Kdo někdy zkoumal historii známého dezinfenkčního prostředku značky Savo, došel až do Bohumína, kde se začal vyrábět v roce 1973. V tamní továrně společnosti Bochemie se vyrábí dodnes, ale zdaleka to není jediný zajímavý produkt, za kterým firma s kořeny v roce 1904 stojí. Bochemie je dnes rozsáhlá skupina s tržbami přesahujícími miliardu korun, o které ale nebylo v poslední době tolik slyšet, a to i proto, že její většinový majitel Miloslav Vodička se médií stranil. Teď exkluzivně promluvil ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch.

„Obecně platí, že se v Bochemii soustředíme na různé chemické speciality,“ vypráví osmapadesátiletý Miloslav Vodička, který je s „bochemkou“ spjatý už od začátku nového milénia. Dlouho působil v nejvyšším managementu firmy, nakonec ji v roce 2014 odkoupil od tehdejších majitelů, kterými byly investiční fondy Benson Oak Capital Gabriela Eichlera a Arx Equity Partners. Samotnému Vodičkovi dnes patří majoritní podíl ve výši téměř 88 procent. Menšinové podíly drží několik klíčových postav firmy.

Miloslav Vodička přebíral firmu krátce poté, co se předchozí majitelé rozhodli kvůli zlepšení finanční situace v kontroverzním kroku prodat ikonické značky Savo a Biolit, které koupil nadnárodní gigant Unilever. V Bochemii je však i nadále vyrábí. Důležitou součástí jejich byznysu zůstává také řada dalších moderních chemických materiálů a přípravků. Stále zásadnější roli ale hraje výroba velkých baterií pro průmyslové využití.

Svědčí o tom i nedávno oznámené partnerství s českou společností Second Foundation. Ta je předním evropským poskytovatelem služeb řízení výroby z obnovitelných zdrojů, do Bochemie vstupuje i majetkově a společně chtějí vyrábět komplexní energetické řešení sestávající z bateriových úložišť navázaných na energetické sítě a specializovaného softwaru, který celý systém ovládá.

Co bohumínská chemička, která v roce 2023 utržila 1,27 miliardy korun při čistém zisku 103 milionů korun a loni své výsledky opět o něco vylepšila, nejen v této oblasti chystá? Proč si Evropa musí přiznat, že zásadně zaspala, a proč je Čína tak vepředu? Jak vypadá akviziční strategie Bochemie a kde vidí největší příležitosti? O tom se v rozhovoru bavíme s Miloslavem Vodičkou a jeho synem Davidem, který je členem představenstva zodpovědný za elektroenergetický byznys.

Už víte, jak pro Bochemii výsledkově skončil loňský rok?
Miloslav Vodička: Už delší dobu rosteme. Meziročně jsme zaznamenali nárůst zisku EBITDA (hrubý zisk před daněmi a odpisy – pozn.red.) přibližně o třicet procent, v tržbách jsme vyrostli jen o něco méně. V posledních letech jsme výrazně investovali do technologií a automatizace. Jde o zcela vědomé rozhodnutí, které reaguje na současnou situaci na trhu práce, kde je nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

Co přesně máte na mysli?
MV: Jako Česko i Evropa potřebujeme co nejvíce vzdělaných a vysoce kvalifikovaných pracovníků. A to také ve výrobě, která se bez zručných lidí se zkušenostmi neobejde. Ty stroje nenahradí, ale spíše doplní tak, aby evropský průmysl zůstal konkurenceschopný. Neboli aby nás vysoké mzdové náklady, které jsou pro Evropu typické, neznevýhodňovaly oproti jiným globálním hráčům.

