Na Twitteru je Ondřej Kania čilým komentátorem veřejného dění. Zakladatel skupiny JK Education, do které patří síť mezinárodních škol či vzdělávacích agentur působící v pěti zemích, se netají tím, že politikou hodně žije. Poslední týdny a měsíce glosuje kroky vlády Petra Fialy (které jako řadový člen TOP 09 fandí), kritizuje Danuši Nerudovou (jeho favoritem je Petr Pavel) a utahuje si z těch, kteří život v Česku líčí v nejčernějších barvách. „Málo si opakujeme, jak dobře se tu máme,“ říká třicetiletý podnikatel v rozhovoru.

Prezidentská volba pohltila veřejnou debatu. A současně uzavřela příznivce Petra Pavla a Danuše Nerudové, často typově velmi podobné voliče, do dvou nesmiřitelných táborů. Kania, který se v poslední době straní médií, ovšem nikoli sociálních sítí, přiznává, že to se svými výpady vůči někdejší rektorce Mendelovy univerzity nejspíš přehání: „Během pobytu a studia v USA jsem se ale naučil, že tyhle debaty a komentáře a ostřelování prostě patří k demokracii, tamní stranické primárky dokážou být neuvěřitelně brutální, je to masakr. A to proti sobě stojí lidé ze stejné strany a s podobnými voliči,“ říká.

Šéf, spoluzakladatel a většinový majitel vzdělávací skupiny, která působí kromě Česka v několika dalších zemích, patří k nejvýraznějším představitelům nastupující podnikatelské generace. Navíc má nejen vzhledem ke svému věku, ale i díky byznysu, jemuž se věnuje, vhled do toho, jak mladí lidé přemýšlí a jak vnímají politiku. Liší se od nich sice tím, že nefandí Nerudové, sdílí s nimi ale důraz na řadu jiných témat – klimatickou změnou počínaje a genderovými otázkami konče.

V rozhovoru pro CzechCrunch nabízí originální pohled na to, jak politika a její vnímání ovlivňují jeho podnikatelské plány. A to včetně těch na Slovensku, odkud mimochodem pochází finanční skupina J&T, která je investorem jeho firmy: „My jsme kulturně úplně jinde i než Slovensko, kam jezdím velmi často. Podnikám tam dlouho, manželka tam má rodinu, ale socioekonomicky i právně to je proti nám středověk.“

Dokonce prodal bratislavskou školu, která sice nadále nese jméno American Academy, ale už jen na základě licence, majetkově s ní už Kania a spol. nemají nic společného. Opustili i Polsko i Maďarsko a soustředí se na jiné trhy, koupili nově školu ve Španělsku, rozhlížejí se v Rakousku, vstoupili do Chorvatska. Kaniovým byznysovým uvažováním prý čím dál víc prostupuje politika a názory na ni. „Jsem homo politicus, politika mě vždycky fascinovala,“ říká.

Prezidentská volba je za rohem, vy ji také hodně intenzivně prožíváte. Je to nyní jiné než před pěti lety? Nebo to je pořád boj dobra se zlem, jak to mnozí interpretují?
Těch deset let, co podnikám i za hranicemi, mě naučilo, že není radno pohlížet na českou politiku prizmatem dobro versus zlo. Situace u nás a v okolních zemích je neporovnatelná. Vím, o čem mluvím, žil jsem rok v Bratislavě, když jsme tam otvírali školu. Jinak před pěti lety jsem byl zoufalý, protože média a část společnosti si za svého favorita vybrala člověka, který hrubě podcenil, co ho čeká ve druhém kole, ačkoli bylo dlouho jasné, že do něj postoupí. Teď jsem klidnější a říkám, že za mě dobrý.

Co je lepší? Tehdy tu byl Miloš Zeman, nyní Andrej Babiš, podpora liberálních kandidátů je zhruba stejná…
Je to lepší hlavně v tom, že soupeř pro druhé kolo bude slabší než soupeř před pěti lety. Zeman byl tehdy prezident a byl v mimořádné formě. Navíc Petr Pavel, u kterého předpokládám, že se do druhého kola dostane, je vhodnější kandidát, než byl Jiří Drahoš. Myslím, že to letos dopadne dobře.

