Současná situace kolem zvyšující se inflace probouzí i Čechy. Stále více lidí si uvědomuje, že investování je dobrý nápad. Přesto v porovnání se Západem investujeme mnohem méně a malá informovanost způsobuje buď strach z dalšího investování, nebo investování do zbytečně rizikových projektů. Co nás brzdí v rozletu? Proč jsme tak konzervativní? Proč máme rádi peníze, na které si můžeme sáhnout? A jsou nemovitosti dobrá investice?

O tom ve svém komentáři pro CzechCrunch píše Jan Hlavsa, spoluzakladatel startupu Fondee, který učí Čechy investovat a je dlouhodobým partnerem naší investiční sekce. Zákazníkům nabízí online platformu pro automatizované investování do pasivně řízených burzovně obchodovaných fondů, takzvaných ETF.

***

Jak to dnes mají Češi s investicemi? Podle průzkumů, které jsme si ve Fondee v roce 2020 a zkraje letoška nechali zpracovat, se situace zlepšuje – ovšem pozvolna. Češi přestávají držet hotovost na běžných nebo spořicích účtech (39 procent v roce 2020, dnes už 30 procent), klesá rovněž obliba stavebního spoření (23 procent předloni, dnes 17 procent).

Když se ale podíváme do Spojených států, v bankovních depozitech drží tamní obyvatelé zhruba jen 13 procent svých úspor. To je třiapůlkrát méně než u nás. Zbývající volné peníze Američané ukládají do podílových listů a akcií. Lehce nad polovinu prostředků, které jsou ve fondech, mají americké domácnosti ve fondech akciových. To je dvaapůlkrát více než v Česku.

Evropané jsou obecně umírněnější a opatrnější, přesto je ve vyspělých zemích, jako je Francie či Velká Británie, míra držení prostředků v bankovních depozitech zhruba poloviční. Vyplývá to z průzkumu OECD z konce roku 2018.

Foto: Depositphotos

Do akcií začínají pozvolna investovat také Češi

Je udivující, že investovat své peníze do akcií, podílových listů a dluhopisů přímo či prostřednictvím fondů, se stále většina lidí zdráhá. Mladší ročníky se do toho poslední dobou opírají už mnohem víc, stále ale své prostředky tímto způsobem investujeme minimálně. Co za tím vězí? Jsem přesvědčen, že bariéra je hlavně psychologická. Vidím několik faktorů.

Upřednostňujeme přítomnost před budoucností. Když budu teď mít v ruce tisícikorunovou bankovku, vím, co si za ni mohu koupit nebo dopřát. Jak to ale bude za rok, za dva, za deset? Tak daleko nevidíme, i když s přihlédnutím k inflaci a situaci ve světě tak nějak tušíme, že víc to asi nebude. I kdyby byla nulová inflace a ta tisícovka měla i v budoucnu stejnou hodnotu jako dnes, jednoduše upřednostníme současnost. Zdravější a mladší nebudeme, bůhví kdy zemřeme – tak je lepší dopřát si teď.

A stejně je to s investováním. Když si můžu vybrat, jestli si dnes večer půjdu zasportovat, vezmu manželku na večeři, půjdu s kamarády „na jedno“, nebo se budu věnovat investování, v drtivé většině převáží jedna z prvních tří možností. Vždyť tu čtvrtou mohu odložit na zítra, na příští měsíc, na příští rok. A nic se nestane, že?

To všechno je v nás Češích nějak zakořeněné. Vypálené v genech. Možná je to kombinace chatrné finanční gramotnosti, pozůstatku komunistické devastace, strachu ze ztráty a toho, že se řada lidí v 90. letech finančně spálila.

Češi chtějí hmatatelné investice

Proč máme tak rádi peníze „ve slamníku“? Nejspíše jde o pocit jakési jistoty ve smyslu „co je doma, to se počítá“. Akcie a fondy jsou pro většinu lidí vzdálené, virtuální, nehmatatelné a těžko uchopitelné. Když člověk buduje svou vlastní firmu, je to konkrétní – ví, do čeho dává peníze. Třeba staví výrobní závod, něco v něm vytvoří, pošle do světa a dostane za to peníze. Koupit si ale podíl na vlastnictví cizí firmy? To je mentálně mnohem vzdálenější.

Proto si lidé kupují cihly, tedy byty a domy. Protože je vidí. Kupují pozemky, protože jsou hmatatelné. Kupují dnes populární zlato, protože to je také něco fyzického, co si dají do sejfu a mají určitou jistotu. Tato naše touha vlastnit pozemky a nemovitosti je při bližším zkoumání vlastně nesmírně absurdní.

Lidé říkají, že to dělají pro budoucnost, pro děti, vnoučata. Když se ale podíváme na výši nájmů a na to, kolik byty především ve velkých městech stojí, je v podstatě nereálné koupit si je z vlastního. Trh je pokřivený právě proto, že lidé ve velkém nemovitosti kupují a mají pocit, jak výborná je to investice. Jenže není.

V porovnání s celou řadou jiných aktiv je návratnost nemovitostí bídná (ano, poslední tři nebo čtyři roky vystřelily nemovitosti do nebe, to se ale stěží bude opakovat, alespoň v podobné míře). To už je lepší koupit si akcie ČEZu, které mají, řekněme, osmiprocentní dividendy a pravděpodobnost zhodnocení investice tak je poměrně vysoká. Na roční bázi to určitě vynese více než byt. O ten se navíc majitel musí starat, shánět nájemníky, opravovat.

Je třeba se zamyslet, jaké investice mají z dlouhodobého hlediska smysl a na co je potřeba v nadcházejících letech opravdu zaměřit svoji pozornost. Jde především o postupné přecházení z tradičního spoření a „držení“ finančních prostředků do modernějšího způsobu myšlení, spojeného s investováním a zhodnocováním peněz nezávisle na inflaci ani situaci ve světě. Na to ale bude potřeba značně pozměnit myšlení a z přítomnosti se zaměřit na budoucnost.