Bochemie je historicky známá výrobou dezinfekce Savo. Značka patří od roku 2013 Unileveru, ale vy ji pro něj pořád vyrábíte. Jak vypadá chemická část vašeho byznysu?
MV: Obrat Bochemie se pohybuje kolem 1,4 miliardy korun, a to ještě bez započtení našich aktivit v oblasti lithiových baterií. Významným segmentem jsou nikl-kadmiové baterie, kde na rozdíl od lithiových pokrýváme celý výrobní proces – od elektrotechnické části a aktivních látek až po finální články a baterie. Druhou klíčovou oblast představují fungicidy a přípravky na ochranu dřeva a významnou část tvoří zmíněné Savo a další dezinfekční prostředky.

Poslední segment tvoří vysoce specializované produkty, jako například energeticky náročná výroba prostředků pro povrchovou úpravu nerezové oceli. Obecně platí, že se v Bochemii soustředíme na různé chemické speciality, za kterými stojí dlouholetý výzkum, kterého jsme se naštěstí nikdy nevzdali.

Předchozí majitelé v čele s fondem Benson Oak Capital prodali značky Savo nebo Biolit těsně předtím, než prodali celou firmu. V jaké stavu jste ji v roce 2014, kdy jste ji přebírali, našli?
MV: Nedá se říct, že bych firmu nějak „našel“, protože jsem v Bochemii působil už od roku 2001 jako komerční ředitel. V roce 2011 se Benson Oak Capital a spol. vydali cestou, která se jim nakonec nezdařila. Začátkem roku 2013 se do firmy vrátil původní management a vyústilo to v poměrně radikální změny včetně prodeje značky Savo. Firma byla v té době značně podinvestovaná. Tehdejší majitelé se soustředili především na marketing a rozvoj obchodu, ale poněkud se zanedbával potřebný technologický rozvoj.

Je to svým způsobem logické – private equity fondy nikdy nemají dlouhodobý investiční záměr. Když se bavíme o horizontu pěti až sedmi let, v tomto případě to bylo dokonce téměř devět let, tak se to na technologiích nutně projeví. K tomu se přidalo ještě dědictví z období před rokem 1989, kdy Bochemie zaostávala, a omezených schopností investovat v 90. letech.

Z toho vyplývá, že firma asi nebyla v úplně ideální stavu?
MV: Byl to takový mix okolností, kdy firma skutečně nebyla v optimálním stavu. Ke stabilizaci obchodu a financí došlo postupně od roku 2015. Byl to v té době risk, ale zatím to vypadá, že se nám podařilo nasměrovat vše správným směrem. Bochemie se od té doby trojnásobně zvětšila a očekáváme, že růst bude pokračovat i nadále.

Davide, vy jste do Bochemie přišel až se zmíněnými lithiovými bateriemi, že?
David Vodička: Přesně tak. Ve skutečnosti jsem původně nenastoupil přímo do Bochemie, ale do německého GAZu, a to v rámci akvizice téměř před šesti lety.

Na začátku roku jste rozdělili Bochemii Group na dvě společnosti: Bochemii a právě GAZ Energy. Proč?
MV: Obě firmy mají stejné představenstvo, stejné vlastníky i stejnou strukturu. Dokonce fungují ve stejném areálu a sdílejí řadu služeb. Někteří za tím občas hledají senzaci, ale důvod rozdělení je prostý – značka GAZ je na evropském i světovém trhu v oblasti výroby nikl-kadmiových a lithiových baterií velmi dobře zavedená. Proto vznikla GAZ Energy, kde se soustředíme na energetický segment.

Oblast chemie momentálně může působit, že za GAZ Energy velikostně zaostává, ale teprve nabere na síle. Ve spolupráci se Second Foundation plánujeme posílit segment chemických specialit. Pokud půjde o oblast baterií, bude to zajímavé doplnění portfolia, ale může jít i o jakýkoliv jiný chemický segment – klíčové je, abychom v něm byli lepší než konkurence nebo aby synergicky zapadl do našeho stávajícího byznysu.

