V zajetí bídy, moře a propagandy. Reportáž z Kuby, odkud prchá každý, kdo může
Neustálé výpadky elektřiny, chybějící léky a rostoucí kriminalita. Kubánci už mají bídy po krk – a otevřeně mluví o možném pádu režimu.
Prcháme z Kuby
„Stát funguje jako auto. O něj se taky musíte starat – když ne, tak se dočista rozbije a už nepůjde opravit. A přesně v takovém stavu se teď nachází i naše země.“ Arley, který žije v kubánském městě Santa Clara, je vystudovaným inženýrem a dřív pracoval v místní elektrárně. Pak ale zjistil, že je pro něj mnohem výhodnější zůstat doma. Jako státní zaměstnanec si prý vydělával kolem pěti dolarů měsíčně (což by mu nestačilo ani na litr slunečnicového oleje nebo plato s třiceti vejci). Stejnou částku teď má za jedinou noc, kdy hostí turisty.
Podobné smýšlení – a podobný pesimismus – sdílí i ostatní Kubánci, se kterými jsem měl možnost hovořit. Zdá se, že strach ze všudypřítomné tajné police již mírně opadl (byť udavačské uliční Výbory na obranu revoluce údajně všechno vidí i slyší). Jeden havanský urolog v důchodu, jehož penze prý činí tři dolary měsíčně, na mě na ulici vykřikuje, že chce „zabít všechny komunisty, kteří rozvrátili jeho zemi“. „Radši bych žil jako chudák mezi brazilskými indiány, než jako boháč na Kubě. Aspoň bych měl co jíst,“ stěžuje si. A takto hovoří i jeden obyvatel města Camagüey, ten je však notně podnapilý a jeho kamarád ho raději odtáhne pryč.
Ohledně jídla má urolog s jarmulkou na hlavě pravdu. Luxusnější restaurace sice nabízejí různé pokrmy z kuřecího, vepřového nebo hovězího masa, ryb či mořských plodů. Kousek dál od centra se ale začínají objevovat jídelny druhé kategorie, které obvykle nabízí jen jedno jídlo, často v nevalné kvalitě. Jsou řádově levnější, ovšem ne vždy se tam mohu najíst. „Jděte do jiné restaurace, tady to je určené pro Kubánce,“ odmítá mě obsluha. A jednou jsem zahlédl i provozovnu třetí kategorie, tam už se však neodvážím. Nevypadala totiž příliš vábně.
Takto to vypadá v některých kubánských obchodech
Nedostatek jídla je patrnější v obchůdcích s potravinami, které nezřídka nesou honosné názvy jako pekárna, řeznictví nebo ovoce a zelenina. Regály jsou ale často poloprázdné, což ve větších prodejnách působí jako pěst na oko. Maso se skladuje v nevhodných podmínkách, nedostatkový chleba se v některých oblastech prodává jen místním, toaletní papír je téměř luxusem, konzervy s lančmítem jsou dražší než lahev dobrého rumu. Ten nechybí nikde.
Ještě smutnější je pohled na prázdné regály v lékárnách. Léky jsou na Kubě dlouhodobě nedostatkovým zbožím – letos v červenci tamní ministerstvo zdravotnictví přiznalo, že v zemi chybí 70 procent základních léčiv. Jako příčinu uvádí nedostatek finančních prostředků na jejich výrobu, růst cen surovin na zahraničních trzích a také vysoké náklady na jejich dovoz. Na Kubě proto kvete nelegální obchod s léky – několik pouličních prodejců jsem potkal, především na tržištích.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsDalší zvláštností Kuby je černočerná tma, která pravidelně pohlcuje všechna místní města. Důvodem jsou každodenní výpadky elektřiny. Ty obvykle trvají několik hodin, někdy i celou noc a část dne – o tom jsem se přesvědčil v Trinidadu, malém městečku na jihu ostrova. Elektřina zde přestala fungovat hned po setmění a do provozu se vrátila až další den po obědě. „Teď po mně nic nechtějte. Je pořád blackout, takže mi nejde počítač a navíc ani klimatizace. Musíte si počkat,“ říká mi zaměstnanec tamního autobusového nádraží, když s ním chci vyřešit jednu nesrovnalost ohledně jízdenek. A následně si zapálí doutník, čímž naznačí, že je pro něj tato konverzace u konce.
Místní jsou už na tyto výpadky připravení. Okamžitě vytáhnou velké svítilny nebo reflektory, případně nahodí generátor – a pokračují v tom, co zrovna dělali. Blackout tak nezastaví ani provoz v restauraci. Hosté sedí v šeru, někde ve tmě hraje kapela, barman v klidu připravuje další drinky. Venku si lidé připravují polévky na otevřených ohních. Ale že by si na blackouty zvykli? „To opravdu ne, na to si nejde zvyknout. Spíš jsme na to už rezignovali,“ popisuje jeden z místních, který se představil jako Santiago.
