Válečný reportér a zakladatel zpravodajského serveru Voxpot.cz Vojtěch Boháč je po osmi měsících zpátky na Ukrajině. Navštívil Bachmut, o který už několik týdnů svádí Rusové s Ukrajinci těžké boje, byl v Dněpru v den, kdy tam ruská raketa srovnala se zemí činžák a zabila 45 lidí, projel ztemnělé ulice Chersonu, který se teprve nedávno vymanil z okupačního sevření. „Lidé jsou pořád odhodlaní vyhrát,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch, v něm se ostře vymezil i proti kampani Andreje Babiše, která válku lživě vtahuje do boje o Pražský hrad.

O Ukrajině napsal Vojtěch Boháč knihu Všechny cesty vedou k válce, studoval tam i žil, stejně jako v Rusku. Region dlouhodobě sleduje a věnuje se mu ve svých reportážích a přednáškách. Portál Voxpot.cz rozjel právě kvůli tomu, aby s kolegy mohl přinášet informace z mezinárodního dění, které v klasických médiích získávaly prostor jen málo.

Na Ukrajinu se nyní s fotografkou Majdou Slámovou vrátil po tři čtvrtě roce, o tamním dění informuje také na sociálních sítích nebo na YouTube. A z jeho slov je zřejmé, že situace na místě je složitější a depresivnější, než jak to může působit ze sociálních sítí. „Když jsem na místě, začínám pochybovat o tom, jak dobře na tom vojensky jsou. Z rozhovorů s místními mi přijde, že jsou vlastně v háji a že si to jen nechtějí připustit a nadále mluví o tom, že dobudou zpět Krym a vyženou Rusy.“ Zvažované zaslání západních tanků na Ukrajinu, kterých má být několik desítek, podle něj není dostatečné.

Zároveň ale připouští, že i když je ukrajinská realita náročná, vůle lidí vyhrát je pořád ohromná. „Když jsem se zeptal, co by se stalo, kdyby teď prezident Zelenskyj oznámil, že začnou vyjednávat mír, bez váhání řekli, že by se táhlo na prezidentský palác,“ popisuje v rozhovoru pro CzechCrunch. Řeč přišla i na aktuální kampaň před druhým kolem prezidentských voleb, ve které Andrej Babiš vytáhl právě válečnou kartu – na billboardech a mítincích tvrdí, že jeho konkurent Petr Pavel chce Česko zatáhnout do války a že on naopak zkusí domluvit mír. Zároveň se na Babišovu podporu šíří lživé řetězové e-maily nebo esemesky, které varují dokonce před mobilizací. Podle Boháče je to, co rozjela marketingová mašina hnutí ANO, sprosťárna.

Na Ukrajinu jste se vrátili po osmi měsících. Jaké z toho máte dojmy?
Jeli jsme přes Lvov a Kyjev, kde se život aspoň částečně vrátil do normálu. Chodí se do práce, do kaváren, na pivo, lidi si zkrátka zvykli, že jsou ve válce. Jenže někdo, kdo přijel z Česka, vidí, že to, nač si zvykli, samozřejmě vůbec není normální. Občas nejde elektřina, v ulicích se často chodí po tmě, protože nesvítí světla, v noci platí zákazy vycházení, v Kyjevě to je po jedenácté, na východě už po deváté. Je z toho tady nový normál.

Známá, která se do Kyjeva vrátila v létě, mi líčila, že nejprve ji děsily sirény, ale po pár týdnech, že už je nevnímala a ignorovala.
Je to tak. Byli jsme přímo u domu, který před pár dny zasáhla raketa v Dněpru, a ptali jsme se lidí, jak to změní jejich život. Jestli začnou zase běhat do sklepa a do krytů, do kterých už při sirénách skoro nikdo nechodí. A oni nám řekli, že ne, že to je prostě smutná realita, že občas nějaká raketa přiletí a vybuchne, ale že chování kvůli tomu měnit nebudou. Jak říkám, válka se stala součástí jejich života, je to nová realita.

Možná je to i tím, že takových tragédií, jako byla raketa v Dněpru, se v jejich okolí neděje tolik, takže si mohou dovolit to ignorovat, ne? Kdyby to bouchalo každý den, asi by ze sklepů nevylézali.
Těžko říct. Ukrajina je fakt gigantická. Žije tady 45, dneska možná spíš 40 milionů lidí. Když spadne raketa na dům a zemře 45 lidí, je to tragédie, ale je to jen jedna malá tečka na mapě. Možná i kdyby padal každý den jeden dům, stejně by se nechovali jinak. Šance, že raketa trefí zrovna váš dům, je prostě maličká.