Co jsou Pavlovy výhody? Že je schůdný pro vládní voliče i pro ty opoziční?
To také, ale situaci primárně definuje soupeř. A ten je i podle mnoha průzkumů zkrátka slabší, šance Andreje Babiše na zvolení prezidentem jsou malé. Petra Pavla je ale dobré nahlížet i ve srovnání s Danuší Nerudovou, ne s Babišem. A při takovém pohledu vynikne několik rozdílů. Předně je to hotový člověk, který má za sebou dlouhou kariéru. Včetně škraloupu před revolucí, ovšem protože se o jeho kandidatuře spekulovalo přes dva roky, všechno se o něm ví a ta komunistická minulost tolik netáhne. Oslabit ho může asi jen velký průšvih v televizních debatách. A to je rozdíl oproti Nerudové, na kterou se upřela pozornost až teď v závěru a je poznat, že s tím má problém. Je mladá, dobře vypadá, ale dokončila akorát jedno funkční období v nějaké vyšší funkci. To není hotový člověk.

A vás jako člověka narozeného v roce 1992 neštve, že se nový prezident bude vybírat i 33 let po revoluci dost možná ze dvou chlapů, kteří měli skvělou kariéru po roce 1989, ale na stejně dobrou dráhu měli našlápnuto i před ní? Že to nebude nikdo mladší, kdo si nezadal s komunisty?
Mně přijde, že jestli někdy byla možnost vygenerovat mladého a neokoukaného kandidáta, tak to bylo teď. A ano, jsem překvapený, jak slabá nabídka kandidátů tu je. Jenže po postavě, jako byla Zuzana Čaputová na Slovensku, tu poptávka zjevně není. Danuše Nerudová takový příběh není.

Členství v KSČ pro vás není téma? A bude otázka členství v KSČ vůbec ještě někdy téma? Bude to mladou generaci zajímat?
Bude to čím dál menší téma. Pro mě členství v KSČ diskvalifikační není, protože jsem před stejným rozhodnutím nestál. Celá moje generace před ním nestála. Pokud někdo, kdo to nemusel nikdy řešit, jednoznačně tvrdí, že to bylo špatně a že to je neomluvitelné, nesouhlasím s ním. Mnoho z těch, kteří do strany vstoupili, to udělali velmi mladí nebo na nátlak rodiny. Netuším, jak bych se zachoval já. Vynášet takové soudy od stolu je nezodpovědné. Tehdejší propaganda a vzdělávací systém spoustě lidí nedovolily vnímat, že tu existuje něco jako disent. A mimochodem – kdybychom se na volbu koukali takto přísně, museli bychom přece volit Jaroslava Baštu z SPD, který podepsal Chartu 77.

Myslím, že je legitimní, když i někdo mladší má problém s těmi, kteří byli před listopadem straníky.
To nepopírám. Respektuju třeba lidi, kteří mají v rodině tragické zkušenosti s komunistickou stranou a jsou vůči všem, kteří jí prošli, tvrdě kritičtí. Zároveň ale znám mnoho takových, kteří KSČ nenávidí, ale zrovna generála podporují.

Jak přemýšlí mladí lidé o politice?
Podívejte se na cvičné volby, které probíhají na školách. První přímou volbu tam vyhrál Vladimír Franz. Minulou přímou volbu vyhrál Drahoš, teď bodovala paní Nerudová. Sněmovní volby vyhrál PirStan. Určitě hraje roli image a marketing, mladí jdou vždycky proti proudu. Navíc hledají aktuální společensko-kulturní témata, jako je klimatická změna, která jsou mnohem víc uvěřitelná od Ivana Bartoše než třeba od Petra Pavla. I od Danuše Nerudové jsou uvěřitelnější a je správné, že o nich mluví.

