Ludwig Wittgenstein byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů a filozofů 20. století. V jeho rodném Rakousku je proto po něm pojmenovaná nejdůležitější vědecká cena, která se vždy jednou za rok dává akademikům s mimořádným přínosem – letos se jejím laureátem (a držitelem finanční prémie ve výši bezmála 40 milionů korun) stal český profesor a rostlinný biolog Jiří Friml. Ten studuje hormon auxin, jenž řídí to, jak se rostliny adaptují na okolní prostředí, a funguje jako taková jejich nervová soustava.

Friml působí posledních dvanáct let na technologickém institutu v Klosterneuburgu poblíž Vídně, předtím strávil 15 let v Německu a Belgii, mimo jiné jako badatel prestižního ústavu Maxe Plancka. Jeho cesta do zahraničí, kam se po studiu fyzikální chemie na Masarykově univerzitě v Brně vypravil v roce 1997, byla ale hodně netradiční – původně chtěl vyrazit do Brazílie studovat vitamín C v pomerančích.

„O rostlinách jsem nic nevěděl,“ směje se s tím, že plán na život v Jižní Americe mezi citrusy byl spíš náhoda, protože v rámci diplomové práce přišel na nápad, jak pomocí elektrod zjišťovat, zda je pomeranč dost zralý a zda obsahuje dost vitaminu. A protože na fakultě probíhala spolupráce s kolegy z Brazílie, chtěl se tam po promoci vypravit.

Jenže do příběhu zasáhla vyšší moc, resp. rtuť. „Rtuť jsme používali v laboratoři v Brně hodně jako elektrodu, byla tam všude, i pod podlahou. A protože jsem byl v laboratoři pořád, přiotrávil jsem se a skončil jsem na několik týdnů v nemocnici. Takže z Brazílie nebylo nic, ale shodou náhod jsem dostal šanci vyjet do Kolína nad Rýnem,“ vzpomíná.

A přestože sice uměl německy, ale ne anglicky, což byl v institutu Maxe Plancka základní komunikační jazyk, a přestože byl fyzikální chemik, ale nikoli botanik či biolog, už po pár týdnech zjistil, že je výzkumem rostlin nadšený: „Ale začátek byl krušný. Vždyť já vůbec nevěděl, ani co je huseníček rolní, což je základní modelová rostlina v laboratořích. Latinsky se jmenuje Arabidopsis a já myslel, že to je nějaký papoušek.“

Každopádně v Kolíně nad Rýnem a později v Tübingenu nebo v belgickém Gentu a koneckonců i dnes u Vídně se zaměřil na fenomén, který je na první pohled banální: proč rostliny rostou tak, jak rostou? „Adaptace růstu je totiž zásadní pro přežití rostlin. Na rozdíl od živočichů jim nezbývá nic jiného, než se svému okolí přizpůsobit, nemůžou se prostě sebrat a odejít. Jejich biologie je zásadně jiná,“ popisuje profesor, který příští týden oslaví 51. narozeniny.

Friml se svými kolegy postupně objevili, že je to hormon auxin, který rostlinám zprostředkovává informace o prostředí, ve kterém se nachází. A v podstatě tak řídí, jak hluboko se mají natahovat kořeny, kde a jak velké jim mají vyrůst listy nebo kam se mají natáčet za sluncem. „Rostliny nemají nervovou soustavu, a tak nemohou zpracovávat informace stejně jako živočichové, ale toky auxinu mezi buňkami jim ji svým způsobem nahrazují,“ přibližuje.

A právě za svou práci, která pomáhá objasnit to, jak se rostliny adaptují na prostředí a proč jedna a táž květina, když vyroste u moře a na horách, bude vypadat úplně jinak, je důvodem, proč nyní získal Wittgensteinovu cenu. Což je nejvyšší a nejprestižnější vědecké ocenění v Rakousku, navíc spojené s odměnou ve výši bezmála 40 milionů korun. Nejde ovšem o zdaleka první takovou poctu, už v roce 2019 dostal Jiří Friml cenu české Nadace Neuron za mimořádný přínos vědě, jeho články byly navíc dosud publikovány a citovány v těch nejuznávanějších odborných časopisech světa.

On sám často a rád spolupracuje s kolegy z Česka, ostatně je například garantem prestižního evropského grantu ERA Chair v hodnotě více než dvou milionů eur v Českých Budějovicích, pravidelně také ve svém týmu zaměstnává nadějné badatele z Česka či Slovenska, kteří se pak velmi úspěšně domů vrací. Že by se sám ale vrátil domů, to v nejbližší době neplánuje.

„Chtěl jsem zpět několikrát, ale podmínky, které mi nabídli v Německu, Belgii či Rakousku, byly vždy nesrovnatelné s tím, co bylo k dispozici v Česku. Už jsem tu ambici vzdal. Teď jsem ve Vídni, takže to mám kousek na jižní Moravu, odkud pocházím, i na Slovensko, kde má zase rodinu moje manželka,“ vysvětluje.

A dál? Chystá se ještě kočovat? Co třeba nějaká prestižní univerzita v USA či Británii, kde už měl ve své kariéře možnost přednášet? „Zatím jsem tu spokojený. Jestli se ale dnes někde dělá špičkový rostlinný výzkum, je to v Asii. Tam totiž vědí, jak náročné je nakrmit miliardy hladových krků. To si my tady v Evropě moc neuvědomujeme, a tak disproporčně víc podporujeme biomedicínský, tedy živočišný výzkum,“ upozorňuje Friml, že práce, na kterých se podílí – byť jde o základní výzkum –, mohou mít velký praktický dopad.

Pokud budeme totiž přesně chápat, proč a jak rostliny rostou, mohli by zemědělci být ve své práci mnohem efektivnější a zemědělství by mohlo být i daleko ekologičtější. Například, jestliže vypneme pomocí genetických úprav instinkt, který byliny nutí soutěžit s okolními rostlinami, a budou se moct soustředit čistě jen na svůj vlastní růst, rázem by například obilí mohlo plodit až o 20 procent víc.

„Nebo si představte, že by rýže obsahovala vitamín – a takovou už mají vědci v šuplíku –, takže děti v Asii, které jedí převážně rýži, by pak neměly tolik problémů se zrakem,“ zasní se Jiří Friml. Co potom říká na evropské odmítání geneticky upravených rostlin? „Já to ani nechci komentovat, jsem z toho nešťastný. Připravujeme se o příležitosti, o budoucnost. Často se nedá vést ani normální fundovaná debata na toto téma,“ zlobí se. Pak ale dodá: „Jsem vědec a chci dělat kvalitní základní výzkum, protože ten je vždycky užitečný. Když lépe pochopíme, jak věcí fungují, vždycky to nakonec bude k něčemu dobré, něco cenného z něj vznikne. A o tom to je.“