Chystáte se tedy akvírovat další firmy?
MV: Jsme na začátku akvizičního procesu, který bude v podstatě kontinuální. Západní Evropa je z pohledu chemie velmi zajímavá, ale zároveň silně regulovaná, což ne každý dokáže uchopit. My v tomto prostředí působíme dlouhodobě a dobře mu rozumíme, takže to chceme využít ve svůj prospěch.

Protože postavit takovou továrnu, jako máte vy, je dnes v Evropě velmi složité, ne?
MV: Dnes už to prakticky nejde. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se dohodli se společností GEO, která bude působit v bývalé části našeho areálu. Postavit na zelené louce tak náročnou výrobu, jako je produkce elektrolytu, jejíž objemy mnohonásobně převyšují historickou výrobu Bochemie, je v podstatě nemožné. A pokud ano, tak za extrémně dlouhou dobu.

Pod kontrolou chcete mít v lithiových bateriích celý výrobní řetězec od základní chemie až po finální produkt. Jak složité je tohle zajistit?
MV: Je to skutečně velmi ambiciózní cíl. Dnes nedokážu říct, jestli se to podaří za tři, pět nebo deset let. Je to dlouhodobý proces vyžadující obrovské investice a znalosti. Nemyslím si, že se to podaří na sto procent, ale jde nám především o zajištění základních zdrojů. Je to pro nás otázka bezpečnosti – nechceme být ohroženi nedostatkem surovin nebo třeba administrativním zákazem jejich nákupu, což například Čína začala připravovat.

DV: Evropa i evropské firmy v tomto ohledu jednoznačně zaspaly, a to jak politicky, tak ekonomicky. Když začnete veškeré své technologie outsourcovat za hranice, dříve nebo později nutně nastane situace, kterou vidíme dnes – naučíte tu druhou stranu vyrábět, provozovat, vyvíjet a zdokonalovat technologie. V důsledku vám pak začnou konkurovat.

Jak velkou výhodu má Čína v přístupu k primárním surovinám?
MV: Je pravda, že si Čína zajistila přístup k mnoha zdrojům, ale toto riziko vnímá celý svět, a proto se objevují nové možnosti. Je to samozřejmě náročnější – například my teď řešíme dodávky z Brazílie, což znamená složitější plánování, logistiku i samotné ověřování dodavatelů, ale zajistit se to dá.

DV: Je třeba dodat, že u surovinových zdrojů vytváříme tak trochu uměle negativní obraz. Může se zdát, že Čína má veškeré zdroje, ale realita je jiná. Vezměme si třeba lithium, respektive oxid lithný – obrovská naleziště jsou v Austrálii, Kanadě a na dalších místech po světě, včetně jednoho v Česku. Spíš to znamená, že se bude měnit geopolitické rozložení zdrojů. Nemyslím si, že právě tohle je klíčová výhoda Číny.

Je Čína v rámci technologického vývoje baterií daleko přede všemi?
DV: Čína má skutečně obrovský náskok a je třeba si to otevřeně přiznat. Pokud se podíváme na výrobce článků, mezi prvními deseti výrobci je několik firem, které jsou tak pokročilé, že když jejich továrny navštíví Němci, žasnou nad úrovní jejich technologií. Musíme se zbavit historické arogance a představy, že Číňané něčeho takového nemohou dosáhnout. Některé jejich továrny jsou z pohledu výroby nesmírně vyspělé.

Může být vaše spojenectví se Second Foundation podobně významné, jako když jste kupovali GAZ? Tehdy jste řešili výrobu hardwaru, teď k tomu navíc přidáte i software a budete moci ještě lépe konkurovat i těm čínským firmám.
DV: Nejde už ani tak o Čínu, ale o to, že kvůli našemu technologickému zaostávání nemáme v Evropě ani ve velké části západního světa výrobce baterií, který by byl technologicky špičkový a schopný vyvíjet řešení přímo pro místní trh. Vše, co sem přichází, je primárně navrženo pro čínský trh. Tam nikomu nevadí, že systémy běží na čínském cloudu. Zde je to ale absolutní tabu. Když jednáte se zákazníky, raději si takový řídicí systém vůbec neobjednají. Vzniká tak umělý trh s jednoduchými systémy, které v podstatě umí jen vyčíst základní parametry baterie.

