Čerstvě dokončili studijní program Vývoj počítačových her na Fakultě informatiky brněnské Masarykovy univerzity. Vzali svůj školní projekt, proměnili ho na plnohodnotnou hru a právě ji vydali na Steamu. Vendula Němcová, Jan Polák a Vlastimil Blažek ve svém titulu Omnibullet prověří vaše myšlení v málo vídané kombinaci žánrů, ale zaujmou i něčím, co u logických hříček obvykle nestojí za větší zmínku. Soundtrackem.

Že mají videohry hudební podkres, který se vám do paměti zapíše podobně jako slavné tóny hollywoodských soundtracků, se dávno ví. Pokud jste sami hráči, určitě vám občas nějaké herní melodie v hlavě zazní, i když je nesložil zrovna Hans Zimmer nebo John Williams. V nové české hře Omnibullet je hudba také něčím neobvyklá. Vzniká totiž tím, jak hru hrajete.

„Omnibullet nemá žádný předpřipravený soundtrack. Všechny zvuky ve hře se generují přímo podle toho, co se v postaveném systému děje,“ popisuje pro CzechCrunch jeden z trojice tvůrců Vlastimil Blažek. Zmiňovaný systém tvoří různé stavební prvky, jejichž souhra má jediný úkol – nabíjet baterie projíždějící kolem na dopravním pásu. Z jednoho políčka vyletí energetický výboj, další ho třeba posílí, jiný usměrní k nedaleko jedoucím baterkám… a všechno vydá nějaký zvuk.

Jak tvůrci, vystupující coby studio Arbitrary Combination, popisují, hra v podstatě funguje jako takové elektronické klávesy. „Má v sobě pět stovek různých zvuků, které může hrát. Jejich kombinací nakonec vzniká kompletní soundtrack, který se vyvíjí s tím, jak systém zvětšujete a přestavujete,“ popisuje vývojář. Generované audio ale není jen potěchou pro váš sluch. Má i dopad na hratelnost.

„Soundtrack kromě estetické funkce slouží i jako okamžitá zpětná vazba o stavu vámi postaveného systému,“ říká Blažek. „Snažili jsme se to udělat tak, aby správná řešení zněla pěkně a v těch horších nebo úplně špatných byla slyšet disharmonie,“ dodává o počítačové hře, která vyšla teprve před pár dny. Omnibullet na Steamu pořídíte za deset eur, takže zhruba 250 korun.

Spojuje v sobě logickou hru, automatizační prvky a žánr tower defense, ve kterém obvykle stavíte různé kanóny, věže a další obrany proti čím dál větším hordám nepřátel. Tady ale nijak neválčíte. Jen se snažíte vykoumat rozložení nejefektivnější nabíjecí stanice. Rané verze hry totiž vznikaly už během prvního semestru magisterského studia autorů, kdy jeden z vyučujících zmínil, že nenásilné dílo bude ohodnoceno body navíc.

„Do té doby jsme počítali s běžným pojetím a nepřáteli. A když se nás na konci předmětu vyučující zeptal, proč střílíme energii do baterek, a my mu to vysvětlili, ukázalo se, že na svůj slib zapomněl,“ přidává s úsměvem další z vývojářů Honza Polák. Ale ničemu to prý nevadilo – výstup bodově hodnocený nakonec vůbec nebyl. Podobně veselý byl mimochodem i úplný počátek hry.

„Na střední jsem u člověka v trolejbusu viděl na mobilu nějakou primitivní tower defense hru a fascinovalo mě to. Já jsem hry strašně rád dělal, ale nikdy jsem je moc nehrál. Takže to pro mě byl úplně neznámý žánr,“ vzpomíná Vlastimil Blažek. „Když jsem pak přišel domů, pokusil jsem se zrekonstruovat, co jsem to vlastně viděl. A dneska už vím, že jsem to zrekonstruoval úplně špatně. Omnibullet vlastně vznikl omylem a nepochopením toho, co je žánr tower defense,“ přidává.

Jenže z prvotního nepochopení trolejbusové inspirace se stalo velké pochopení vyučujících i herního průmyslu. Při prezentaci prototypů studentských her z Masarykovy univerzity se Omnibullet dočkal pozitivních ohlasů, což tři vývojáře namotivovalo k dalšímu vývoji i po zbytek magisterského studia. Přišla další představení na oborových akcích, a dokonce i ocenění na pražské Game Developers Session.

Na významné videoherní konferenci vystoupily nejen známé osobnosti jako otec Tetrisu Alexej Pažitnov nebo tvůrce Kingdom Come: Deliverance Daniel Vávra, ale její součástí byla i přehlídka nezávislých her. Vendula Němcová, Jan Polák a Vlastimil Blažek si v mezinárodní konkurenci díky procedurálně generovanému soundtracku Omnibulletu odnesli cenu za nejlepší audio.

Zvuk přitom není dílo vyloženě jednoho z trojice vývojářů. „Tím, že jsme všichni zaměřením programátoři, jsme ze začátku neměli žádné výrazné rozdělení rolí. Časem jsme se vyprofilovali, Honza řešil technické věci, Venda vizuální a já game design a celkové směřování hry. Stejně ale doteď děláme tak nějak všichni všechno,“ přibližuje Vlastimil Blažek fungování Arbitrary Combination.

Z univerzity do práce i inkubátoru

Trojčlenný tým vznikl v rámci studia na Masarykově univerzitě, jeho základy ale Blažek s Polákem položili už mnohem dřív. „Ještě před vysokou jsme se náhodně srazili na studentské soutěži. Já soutěžil se svou první počítačovou hrou, Honza s nějakou šifrovací aplikací, díky které to nakonec celé vyhrál,“ vzpomíná mladý autor. „Hry nás oba baví, po dokončení bakaláře jsme se tak rozhodli studovat jejich vývoj,“ dodává.

U Venduly Němcové byla cesta k videohernímu studiu a průmyslu o něco méně tradiční. Dostala se k nim přes výtvarno. „Venda hry nikdy moc neřešila, ale bavilo ji programovat a odmala kreslila. Vývoj her pro ni dával smysl právě proto, že v sobě kombinoval jak technologie, tak umění,“ říká o své kolegyni Blažek.

Foto: Arbitrary Combination

+3

Kombinovat nicméně museli všichni tři. Nikoliv jednotlivé oblasti svých zájmů, ale studium videoherního vývoje, samotný vývoj Omnibulletu i zaměstnání. Každý z trojice měl během magisterských semestrů vyšší úvazek v IT. „Starší lidi mi vždycky říkají, že už nikdy nebudu mít tolik času, jako jsem měl na vysoké škole. Dost o tom pochybuju,“ popisuje Blažek.

Situaci jim nicméně usnadnil rozvinutý vývojářský ekosystém, který v Brně mají. Jeho součástí je i nedávno spuštěný inkubátor Gamebaze, který mladé herní tvůrce podporuje. „Do Gamebaze nás doporučila přímo naše katedra. Hlavní součástí inkubace je cyklus přednášek o všem možném od investic přes duševní právo až po marketing. Poskytuje i přístupy na různé konference, kancelářské prostory nebo mentoring,“ vyjmenovává.

Vydáním Omnibulletu společná cesta Arbitrary Combination prý nekončí. Studio podle Blažka má několik dalších nápadů. „Ale zároveň jsme se všichni tři shodli, že to chceme dělat jen jako koníčka. Jakmile člověk začne něco dělat za peníze, rychle se z toho stane rutina, otrava a přestane ho to bavit. Tomu bychom se rádi vyhnuli,“ uzavírá.