Teď neřeknu nic převratného, ale i z vlastní zkušenosti vím, že názory se poměrně výrazně vyvíjejí a mění jednak na vysoké škole, jednak s nástupem do práce a s tím, jak vám začnou přibývat úplně jiné starosti, než které jste do té doby znal. Takže kdybyste dneska udělal průzkum mezi těmi, kteří před deseti lety chtěli volit Franze, řekli by vám, že jim to tehdy přišlo cool, protože byl potetovaný, ale že už se posunuli.

A která jsou ta témata, jimiž mladí lidé žijí?
Jde o témata, která intenzivně vnímám i já a moje generace třicátníků. Sociálně-kulturní problematika typu rovnost práv a samozřejmě klimatická změna. U té bych řekl, že je obecně ve společnosti už z 90 procent konsensus. Uvidíme, co na to generace, které je dnes mezi 10 a 15 roky, co budou její témata, až půjde za pár let k volbám.

Z vlastní zkušenosti vím, že dnešní teenageři fandí Danuši Nerudové, protože se vyjadřuje na podporu manželství pro všechny a protože je hodně zelená. Otázka je, zda tento tematický důraz dnešním adolescentům vydrží.
Asi jim to vydrží. A jsou to přece témata, kde panuje určitá společenská shoda. Ne snad nějak dramaticky převládající, ale většina lidí v tom má jasno. Když se třeba podívám na Slovensko, do Maďarska nebo do Polska, tak my jsme jako společnost jinde.

Co se týče Danuše Nerudové, musím říct, že jsem zvyklý spolupracovat hlavně se ženami a moc bych si přál, abychom měli ženu v čele státu, i společnost tomu je podle mě nakloněná. Jen je chyba, že lidé, kteří měli moc a prostředky vybrat kandidátku a udělat z ní relevantního uchazeče, vsadili na paní Nerudovou, která má sice velký dosah na sociálních sítích, ale prostě to není hotový člověk a visí otazníky nad její profesní minulostí. Kdyby k tomu přistoupili zodpovědně, tak by přece sáhli po někom, kolem koho nejsou takové otazníky.

Milujete premiéra Fialu? ❤️

— Ondřej Kania (@OndrejKania) January 2, 2023

Namítnu, že tu jednak možná nebylo dost žen, které by o to stály a které by měly šanci, jednak že o aféře s rychlostudenty se ještě nedávno nic nevědělo. A pak, že klíčová je přece Danuše Nerudová, ne nějací tajemní lidé v pozadí…
Ano, ale má kolem sebe skupinu lidí, kteří jí pomohli dostat se do popředí. Každopádně jsem od narození homo politicus a nejčistší přístup, jaký bych zvolil já být v její kůži, je následující. Stala se rektorkou průměrné univerzity a ta i po čtyřech letech jejího vedení průměrnou zůstala. To je v pořádku, není to dlouhá doba. Tak bych se ucházel o další čtyři roky a pokusil se s tím něco udělat, někam školu posunout. Vyřešil bych aféry a po osmi letech bych mohl říct, že se mi opravdu něco podařilo. To se ale nestalo a její kandidatura mi proto přijde hrozně uspěchaná. Ambice a peníze vám na úspěch v politice nestačí, musíte nabídnout autentický příběh. Viděl jsem to u Zuzany Čaputové, která ještě pár měsíců před volbami neměla šanci, ale nakonec se ukázala jako autentický člověk, jako hlas rozumu mezi těmi uhádanými, uřvanými chlapy.

Danuše Nerudová takové momentum před Vánoci měla. Když ještě z podzimu dojíždělo opětovné propírání komunistické minulosti Petra Pavla a pořád se mluvilo o přímém souboji dvou starších chlapů, najednou začala stoupat rychle nahoru.
Ano, jenže její momentum přišlo moc brzo. Tehdy ještě nebyla v tolika debatách, nechodila na kritické rozhovory a lidé jí přisoudili svůj hlas na základě emocí a prvotních sympatií. Ani média jí nevěnovala tolik prostoru. Pro Andreje Babiše by bylo lepší, kdyby se ve druhém kole utkal s ní, nikoli s Petrem Pavlem. Je to zvláštní, ale část lidí váhá mezi těmito dvěma pány, i ve svém okolí takové lidi mám.

