Komentář Luboše Kreče: Pozornost, kterou v Česku vyvolaly slovenské parlamentní volby, byla mimořádná. Možná i proto, že jsme tam v přímém přenosu mohli sledovat něco, co se za dva roky bude v bleděmodrém odehrávat i u nás. Další zápas o směřování země, střet demokratického vnímání s tím populistickým a proautoritářským. Souboj idejí se sliby a výkřiky. Čeští politici i voliči by si proto měli ze situace na Slovensku vzít ponaučení.

Skoro před každými volbami mají komentátoři tendenci hovořit o jejich osudovosti. Zaznívalo to i v souvislosti s nynější kampaní na Slovensku. Výsledek, tedy výhra Roberta Fica, sice nepotěšil zastánce liberálního a prodemokratického směřování, zároveň se ale nenaplnil apokalyptický scénář, podle kterého by Fico mohl začít Slovensko otáčet k Maďarsku. Třeba proto, že do parlamentu neprošli fašisté z Republiky. Nic to ale nemění na tom, že situace nemusí dopadnout pro budoucnost Slovenska dobře. A co z toho plyne pro Česko?

***

Nepodceňujme bývalé premiéry

Byl únor 2009 a Robert Fico dorazil na sjezd ČSSD na pražském výstavišti, slovenský předseda vlády působil svěže a tak nějak světácky. Zvlášť vedle Jiřího Paroubka, který se tehdy chystal na návrat do premiérského křesla. A zatímco Paroubek je dávno v propadlišti dějin (jakkoli on si to nemyslí), Fico je stále ve hře – přestože se od oné pražské návštěvy zdál být minimálně dvakrát vyřízený. Ale pokaždé se dokázal vrátit.

Jeho vůle k moci, totální pragmatismus a názorová pružnost, někdo by řekl bezcharakternost, charisma a schopnost politicky se přetvořit, mu pomohly ovládnout slovenskou politiku. Připomíná vám to něco? Ano, nejpozději od sněmovních voleb z podzimu 2013 je určující silou české politiky Andrej Babiš, na kterého sedí většina z toho, co platí o Ficovi.

Příští sněmovní volby budou v Česku v říjnu 2025 a Babišovo hnutí ANO je dnes nejpopulárnější stranou. Sám Babiš, který se po neúspěšné prezidentské volbě (Fico se mimochodem také pokoušel dostat do čela státu) stáhl, je zpět v plné síle. Nad jeho fantasmagorickými a nebezpečnými slovními výlevy ve sněmovně se můžeme pousmát, ale moc dobře ví, co dělá. A bude dál přikládat pod ohněm, podobně jako to dělal Fico na Slovensku.

V jednotě je síla

Další bývalý premiér Mikuláš Dzurinda je také umanutý a nepochybně má silnou vůli k moci, jenže není tak elastický jako Fico s Babišem – určitě ne ideologicky. A navíc nedokázal zopakovat to, s čím se mu na konci 90. let podařilo odstavit od moci Vladimíra Mečiara. Tehdy zafungovalo široké spojení opozice, sjednocená síla pak dokázala autoritářského demagoga poslat do důchodu, a navíc nastartovala příkladné ekonomické reformy.

Jenže teď si Dzurinda myslel, že to zvládne sám. A podobně to viděli i zástupci dalších malých prodemokratických stran, které nakonec zůstaly mimo parlament. Dzurindou vedená koalice Modrí, Most-Híd získala jen 0,32 procenta, Aliancia měla 4,39 procenta a Demokrati expremiéra Eduarda Hegera 2,39 procenta…

I v Česku se v případě Spolu ukázalo, že spojení menších projektů do jednoho velkého funguje a má smysl. Teď, když se blíží eurovolby na jaře 2024, se ozývají hlavně v ODS hlasy, že spolupráce s lidovci a TOP09 by se mohla dočasně odložit. Pokoušet tím jak volební výsledek, tak především soudržnost pro sněmovní volby, je hodně velký risk.