Se Second Foundation tedy teď budete vyvíjet právě pokročilý software?
DV: Spolupráce se Second Foundation je cenná v tom, že nejen provozují vlastní baterie a rozumí jejich ekonomické stránce, ale mají za sebou právě také obrovské softwarové know-how, které efektivně využívají jak v algoritmickém obchodování, tak ve vývoji softwaru pro řízení energie a baterií. Z tohoto pohledu jsme nemohli najít lepšího partnera.

MV: Doplnil bych, že určitě nejsme jediní v Evropě, kdo se snaží Čínu dohnat. Jen každý výrobce baterií volí jinou cestu. My jsme zvolili spojení s technologickou firmou a doplnění našich výrobních technologií, i když je s tím spojen poměrně velký risk. Právě toto riziko chceme eliminovat naším propojením.

Těch hráčů ale každopádně dnes na trhu příliš mnoho není…
MV: To je pravda, protože jde o odvětví velmi náročné jak na kapitálové investice, tak na know-how. Naše spolupráce se Second Foundation nám dává významnou výhodu – dokážeme lépe porozumět potřebám koncového zákazníka a způsobu, jakým chce systém spravovat.

DV: Rád bych ještě něco dodal ke komplexitě našeho výrobku. Na trhu se občas setkáváme s tím, že se na baterie pohlíží podobně jako na dieselové generátory, vařiče a podobná jednoduchá zařízení, ale jejich vnitřní složitost je naprosto odlišná. Uvnitř baterie máte komplexní elektrochemický článek, přičemž to podstatné know-how spočívá v pochopení všech okolních procesů ovlivňujících zahřívání, životnost, cyklování a další důležité parametry. A to není všechno – potřebujete to propojit s vynikající strojařinou a špičkovým hardwarem i softwarem. V podstatě tu máte spojené tři nejtěžší a největší průmyslové výzvy v jednom produktu – chemii, strojařinu a elektro.

Je vaším hlavním trhem Německo, i s ohledem na to, že je odtamtud GAZ a hodně tam působí také Second Foundation?
DV: Z pohledu rozvoje je Německo velmi důležité, ale Bochemie i GAZ dodávají baterie do více než 120 zemí světa. Naše působení je rozděleno rovnoměrně – třetina připadá na Ameriku, třetina na Evropu a třetina na oblast Asia Pacific.

Většinu výroby chcete dál koncentrovat v Bohumíně?
DV: Ano, tam máme vše jednoznačně pod kontrolou. Český trh vnímáme jako potenciálně rozvojový a lokalita je výborná, dostatečně blízko německému i polskému trhu.

Co jste říkali, když krachly plány na vybudování gigafactory koncernu Volkswagen v Líních u Plzně?
DV: Všechny plány na gigafactory sleduji spíše se zájmem. Upřímně bych velmi rád viděl nějaký podobný projekt uspět, ale bohužel to zatím směřuje jinam. Evropské projekty nejsou příliš dobře promyšlené. To je můj hlavní problém s naším přístupem – mnoho základních úvah vychází z určité arogance a z představy, ve které jsme byli vychováni, že Evropa je na špici. Jenže to už neplatí a musíme si tuto pozici znovu vydobýt.

Mluví se o gigafactory na Karvinsku. Do toho se chcete nějak zapojovat?
DV: Nemáme s tím projektem žádné přímé spojení, ale pokud by vyráběli kvalitní články, rádi je budeme odebírat.