U nás taky lidé jdou po bouřce do lesa, přestože vědí, že na ně může spadnout větev. Válka se pro místní stala takovou permanentní přírodní katastrofou, která je sice netěší, ale zase kvůli ní nestráví zbytek života ve sklepě. Něco jiného je ale na Donbase, byli jsme teď v Bachmutu a bavili se s lidmi, kteří jsou už šest měsíců ve sklepě. Jenže tam to bouchá neustále a bojuje se pár kilometrů od města.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Vojtěch Boháč (@svratkin)

Když projíždíte Ukrajinou, je poznat hranice, odkud je život znatelně jiný kvůli blízkosti konfliktu? Říkal jste, že v Kyjevě se vrátil k normálu.
Přechod je znát ve chvíli, kdy se přiblížíte na 30 až 50 kilometrů k frontě. Výrazně přibude vojenské techniky, jsou tam checkpointy a kontrolní stanoviště, vidíte kolem sebe všude vojáky, ve městech platí dřívější zákazy vycházení, nesmí se prodávat alkohol. Na druhou stranu – když jsme byli v Kramatorsku, který leží asi 40 kilometrů od fronty, funguje v něm jako by normální život s větším množstvím vojáků a bez legálního alkoholu. Od 50 kilometrů dál už je každodennost obyčejnější.

Zajímavá je vaše poznámka o legálním alkoholu. Pije se tam hodně? Třeba z ruské armády vidíme spoustu záběrů opilců…
Lidi pijou i tady. Žádný div. Třeba v Bachmutu, kde je situace šílená, zůstala odhadem pětina obyvatel a pije se hodně. Lidé, kteří neodešli, jsou z velké části lidé z nejnižší socioekonomické skupiny, těžší sociální případy. A u nich je alkohol běžný. Pije se i na frontě, kde si vojáci sice dávají pozor, ale potřebují něco na posilněnou, protože čelí neskutečnému stresu. Potřebují nějakou berličku, takže se dost kouří a také se pije.

Jak se ukrajinská společnost vyrovnává s válkou? Říkal jste, že se adaptovala, ale je v ní pořád znát to velké odhodlání? Snáší to v rámci možností dobře?
To je strašně těžká otázka. Dlouho jsem byl přesvědčený, že na tom jsou Ukrajinci jako společnost psychicky dobře, protože jsem měl pocit, že na tom jsou dobře i vojensky. Jenže teď, když jsem na místě, začínám pochybovat o tom, jak dobře na tom vojensky jsou. Přijde mi z rozhovorů s nimi, že jsou vlastně v háji a že si to jen nechtějí připustit a nadále mluví o tom, že dobudou zpět Krym a vyženou Rusy.

Odhodlání vyhrát je naprosté, na tom se nic nezměnilo, ale je zvláštní nepoměr mezi tím, jak suverénně Ukrajinci popisují, čeho všeho dosáhnou, a tím, když popisují, jakým ohromným problémům čelí. Je to fascinující a říkal jsem si, jestli je jen nechápeme špatně. Ale chuť nepoddat se je obrovská. Viděl jsem spoustu vojáků, kteří byli zraněni a pak se vrátili na frontu. Když jsem se jich zeptal, co by se stalo, kdyby teď prezident Zelenskyj oznámil, že začnou vyjednávat mír, bez váhání řekli, že by se táhlo na prezidentský palác. Ve společnosti je ohromné množství zbraní a ústupky Rusku tady nikdo nechce.

A pořád věří tomu, že dobyjí zpět i Krym?
Ano, přesvědčení, že mají dobýt zpátky Krym, je velmi silné. Mnozí připouštějí, že to bude těžké, že to možná půjde jen tehdy, když se Rusko nějak zhroutí. Další ale říkají, že stejně jako padla charkovská oblast nebo Cherson, může padnout i Krym, zvlášť když je zničené zásobování z Ruska přes Kerčský most. Jen je prý třeba vytrvat a dávat údery správně tam, kam je třeba.

Jste na místě, byl jste na frontě, mluvil s vojáky… Co se bude dál dít? Bude válka trvat ještě dlouho?
O tom jsem přesvědčený a po návštěvě fronty nejsem úplně pozitivní, co se týče možností Ukrajiny pohnout se z pozic, které drží teď, a kapacit Západu dodávat jí zbraně v takovém množství, jaké potřebuje. Situace není dobrá.

Teď to ale vypadá, že spojenci začnou posílat poprvé západní tanky.
Měl jsem možnost hovořit s mnoha vojáky na různých částech fronty a často od nich zaznívalo, že by potřebovali až 500 tanků, aby mohli splnit cíle, které před sebou mají včetně znovudobytí okupovaných území. Když to půjde dobře, dostanou jich nyní ze Západu pár desítek. To je fajn, ale pak to vychází na jeden tank na několik desítek kilometrů fronty a to není nic, co by mohlo válku rozhodnout.

