Nedávno proběhlo vyhlášení Zlatých glóbů, spekuluje se o nominacích na Oscary, v kinech se mezitím promítají pokračování Lvího krále, Ježka Sonica nebo životopisné drama o Bobu Dylanovi. Více než o čemkoliv z toho se ale v posledních týdnech diskutuje o remaku stoletého německého hororu o odpudivém vzplanutí mezi hnijícím upírem a hysterickou ženou. Nosferatu zažívá větší úspěch, než by leckdo očekával, a může být dalším důležitým milníkem v revitalizaci žánru, klasicky považovaného za spíš pokleslý.

Historie filmového hororu přitom sahá až k počátkům kinematografie, ať už jde o první dochovaný horor Le Manoir du diable (Ďáblovo sídlo) z roku 1896 nebo právě Nosferatu F. W. Murnaua z roku 1922. Zatímco se ovšem Murnauovo dílo považuje za stěžejní, protože pomohlo definovat stylové prvky žánru a odkazuje k tématům jako strach z jinakosti nebo traumata z první světové války, většině hororů se vysoké umělecké cíle nepřisuzují.

Remake režiséra Roberta Eggerse se snaží navázat právě na ty „sofistikovanější“ aspekty Nosferatu a aktualizovat je, ať už jde o samotnou estetiku nebo motivy. Především ale funguje jako jeden z nejvýraznějších příspěvků do subžánru gotického hororu, který se vyznačuje prvky nadpřirozena, velkolepou, ale zastaralou a polorozpadlou architekturou, motivy snů a surreálna, posedlostí démony nebo všeobecnou atmosférou zmaru.

Nosferatu není konvenčně strašidelný film, diváky ovšem noří do vzdáleného temného světa, v němž se kříží folklórní báje, psychoanalýza a střet racionality s nadpřirozenem, to vše navíc zastřešené unikátní režisérkou vizí. Snímek tak začal nejdříve budit zájem v cinefilních kruzích jako vysněný projekt Roberta Eggerse. Od světové premiéry na počátku prosince začal sbírat nadšené recenze a v době uvedení do široké distribuce ve Spojených státech těsně po Vánocích se už zvěsti o velké filmové události dostaly i k běžným divákům.

Díky tomu upírský horor dosáhl na mnohem lepší premiérové příjmy, než se očekávalo. Deset dnů od uvedení měl na kontě celosvětově už přes 100 milionů dolarů (2,45 miliardy korun). Pokud budou spokojení diváci snímek doporučovat známým i nadále, není vyloučeno, že se finální číslo přiblíží 200 milionům. To jsou skvělé zprávy nejen pro Eggersovu kariéru, ale také obecněji pro formát uměleckého hororu, který asi v průběhu poslední dekády vnáší nový život do tradičního žánru.

Horor má v kontextu hollywoodské, ale také světové produkce specifické místo – a nejen proto, že popírá naši logickou snahu vyhnout se věcem, co nás děsí. Jak v období klasického Hollywoodu demonstroval Roger Corman, a před ním i po něm mnoho dalších, strašidelný film nevyžaduje zvlášť složitý scénář, lze ho natočit velmi rychle a levně, a přitom se z něj může stát kasovní trhák.

Ve 21. století to nejvýrazněji ukázalo studio Blumhouse, kde vzniklo Paranormal Activity – film natočený za 15 tisíc dolarů, který globálně vydělal 193 milionů dolarů. Studio, jež má na kontě i pár Oscarů díky filmům Uteč a BlacKkKlansman, vyprodukovalo také více uznávané horory jako Sinister, Insidious, Neviditelný muž nebo Černý telefon. Zpravidla se ale spojuje spíš s funkčními žánrovkami. Jejich cílem je přitáhnout co nejvíce diváků, ať už je to kvalitami filmu nebo atraktivním konceptem (viz M3GAN), a hlavně s co nejúspornějším rozpočtem v řádu jednotek milionů dolarů.

V kontrastu k tomu stojí studio A24 založené v roce 2012, které v průběhu poslední dekády produkuje horory s jasnými uměleckými ambicemi. V anglofonním prostředí se pro žánrovou produkci A24 zažily termíny jako „art horror“ nebo „elevated horror“, v překladu doslova „povznesený horor“. Patří sem filmy zaměřené na atmosféru oproti lekacím scénám nebo klasickým monstrům, psychologicky komplexní postavy, vytříbený styl natáčení a hlubší, až filosofická témata.

U mnohých taková označení, používaná specificky pro moderní směr autorských hororů, působí poněkud namyšleně, zvlášť proto, že filmy, pro něž by se hodilo, vznikají průběžně od počátků kinematografie. Nelze nicméně popřít, že s nástupem studia A24 jich začalo vznikat více a daří se jim. Namátkově k tomuto směru patří například Děsivé dědictví, Midsommar (česky Slunovrat), Pod kůží, Svatá Maud, trilogie X, Pearl a MaXXXine nebo Světlo v bedně (anglicky I Saw the TV Glow).

Patří sem také první dva filmy Roberta Eggerse, Čarodějnice a Maják – první z nich A24 distribuovalo, druhý i vyprodukovalo. Vliv studia se ale přenesl i jinam, ať už jde o zmiňované Uteč, Tiché místo spadající pod Paramount nebo část produkce artového studia Focus Features. Právě zde Eggers natočil Nosferatu.

Byl to poměrně riskantní projekt. Přestože zájem o artové horory roste, jejich rozpočty se pořád pohybují většinou v jednociferných, případně nízkých dvouciferných částkách. Nosferatu naproti tomu stál 50 milionů dolarů, čímž se řadí mezi nejdražší filmy z produkce Focus Features. Sázka se ale vyplatila a upírský příběh se stal jedním z nejvýdělečnějších nezávislých titulů od pandemie.

Už teď se také dostává mezi nejúspěšnější artové horory poslední dekády – pokud by patřil studiu A24, mířil by ke statusu jeho největšího hitu, který aktuálně patří oscarovému Všechno, všude, najednou s globálními příjmy 143,4 milionů dolarů. Jinými slovy, Nosferatu ukazuje, že umělecky ambiciózní horor má šanci uspět i s vysokým rozpočtem, a nepotřebuje k tomu prostředky velkých studií, které výrazným autorským vizím nebývají zdaleka tak otevřené. Může to být první vlaštovka vzrušujícího období pro celý žánr a jeho fanoušky.