Masivní výpadky elektřiny přitáhly nedávno pozornost světových médií. Za rozsáhlý blackout mohla porucha největší elektrárny v zemi, která trpí na dlouhodobé zanedbání údržby. K méně rozsáhlým výpadků dochází i kvůli častým přírodním katastrofám nebo nedostatku paliva – přibližně 95 procent tamní elektřiny pochází ze spalování fosilních paliv, v poslední době ovšem došlo ke snížení dodávek ropy ze spřátelené Venezuely, která je také pod tíhou amerických sankcí. Kubánští komunisté mají proto jasno: za všechny jejich problémy můžou Spojené státy.
Ostatně role USA je teď na Kubě ožehavým tématem. V lednu se americkým prezidentem stane opět Donald Trump, který si za šéfa diplomacie zvolil antikomunistu Marca Rubia. Ten je známý svým tvrdým postojem vůči Kubě – očekává se proto, že sankce ještě zpřísní. Někteří Kubánci to vítají, byť si uvědomují, že to značně zhorší už tak špatnou situaci na ostrově. „Dokud budou mít policisté a vojáci co jíst, tak se tu nic nezmění. Ale až začnou mít hlad, tak konečně padne komunismus,“ míní Santiago a připomíná poslední velké protesty z roku 2021 – tehdy zatčení demonstranti jsou prý stále ve vězení.
Santiago má u sebe mačetu, podle jeho slov je to v nočním Trinidadu potřeba. Obecně je však násilná kriminalita na Kubě vzácná, v minulosti se tím chlubil sám Fidel Castro. Bezpečně jsem se cítil i v tmavých uličkách, každopádně jsem na sebe ničím neupozorňoval – neměl jsem na sobě hodinky, foťák, šperky ani značkové oblečení. „Ty jsi z Brazílie, jo? Tam by tě člověk jako já klidně přepadl se zbraní v ruce. Tady jsme ale na Kubě, tady je bezpečno. Takže tě jenom slušně poprosím o pár drobných, ideálně v dolarech,“ natahuje ruce jeden místní žebrák. Nicméně podle posledních informací BBC se na Kubě začínají objevovat první pouliční gangy, a to v souvislosti s rozmachem nové drogy zvané „químico“. Jedna pochybná partička před námi uškrtila psa, nehledě na reakce ostatních lidí – kdoví, zda nešlo o nějaký gang.
Noční Trinidad během blackoutu
I přes všechny těžkosti, se kterými se země potýká, zůstává Kuba jedinečným cestovatelským zážitkem. Pro turisty jsou největšími lákadly tabákové plantáže, všudypřítomný rum, nádherná příroda, panenské pláže, koloniální města a samozřejmě i historická auta. Ovšem pozor: i přes pohlednice s nádhernými Chevrolety Bel Air a dalšími vozy z 50. a 60. let se Kubou prohánějí spíš staré sovětské Lady či Moskviče, většinou v žalostném stavu (nejzábavnější byla jízda ruským vrakem, kterému chyběla světla – zrovna během výpadku elektřiny, tudíž nebylo vidět ani na krok). A moderní auta? Ta jsou spíše výjimkou a jezdí s nimi jen lidé spříznění s režimem.
Každý kubánský řidič navíc musí být tak trochu i automechanikem, a to i přesto, že bratři Castrové povolili v roce 2016 import amerických aut a dílů. Všechno z dovozu je totiž nesmírně drahé. „Podívejte se na tuhle krásku. Kvalitní ruská výroba, jenom motor jsem už vyměnil za čínský. A když mám benzin, tak mi to šlape jak hodinky,“ ukazuje mi jeden taxikář svůj vůz. Patnáctikilometrová trasa nám ale nakonec zabere skoro hodinu. Šofér musí často zpomalovat kvůli koňským povozům nebo výmolům – a když to jde, jede na neutrál. Pohonné hmoty jsou na Kubě drahým a nedostatkovým zbožím. A dokonce i letadlo Turkish Airlines, kterým se vracím do Česka, si musí dát mezipřistání ve venezuelském Caracasu kvůli dotankování.
Právě výše popsané potíže (a navíc ještě rostoucí inflace) stojí za masovým exodem kubánského obyvatelstva z kolabujícího státu. Za uplynulé tři roky uprchlo do Spojených států přes 850 tisíc lidí – a v zásadě všichni Kubánci, se kterými jsem mluvil, by rádi utekli do zahraničí. Kam? To jim je jedno, hlavně pryč. „Můžeme se prosím bavit anglicky, ne španělsky? Potřebuju se procvičovat,“ ptá se mě barman Mario, jehož snem je Nizozemsko, zatímco jeho kolegyně Dorelys by se spokojila i se Španělskem. „Každopádně tady už nikdo z mladých zůstat nechce. To vám garantuju.“
Jedním z nejslavnějších míst Havany je promenáda Malecón, které se přezdívá „nábřeží Svobody“. Tam někde za obzorem leží svobodná a nedostižná Amerika. Rybáři, prodavači, hudebníci, zamilované páry, prostitutky – ti všichni sem přicházejí, aby se toužebně zadívali na oceán a popřemýšleli o tom, jak by se jim asi dařilo, kdyby žili jinde. Některým se podaří odjet. Většině ale ne – a musí zůstat tady na Kubě. V zajetí moře, bídy a propagandy.
Rubriku Cestování podporují
