do prázdné třídy – veškeré její žactvo, sedmnáct dětí, se totiž předešlou noc ve stejném momentě probudilo, vstalo a vyběhlo předními dveřmi do temnoty.

Podezření samozřejmě okamžitě padá na učitelku, jenž zprvu působí sympaticky, alespoň dokud se nezačneme dovídat o některých specifikách její osobnosti. Rodiče dětí jí nevěří ani slovo a hrdinku jménem Justine (Julia Garner) čeká těžká noc.

To je ale jen začátek mnohem rozsáhlejšího děje, který se vydává několika různými cestami, jež se v různých bodech opět protínají a vytvářejí koherentní, vzrušující příběh. Ten nakonec poněkud klame tělem trochu podobně, jako to dělalo Tarantinovo Pulp Fiction. Creggerova postmoderní hra ale spočívá v něčem trochu jiném, když v chirurgicky přesných dávkách odhaluje informace přesně tak, aby byl vždy o krok před námi.

Nelineární struktura vyprávění ještě výrazněji připomene Rašómon od Akiry Kurosawy, postupně skládající mozaiku celistvějšího příběhu z útržků svědectví několika postav. Zatímco japonský mistr ale svůj přístup využil pro až filosofickou disputaci o povaze pravdy, viny, osudu nebo morálky, Cregger různá témata spíš načrtává, než aby je do hloubky zkoumal.

Prostřednictvím motivů šikany, stádního myšlení, traumatu linoucího se tichými ulicemi, policejního násilí nebo frustrace z nevyřčené otcovské lásky Hodina zmizení dohromady vytváří vrstevnatý obraz jednoho amerického maloměsta, které zasáhla hrůzná tragédie. A paralelně s tím rozkrývá, co k ní vedlo, jaké bude mít vyústění a jaká je povaha zla schovaného v centru veškerého dění.

Foto: Vertical Ent.

Překvapivě lze najít styčné body s filmem Vrať mi ji, který jsem chválil minulý týden a spolu s Hodinou zmizení se o něm mluví jako o dvou nejlepších hororech roku. V obou je vcelku jasné, že filmaře příliš nezajímá klasické odhalování okultních aspektů, kdy postavy při „vyšetřování“ odhalují staré čarodějnické kulty, zapomenuté hřbitovy a podobně.

Obě novinky detaily kolem toho, kde konkrétně má zlo, jemuž hrdinové čelí, kořeny, nechávají na druhé koleji nebo je vůbec neposkytnou. Zkrátka, některé žánrové stereotypy a klišé nechávají nanejvýš na fantazii diváků a soustředí se na něco jiného. Zatímco ale Vrať mi ji se skrz nadpřirozeno dostává k tematizování ztráty nebo zármutku, v Hodině zmizení je prostředkem pro hru s publikem.

Film samozřejmě využívá řadu žánrových motivů a ikonografie, od nadpřirozena a četných nočních scén přes záhadu a pátrání hrdinů až po krvavé násilí a lekací scény. Každý jeden z těchto i další prvky ale dříve nebo později nějakým způsobem podvrací nebo umisťuje do nečekaného kontextu.

V praxi to znamená často ostré přechody mezi pohledy jednotlivých postav a náladami, klidně několikrát v rámci jedné scény. Zatímco Barbar několikrát v rámci celé stopáže překvapil změnou vyznění, Hodina zmizení je výrazně ambicióznější projekt, který dokáže žánry střídat se stejně mistrovskou přesností jako oscarový Parazit. A to do takové míry, že je zábava film vidět s publikem a sledovat různé reakce lidí.

Celé toto vyprávění vrcholí v naprosto absurdní, bizarní mišmaš, v jehož průběhu budeme nevyhnutelně reagovat jedním způsobem, abychom si až zpětně uvědomili, že byl vzhledem k okolnostem vlastně zcela neadekvátní. Vzápětí je pak Creggerovo fascinující, podivné a hluboce zneklidňující dílo dokonáno a nezbývá, než rychle skočit k titulkům. Je to přinejmenším jeden z nejzajímavějších filmů roku.