Někdy mi přijde, že nevraživost mezi fanoušky Pavla a Nerudové se blíží nenávisti a že zaniká, že tu jsou mnohem horší kandidáti než tihle dva. Zvlášť když pro řadu voličů jsou oba přijatelní a rozhodují se právě mezi nimi.
Máte pravdu a sám sebe musím kriticky zařadit do tábora militantních odpůrců Danuše Nerudové. Mám k tomu své důvody, nemyslím si, že je dobrá kandidátka. Ale uznávám, že to přeháním. Jenže mě politika baví a během pobytu a studia v USA jsem se naučil, že tyhle debaty a komentáře a ostřelování prostě patří k demokracii, tamní stranické primárky dokážou být neuvěřitelně brutální, je to masakr. A to proti sobě stojí lidé ze stejné strany a s podobnými voliči. Otázkou spíš je, zda jsme jako společnost už dost vyspělí, abychom si to vzájemně dokázali odpustit a zvládli volit menší zlo, když na to přijde. Parlamentní volby ukázaly, byť se štěstím, že toho snad schopni jsme.

Určitým příslibem je, že voliči, kteří podporují Pavla či Nerudovou, patří většinově k té uvědomělejší části společnosti a že budou chápat, že ve druhém kole nemusí hlasovat jen pro svého vysněného kandidáta. Že jde o něco víc. Byť určitě nebude platit, že všichni voliči Nerudové automaticky dají hlas Pavlovi a naopak.
Také si myslím, že to tak bude. Je ale třeba vnímat, že obyčejný volič nejde do takového detailu jako já nebo vy. A rozhoduje se víc na základě pocitů, takže když bude týden před volbami číst v osmi z deseti článků o Danuši Nerudové, že možná něco někde neudělala správně, prostě ho to ovlivní. Jsou politici, kteří mají spoustu kauz a dokážou vyhrávat volby, dokážou ze svých afér vlastně udělat až přednost. Jenže to není tento případ – na to musíte mít skvělý tým, specifickou osobnost, musíte v tom umět chodit, musíte mít mnohem méně náročné voliče.

Na začátku jste zmínil, že jste se naučil nevnímat českou politiku jako souboj dobra se zlem a že to souvisí s vaším podnikáním v zahraničí. Můžete to trochu rozvést?
Vezmu to trochu zeširoka. V Polsku a Maďarsku jsme pobočky naší vzdělávací agentury měli šest let, ale loni jsem je obě zrušil. Ještě před pěti lety byla vzdělávací agentura a vzdělávací veletrhy 90 procent našeho byznysu, teď už to je jen pár procent, takže mi nedávalo smysl tam pokračovat. Ovšem svou roli v tom hrála i politika a moje uvědomění, že by bylo lepší s našimi aktivitami směřovat na Západ. Teď máme školu ve Španělsku, což byl asi devítiměsíční akviziční proces, který jsme loni zakončili, pracujeme na rozšíření naší sítě mezinárodních škol do Rakouska. Máme také školu v Chorvatsku a na Slovensku.

O každé zemi, kde zvažujeme otevřít školu nebo pobočku, se snažím si načíst maximum informací a lépe ji pochopit. Takhle jsem v poslední době několikrát vyrazil do Srbska, kde se uchází jedna významná privátní škola v Bělehradu o to, abychom do ní investovali. A tam jsem z politických důvodů udělal rozhodnutí, že investovat nebudeme. Před lety jsem také měl debatu s jednou arabskou zemí, jejíž velvyslanec zjišťoval, jestli bychom u nich nechtěli otevřít pobočku. Když vyšlo najevo, že v Turecku rozčtvrtili novináře, potvrdilo se mi, že to není vhodné prostředí pro naši expanzi.