Vládní výkon rozhoduje

Jestli něco uhladilo Robertu Ficovi cestu k volebnímu vítězství, ačkoli se po vraždě novináře Jána Kuciaka zdálo, že je ze hry, byl to prachmizerný výkon jeho nástupců. Míra chaosu, která přišla s Igorem Matovičem, byla extrémní a lidé ztratili důvěru ve stát a jeho instituce. Fico s touto nespokojeností a frustrací dokázal pracovat.

Výkon české vlády zdaleka nepřipomíná to, co Slováci zažívali během covidu a popravdě tomu byl blíž spíš výkon Andreje Babiše a jeho týmu. Ale nálady, které ve vztahu ke kabinetu Petra Fialy rezonují ve společnosti, jsou podobně nebezpečné a v žádném případě je ve Strakově akademii nesmí podcenit ani nad nimi mávnout rukou. Jsou totiž živnou půdou pro nejnižší populistické proudy.

Nejde o to, že ti, kteří chodí na Václavské náměstí a vykřikují hesla o tom, jak je Fiala ožebračuje, by jej někdy volili. Spíš jde o ty, kteří nynější vládní koalici dali hlas v minulosti nebo kteří by o tom byli ochotni přemýšlet. Právě jejich hlasy budou v klání o to, zda i Česko znovu sejde z jednoznačně prozápadního směřování, rozhodovat. Nesmí je zklamat, nesmí je naštvat, musí je pochopit a komunikovat s nimi. Nesmí to s nimi vzdát.

Rusové nejsou ze hry, ani náhodou

Rusko slaví tento víkend jedno velké vítězství. Netýká se ale tak úplně války na Ukrajině, nýbrž právě parlamentních voleb u našich slovenských sousedů. Jak je to možné? Dopisují si totiž s babičkami a dědečky. Tento víkend si znovu ověřili, že řetězové e-maily i v době sociálních sítí fungují.

Změnu narativu – oslavování Roberta Fica a akcent na volby na Slovensku – v nich monitorují za poslední měsíc i Čeští elfové, tedy internetová skupina, která bojuje s dezinformacemi. Co čekat dál? Je to prosté – protože jim to funguje, tak to Rusové zkusí i jinde, třeba v příštích sněmovních volbách u nás. Takže boj s dezinformacemi by měla začít česká vláda brát opravdu vážně.

A mimochodem, vlastně by Rusové mohli po sobotě oslavovat i kvůli ukrajinské frontě. Pokud se Fico stane premiérem a dodrží jen část z toho, co sliboval před volbami, slovenská podpora Ukrajiny výrazně poleví.

Je třeba bojovat do poslední chvíle

Průzkumy veřejného mínění a exit polly ukázaly, jak moc se na ně nedá spoléhat. Ukazovaly, že Progresivní Slovensko je na cestě za vítězstvím a podobně jako v roce 2020 podcenily výsledky levice (i když Fico je dnes spíš extrém než levice). Není tak radno se jimi nechat uchlácholit ani se jim poddávat.

A to platí jak pro politiky, tak pro voliče. Bojovat a obhajovat své ideje a kroky je třeba do poslední chvíle, za žádnou cenu se nesmí usnout na vavřínech. Ale vlastně nejen to – první reakce na výsledky v demokratické části spektra na sociálních sítích byly plné skepse, protože Fico výrazně vyhrál a mohl by mít většinu i s Hlasem Petera Pellegriniho a s národovci z SNS.

Výsledky se dají ale číst i tak, že koalici by mohli složit progresivci vedením Michalem Šimečkou, SaS Richarda Sulíka a konzervativci z KDH spolu s Pellegrinim. Třeba výměnou za to, že jej nechají být znovu premiérem. Možná to není nejpravděpodobnější scénář, ale vyloučený není a je povinností politiků jednat do poslední chvíle a snažit se zabránit tomu nejhoršímu. A ti opravdu velcí politici, či spíše státníci, se poznají podle toho, že v klíčovou chvíli dokáží odložit své ego stranou.

S přispěním Lenky Chlubnové