Často se ale mluví o tom, že Putin nechtěně upevnil a sjednotil ukrajinský národ, že celé zemi dal sice drsný, ale cenný impuls k jejímu rozvoji. Souhlasíte?
Všichni chtějí vyhrát a jsou velmi odhodlaní, ale válka už trvá dlouho a únava začíná být vidět. Navštívili jsme tady jednotku, u které jsme byli na jaře. Tehdy u nich bylo cítit velké odhodlání, které sice nezmizelo, ale je patrné, že energie nemají nekonečně. Jeden z jejích asi deseti členů je mrtvý, jeden se vrátil celý sešitý z nemocnice, protože ho zranil výbuch granátu, další se vrátil ze zajetí, jeden je hospitalizovaný…

Je toho hodně, je to velký nápor na psychiku, každý má pár kamarádů, kteří padli, a k tomu víte, že proti vám stojí bezohledná síla, kde lidský život nemá cenu. A má třikrát tolik obyvatel. Popisovali mi, jak ruská armáda přímo sestaví skupiny vojáků, jejichž úkolem je pouze se nechat postřílet, pošlou je umřít. A když na ně Ukrajinci pálí, jiná skupina už upevňuje zázemí. Takové plýtvání si Ukrajinci nemohou a nechtějí dovolit, život jednotlivce pro ně má pořád hodnotu.

Ukrajinci musí být prostě efektivnější.
Přesně. Každý ukrajinský voják musí být zásadně lepší než ruský voják, musí být efektivnější, aby mohli pomýšlet na výhru. Když vám zabijí kamaráda, posílí to vaši touhu vyhrát, ovšem vybírá si to oběti jinde.

To je podle mě zásadní otázka do budoucna, jak se s těmi traumaty lidé na Ukrajině vyrovnají. Morální a psychická devastace je potenciální zádrhel rozvoje celé země.
Mix emocí, které tady vnímám, je hrozný. Zároveň nechtějí – a dokonce i odmítají – vyhledat jakoukoli psychologickou pomoc, vnímají to podobně jako řada lidí u nás, že to je projev slabosti. Ptám se vojáků, jaké se jim zdají sny, v odpovědích mi popisují strašné horory. Já je měl ve snech také. Myslím, že to bude ještě hodně složitá cesta pro celou ukrajinskou společnost. Jak budou tito lidé sociálně schopní? Kolik z nich válečné zkušenosti úplně zlomí? A do toho ohromné množství zbraní, které mezi lidmi zůstane. To nebude žádná procházka růžovým sadem.

Jak ve světle toho, co teď zažíváte na vlastní kůži, vnímáte kampaň Andreje Babiše?
Je to nechutné, je to prasárna. A bohužel se to netýká jen jeho. Poslal bych ho sem, ať mluví s lidmi tady… Takovou kampaň může rozjet jen člověk, který má hlavu strčenou hluboko v zadku. Největší přizdisráčství, které můžete v Česku praktikovat, je hrabat politické body na tom, že v zemi kousek od nás je válka, kde umírají lidé, protože bojují za svou zemi a za svou svobodu. Za hodnoty, které snad sdílíme i my. Proti nim stojí diktatura a on to klidně zneužije a lže jen proto, aby vyhrál volby. V Česku si můžete říct, no jo, vede kampaň… Jenže když přijedete sem, bolí to. Stydím se.

V podstatě jen dál nahlodává důvěru v základní hodnoty. Je to strašně nebezpečné.
Máte bohužel pravdu. Ve čtvrtek jsem byl v Bachmutu a bavil se s tamními lidmi, kteří všichni znají někoho, komu rakety rozbily dům a zabily někoho blízkého. Neustále jim tam hřmí výbuchy a střelba. Ptám se jich, proč neodejdou. A všichni vám unisono řeknou: A kdo nás kde chce? Když si pak uvědomím, co v Česku dělá Babiš, vyděsí mě, že vlastně mají pravdu.

Chtěl bych jim říct – ne, hloupost, přijeďte k nám, my vás chceme, jenže Babiš a další dodávají legitimitu názorům, o kterých bychom si jinak mohli říct, že jsou výsledkem neinformovanosti. Názorům, které odmítání pomoci Ukrajincům podporují a dokonce požadují. Když někdo říká, že je vlastně v pohodě nepomáhat, je to hrozné. A přesně tohle se s Babišovou kampaní teď děje, tuhle linku posiluje.