Ronaldovi to nevadilo a do Saúdské Arábie odešel.
Já bych tam nešel ani za těch 200 milionů eur, co mu nabídli. Nicméně snažím se věci i byznys vnímat v kontextu. A jednu věc vím jistě, totiž že Česko je nejkultivovanější z postkomunistických zemí. My jsme kulturně úplně jinde i než Slovensko, kam jezdím velmi často. Podnikám tam dlouho, manželka tam má rodinu, ale socioekonomicky i právně to je proti nám středověk. Zní to hrozně, ale je to tak, jsme jiná liga. Regulatorní prostředí i politická kultura jsou v Česku na mnohem vyšší úrovni.

Přitom ve veřejném prostoru je zjevná určitá fascinace, možná až idealizace Slovenska. Mají prezidentku Čaputovou, měli prezidenta Kisku… Zdejší liberální demokratický proud se ke Slovákům často obrací.
Pro nás to je těžko představitelné, ale Slovensko opravdu není žádná idyla. I to, jak funguje tamní stát… Průměrný plat učitelů je poloviční oproti Česku, důchodci mají mnohem nižší penze. Málo si uvědomujeme, jak se máme dobře. A že kulturně máme blíž k některým západním zemím než ke Slovensku. Sice si postupně zvolili ženu za premiérku a ženu za prezidentku, což jsme my nedokázali, ale šlo spíš o výjimky, které potvrzují pravidlo. Bratislava se od zbytku země samozřejmě dost odlišuje, někdy s nadsázkou říkám, že tu bychom měli pohltit. V Bratislavě se mi žilo skvěle, jen je škoda, že je na Slovensku.

Na Slovensku máte ale školu, ne?
Zatím jsem to nikde veřejně neřekl, ale přesně z těchto důvodů jsem loni v únoru prodal naši školu v Bratislavě. Licencujeme jí naše jméno, je to princip franšízy, ale majetkově už s tím nemáme nic společného.

Proč?
Vyspělost regulací nejen v rámci soukromého školství, ale obecně, je tam nízká. Když jsme nedávno otevírali školu v Záhřebu v Chorvatsku, kde jsme nikoho neznali, bylo to mnohem kultivovanější a snazší. Zkušenosti ze Slovenska byly podobně jako ty v Polsku nebo Maďarsku důvodem, proč se chceme zaměřovat víc na Západ.

Takže pohled na politiku vás v podnikání hodně ovlivňuje.
Teď už to tak je. Byznysový oportunismus, kdy nehledíte doprava ani doleva a jde vám jen o příležitosti, u mě zmizel s velikostí firmy. Uvědomíte si, že není potřeba růst za každou cenu. Podnikatelé, kteří se odvážili jít na Západ a začali tam kupovat firmy, jsou pro mě ohromnou inspirací. Dosud byl tradiční byznysový model takový, že po Česku se otevřela pobočka na Slovensku, pak v Maďarsku, ale co když to má být jinak, co když máme hned cílit na Západ? Podle mě to je perspektivnější. V Česku se obecně hodně podceňujeme a neuvědomujeme si, že třeba průměrný obyvatel Prahy se má o dost lépe než průměrný obyvatel Londýna.

Zase pozor na pragocentrismus.
Nepochybně, ale hodně času teď trávím v Katalánsku, a když odejdete z Barcelony, je to mnohem horší než na Vysočině nebo jinde v Česku. Opravdu se nemáme špatně.

Vnímáte ale rozpolcenost, která společnost zachvátila? Pomyslný střet lidí z velkých měst a venkova, vzdělaných a ekonomicky silnějších s těmi méně majetnými a méně vzdělanými?
Je to tak a nejsme v tom sami, podívejte se do USA nebo do Británie, kam pravidelně létám. Také mají dva tábory. Ale mám pocit, že se to teď zlepšuje. Nebo se to nezhoršuje. Člověk by měl dojem, že na základě mnoha šílených titulků by měly být na Václaváku každý týden desítky tisíc lidí, jenže oni tam přišli jednou a tím to skončilo. I z průzkumů vyplývá, že rozložení politických sil zůstává víceméně stejné. Pokud nenastane další černá labuť, naše budoucnost může být mnohem klidnější a lepší, než mnozí varovali.