U vás ostatně vzniká továrna na náplně do baterií, kterou buduje společnost Green Energy Origin (GEO). Jak ten projekt vypadá?
DV: Nerad bych to podrobněji komentoval, protože jde o projekt GEO. Mohu jen říct, že se zaměřují na výrobu elektrolytu pro LFP (lithium-železo-fosfátové) články, kde mají velmi zajímavé kontrakty a postupy. Z našeho pohledu jde momentálně o samostatný projekt vedle nás, i když tu jsou určité synergie, které by se v budoucnu teoreticky mohly rozvinout ve společný byznys.

Když jste mluvili o rizikovosti a kapitálové náročnosti, je to jeden z důvodů, proč jste Second Foundation pustili majetkově do Bochemie?
MV: Kapitálové výdaje bychom zvládli i sami, to je díky výsledkům Bochemie poměrně jednoduché. Větší riziko představuje obchodní stránka. Proto je pro nás klíčové, že první instalace realizujeme se Second Foundation. Získáme tak přímou zkušenost s provozem, nastavením a fungováním systému. V létě chceme uvést produkt na trh poté, co jej důkladně otestujeme přímo v našem mateřském závodě. Úložiště nám bude pomáhat snižovat náklady na energie jako součást komplexního řešení energetiky závodu.

DV: To spojení je zásadní a významné nejen pro nás, ale i pro okolí. Když se podíváme na energetiku, tak čísla hovoří jasně: baterii takové velikosti, jakou stavíme v prvním pilotním projektu se Second Foundation, ještě žádná česká firma nepostavila. Pro jakoukoliv evropskou firmu by taková zakázka byla velmi atraktivní a čínské firmy se o podobné projekty přímo perou. Je to významný úspěch jak pro Bochemii, tak pro Second Foundation.

Takže pokud vše klapne, měl by se zřejmě výrazně zvětšovat i váš celkový byznys?
MV: Pokud se nám podaří dosáhnout výrazného úspěchu a vyřešit všechna rizika, očekáváme násobný růst Bochemie. Jeden z nejzajímavějších aspektů – a čas ukáže, jak riskantní to bylo – je propojení softwarového a IT myšlení, které se výrazně liší od tradičního uvažování ve světě továren a výroby. Spojujeme tyto dva světy nejen na úrovni financí, kde by to bylo relativně snadné, ale jdeme mnohem hlouběji, až na úroveň samotného produktu. Jsem rád, že se toho u nás ujímají hlavně mladí lidé, zatímco já to mohu sledovat trochu zpovzdálí.

Když zmiňujete nástup mladí ve vedení firmy, jak o tom přemýšlíte v Bochemii? Berete ji jako rodinnou firmu, kterou budete dál předávat?
DV: Krátce zareaguju jako první. Já jsem v Bochemii vlastně vyrostl. I když jsem dlouho pracoval jinde – což bylo absolutně správné rozhodnutí, abych poznal svět a zjistil, co mě baví a v čem jsem dobrý –, nakonec jsem stejně zakotvil v technickém obchodu, který mě přivedl zpátky. Táta byl v Bochemii od roku 2001 a pro nás byla doma „bochemka“ vždycky téma.

MV: Dnes je to bezpochyby rodinná firma, ale prochází různými fázemi vývoje. V tuto chvíli není jasné, co přinese spolupráce se Second Foundation, ale vzniká poměrně velký subjekt, který asi nebude do budoucna optimální řídit dvěma klasickými rodinnými strukturami. Procesní složitost bude velmi náročná. Proto dává smysl to, co se již nyní děje – propojovat ani ne tak majetky, jako spíše chytré lidi, kteří dokáží na trhu uspět. Jestli to nakonec zůstane rodinnou firmou Vodičků, Kačenů, nebo vznikne nějaký fond, do kterého bude dávat smysl investovat, uvidíme. Je ale naprosto jasné, že pokud chcete dělat energetické změny na úrovni států nebo regionů, potřebujete obrovskou kapitálovou sílu.