Kam nemůže lékař, mohl by brzy chodit chatbot. Konverzace s umělou inteligencí, která pomáhá s duševním stavem lidí, by se mohla stát důležitou součástí práce psychoterapeutů i lékařů. Chytří chatboti a takzvané digitální persony, jejich ztvárnění s lidskou tváří, dokonce dokážou za určitých podmínek působit empatičtěji než lidé. A ti k nim zas mnohdy snáz získají důvěru a jsou ochotnější se jim svěřit. Vývoj takových digitálních person probíhá i v Česku.

„Lékaři mají někdy na jednoho pacienta patnáct minut. V té době mu mají naslouchat i vysvětlit léčbu. Stane se, že čtrnáct minut z toho se snaží po zdravotní stránce porozumět problému, ta zbylá minuta na empatické vysvětlení léčby pacientovi nestačí,“ popisuje Eduardo Bunge, profesor psychologie z kalifornské univerzity Palo Alto, který problematiku emocí v lékařství a digitálních person řeší a nedávno ji přijel předat lékařům do Česka v rámci akce Canadian Medical.

Bunge se zároveň podílí na vývoji zdejších digitálních person s emoční inteligencí, které by měly pomoct jak pacientům, tak rodičům dětí s autismem, poruchami pozornosti nebo hyperaktivitou. Cílem je poskytnout lidem emoční podporu tam, kde zatím pokulhává. Práce doktorů je zaměřená především na léčení, a přestože se část důrazu už na lékařských školách klade jak na vysvětlování, tak třeba i na způsob sdělení těžkých diagnóz i dalších složitých informací, může se stát, že emoční stránka věci zůstane v pozadí.

„Jsme jen lidé. Někdy jsme unavení, a tak nemusíme být dost vnímaví vůči dalším lidským bytostem. Digitální persony se neunaví. U nich nastávají jiné problematické chvíle – musejí být dobře natrénované a dost empatické tam, kde potřebují být. Ale vždy mají dost času a neunaví se,“ říká Bunge. „Jako terapeut bych chtěl poskytnout co nejvíc emocionální podpory, co je možné, ale s každým klientem na to mám hodinu týdně. Vím, že to není dost, takže pokud mi může pomoct asistent, budou z toho těžit všichni,“ popisuje.

Foto: GP CON

Eduardo Bunge, profesor psychologie z Palo Alto

Pacient může vést s takovým programem konverzaci o tom, jestli si vzal prášek, případně i vysvětlit, proč si ho vzít nechtěl. Jak se cítí, nebo třeba čeho se bojí. „Nejnovější analýzy využití chatbotů prokázaly slibné výsledky u osob s depresí, úzkostmi, či u silně stresovaných pacientů. Zajímavé je, že pacienti mají tendenci chatbotům přisuzovat lidské vlastnosti a často se jim svěřují s informacemi, které by obvykle s živými lidmi nesdíleli. Pacienti si dokonce vytvářejí s chatboty stejné vazby jako s terapeuty, psychology či psychiatry,“ říká Bunge.

Kromě toho lidem komunikace se stroji může pomoct s osaměním, nebo být prvním krokem k trénování konverzace s jinými lidmi. Podle dosavadních zkušeností se lidé o digitální persony zajímají s tím, že by rádi kamaráda. Někteří by při navazování běžných vztahů narazili na omezení vyplývající z jejich sociálních poruch, jako je například autismus – ale s digitálními personami jsou schopní komunikovat, a díky nim získávají jistotu pro běžné interakce s jinými lidmi.

Kalifornsko-pražská spolupráce

Bunge se zabývá umělou inteligencí v souvislosti s péčí o duševní zdraví pacientů. Na vývoji chatbotů určených pro léčbu deprese a úzkostí se podílí v české společnosti Promethist.ai, do jejíhož týmu přistoupil v loňském roce. Díky tomu, že se věnoval výzkumu ve stejné oblasti, znal práci a jak říká, uvědomil si, že digitální persony můžou být pro lékaře a terapeuty skvělou „prodlouženou rukou“.

Promethist vznikl na ČVUT s cílem vylepšit programy, které se označují jako digitální persony. Tedy algoritmy, které lidé někdy vnímají tak, jako by mluvili s jinými lidmi – ač jde o stroje. Je to i díky tomu, že nejde o konverzaci vypisovanou jen do nicneříkajícího webového rozhraní, místo toho ji „přijímá“ konkrétní avatar. Tedy zpodobnění člověka. Stroj tedy na lidi pomyslně hledí prostřednictvím obličeje muže či ženy, různého věku i odstínu pleti, přitom vždy trpělivě.

Za Promethistem stojí Jan Šedivý, expert, který roky pracoval v Googlu či IBM a v konverzační umělé inteligenci pomohl ukázat Česko a ČVUT světu, když jeho tým Alquist opakovaně uspěl v soutěži Amazon Alexa Prize. Cílem projektu je vytvořit aplikace pro lidi, kteří mají například mentální potíže, deprese, různé duševní poruchy, v době, kdy jim není na blízku psycholog, psychiatr či například terapeut.

S programem tak lidé můžou mluvit podobně jako s člověkem, přitom je schopný jim poskytnout emocionální podporu. A na druhé straně chatbot zaznamenává informace pro lékaře tak, aby je měl k dispozici a mohl podle nich postupovat s léčbou. „Samozřejmě si nemyslíme, že nahrazujeme lidi. Jen zaplňujeme prázdné prostory. Jsou věci, které jsou důležité, a někdy ani práce dalšího člověka nestačí,“ popisuje Bunge.

Podle něj bude technologie projektů takového typu pro lékařskou a terapeutickou praxi dostupná ve vhodné kvalitě ještě letos. Nějakou dobu však následně zabere testování a legislativní a další nutné procesy. Reálně, v praxi, se tak podle něj můžou uplatnit nejdříve za dva roky.

„Využití technologií na bázi AI se brzy přesune z experimentálních postupů do běžné praxe. V rámci českého zdravotnického systému bychom se na ně proto měli připravit tak, abychom maximalizovali výhody, které přinášejí, a zároveň se ujistili, že se našim pacientům dostává nejlepší možné péče,“ doplňuje Dalibor Stoszek, praktický lékař pro dospělé a vedoucí lékař kliniky AFI v Canadian Medical.

Chatboti s umělou inteligencí a digitální persony jsou pro zdravotní sektor stále zajímavější. Několik projektů už je navrhlo pro běžné duševní poruchy, jako jsou deprese, úzkosti, chronické bolesti či poruchy pozornosti. Analýzy ukázaly, že minimálně jejich krátkodobé výsledky jsou velmi slibné, u dlouhodobých pak efektivita klesala. Tomu, jak se konkrétně digitálním personám daří ovlivnit duševní pohodu lidí, se zatím věnovalo jen málo výzkumů.