Představte si, kolik horké vody odteče během toho, co se vysprchujete nebo umyjete nádobí. Praha plánuje právě tohle teplo v odpadních vodách v budoucnu využít k vytápění města. Chce se tak zbavit závislosti na zemním plynu a vyrábět energii ekologičtěji i levněji.

Hlavní město nyní zvažuje variantu výstavby obrovských tepelných čerpadel, která by právě tohle dokázala. Nejde přitom o nic, co by ve světě neznali. Podobný systém používají Stockholm nebo Helsinky a nejnověji také Vídeň. Takzvané energocentrum by mohlo vzniknout na třech místech, nejpravděpodobnější však je jeho umístění vedle staré čistírny odpadních vod v Bubenči.

„Teplo z každé sprchy či toalety skončí v ústřední čistírně. Řádově tudy protečou tři kubíky za vteřinu, které se musejí v čistírně zpracovat, tedy vyčistit, pak se vypouštějí zpátky do řeky. Máme obrovskou příležitost v Praze tuto energii vzít a pokrýt jí spotřebu tepla ve městě,“ líčí energetický expert ze společnosti Seven Energy Tomáš Voříšek. Tyto vyčištěné odpadní vody mají přitom i v zimních měsících okolo patnácti stupňů celsia.

O záměru se v metropoli hovoří už dva roky, na konci toho letošního by měl dospět do fáze projektové studie, kterou by následně projednalo město. Pokud by se rozhodlo, že podobné zařízení chce, následovala by debata o spolufinancování stavby z modernizačního fondu. Kdyby vše šlo hladce, pak by se podle Voříška mohlo začít stavět někdy mezi lety 2025 až 2028.

Projekt by se budoval ve třech fázích. V té první by vznikl takový zdroj tepla, který by dokázal úplně nahradit soustavy, jež dnes zcela závisejí na zemním plynu. Těmi jsou výtopny Juliska a Veleslavín, odkud jsou teplem zásobovány Dejvice. Šlo by o zhruba zhruba sto megawattů tepelného výkonu ze splaškové vody s výhledem navýšení na dvojnásobek.

V druhé etapě by se nahrazovalo teplo z hlavní teplárenské soustavy, která je v současnosti z devadesáti procent závislá na odběru tepla z uhelné teplárny v Mělníce. Tu plánuje do roku 2030 ČEZ přetransformovat na zemní plyn. Teplem by nový zdroj zásoboval i vznikající lokalitu v Bubnech – Zátorech, kde se počítá s výstavbou moderní čtvrti a také Vltavské filharmonie.

Na konci by nové energocentrum mohlo poskytovat teplo pro celé město a fungovalo by společně s malešickou spalovnou jako druhý základní zdroj. „Bavíme se o jednotkách milionů gigajoulů tepla. Naším cílem je v roce 2030 vyrábět pět milionů gigajoulů, to je pokrytí padesáti procent spotřeby, protože dnes jsou dodávky tepla ze soustav zásobování na území Prahy fakturované na zhruba deset milionů gigajoulů,“ uvádí Voříšek.

Praze to nyní vychází tak, že každý kubík odpadní vody v sobě obsahuje více využitelné energie, než má jeden kubík zemního plynu. Ze sta milionů metrů krychlových odpadních vod ročně je tak možné získávat takové množství tepla, jaké spotřebuje okolo dvou set tisíc domácností, což je víc než třetina bytového fondu celého města.

Ohřejte se Vltavou

Zdrojem tepla se přitom nemusejí stát jen odpadní vody, ale také samotná Vltava. „Je potřeba si uvědomit, co se s řekou stalo. Dřív se na Vltavě bruslilo, ale když vznikl systém kaskád, začala do Prahy přitékat relativně teplá voda. V zimě má okolo čtyř až pěti stupňů. To je vyšší teplota, než má Baltské moře, které jako zdroj pro tepelná čerpadla využívají ve Švédsku. Řekou nám tak protéká obrovský ekonomický potenciál,“ říká k tomu náměstek pro územní rozvoj Petr Hlaváček.

Získávání tepla skrze tepelná čerpadla má také ekologickou výhodu. Energocentrum má totiž podle Voříška třetinovou uhlíkovou stopu, než má teplo ze zdroje v Mělníku.

Podle Hlaváčka by energocentrum mohlo být na městských pozemcích. Pravděpodobně půjde o budovu na deseti až patnácti tisících metrech čtverečních. Jedno tepelné čerpadlo instalované uvnitř může zabírat patnáct až dvacet metrů. Potřeba bude také zajistit přívod odpadní vody.

To znamená rovněž postupně integrovat už existující soustavy zásobování teplem. Zatímco na levém břehu je v současnosti jedna velká soustava, kromě zmíněné Julisky a Veleslavínu, soustavy na pravém břehu zůstávají nepropojené a je tedy potřeba je na sebe napojit.

Cena energocentra se bude počítat v řádu miliard, odhadem mezi sedmi až deseti. Stavbu přitom magistrát projednává i s ministerstvem průmyslu a obchodu. Baví se též o možných legislativních překážkách.

„Jen si to představte – místo drahého plynu z Ruska si můžete vyrábět teplo ráno na záchodě,“ líčí hlavní město s tím, že je to stejné jako využívat energii lednice – uvnitř sice chladí, když ale člověk sáhne za ní, zjistí, že zvenku hřeje.

Nakonec by podobná soustava mohla pomoci Praze nejen v zimních měsících, kdy je potřeba topit. Lze ji totiž využít i zcela opačně a pomocí odpadních vod město chladit. To bude s postupně přibývajícími stupni a vlnami veder čím dál příhodnější a budovy budou mít také nové nároky, kdy se do standardu bude počítat rovněž chlazení.

„Fakt, že díky takovému zařízení můžeme nejen topit, ale i chladit, znamená nejvyšší environmentální přínos,“ míní Voříšek. Příkladem může být opět Stockholm, který má největší systém dálkového chlazení v Evropě. Jsou to zhruba čtyři stovky kilometrů rozvodů a stovky megawattů, které přinášejí do domovů chlad.