Myšlenky Nicholase Wintona jsou dnes podobně aktuální jako v předvečer druhé světové války, kdy z Československa zachránil stovky dětí před nacisty. „Winton rozjel neuvěřitelné věci prostě tím, že si řekl, že zkusí, co dokáže. Dával si za vinu, že toho nedokázal víc. Ale něco udělal a to je to podstatné,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch režisér James Hawes, který Wintonův osud divákům přináší v novém snímku Jeden život s Anthonym Hopkinsem.

James Hawes dosud režíroval především seriály či televizní filmy. Je podepsaný pod epizodami antiutopického Černého zrcadla, špionážního seriálu Slow Horses nebo sci-fi Snowpiercer. Jeho debut na velkém plátně Jeden život, jenž právě vstoupil do českých kin, vypráví příběh Nicholase Wintona. Muže, který z Československa odvezl 669 dětí před nástupem nacistické zvůle. Ne proto, že by byl výjimečným hrdinou. Ale protože to byla správná věc.

„Jsem přesvědčený, že obzvlášť dnes je hrozně jednoduché vypnout zprávy, zavřít se před světem a říct, že stejně nic nezmůžu a nic neovlivním. Nicholas Winton by však byl první, kdo by okamžitě řekl, že přesně tohle je špatně,“ říká britský filmař v rozhovoru pro CzechCrunch. Kromě poselství o pomoci druhým v mluví i o natáčení s potomky zachráněných dětí – nebo o spolupráci s oscarovým Anthonym Hopkinsem: „Osud ‚Wintonových dětí‘ znal už z dřívějška. Ale navíc přečetl nebo zhlédl všechno, co o Wintonovi našel, aby jeho příběh opravdu vstřebal.“

Nicholas Winton byl známý tím, že nestál o pozornost. Původní nabídku na vznik filmu dokonce odmítl, souhlasila později až jeho dcera. Nevyprávíte příběh někoho, kdo nechtěl, aby se to stalo?
Nicholas Winton byl velice skromný muž, to ano. Ale svým způsobem souhlasil, Jeden život totiž vznikl podle knihy, kterou o něm napsala jeho dcera. A on k ní napsal předmluvu, čímž se k popularizaci svého příběhu přihlásil. Pro mě to znamená, že je to zdroj, se kterým souzněl a ztotožnil se s ním, protože v něm dostatečně silně zaznívá to, co pro něj bylo důležité. Tedy že to, co se stalo, nebylo o něm, že on není žádná celebrita. A to je přesně to, co jsme se snažili přenést i do filmu a předat jeho poselství dál.

Když zmiňujete Wintonovo poselství, tedy nesobeckou snahu pomoci potřebným – například uprchlíkům před válkou –, to je dnes bohužel stále aktuální téma. Co je to hlavní, co by si diváci z filmu měli odnést?
Jednoznačně to, že v lidstvu je vždycky alespoň kousek dobra i v tom nejčernějším okamžiku. Že je vždycky naděje. Že nemůžeme strkat hlavu do písku a říkat, že nějaký problém je pro nás nepřekonatelný a velký. Winton rozjel neuvěřitelné věci prostě tím, že si řekl, že zkusí, co dokáže. Dával si za vinu, že toho nedokázal víc. Ale něco udělal a to je to podstatné.

A to je to poselství.
Ano. Jsem totiž přesvědčený, že obzvlášť dnes je hrozně jednoduché vypnout zprávy, zavřít se před světem a říct, že stejně nic nezmůžu a nic neovlivním. Nicholas Winton by však byl první, kdo by okamžitě řekl, že přesně tohle je špatně a veškerá lidskost bude ztracená, když takhle budeme uvažovat.

Znal jste vy osobně jeho příběh, než jste se stal součástí Jednoho života?
Ano, znal jsem ho. Vlastně jedna z mých prvních prací byla v týmu pořadu That’s Life, což je ten, kde v osmdesátých letech na činy Nicholase Wintona upozornili, takže jsem věděl, o koho jde. A ano, Esther Rantzenová, ona moderátorka, která s Wintonem mluvila, mi vždycky říkala, že ze mě nikdy nebude režisér. Takže jsem si docela užíval, když jsem se s ní teď kvůli natáčení a propagaci Jednoho života znovu spojil. (smích)

Abych ale mluvil obecněji, asi všichni známe to video na YouTube, které se tak dvakrát až třikrát ročně stane virálem, co oběhne celý svět. A moci pracovat s něčím takovým je pro filmaře úžasná příležitost. Dost lidí totiž tuší, o co jde, ale neznají celý příběh a veškerý jeho kontext. Takže jim jednak máte co nabídnout a jednak máte něco silného, na co je můžete nalákat.

Takže Nicholas Winton je v Británii známý?
Do jisté míry ano, i když jinak než v Česku. Když mluvíte o Wintonovi, tak lidé zhruba tuší a řeknou něco jako: „To je ten chlápek s těma dětma, co byl v televizi.“ Tady v Česku víte, co to bylo za děti a z jaké situace prchaly.

Proto jste režii Jednoho života vzal, abyste povědomí o tomto příběhu rozšířil?
To nebyl úplně můj cíl. Pro mě bylo hrozně důležité, že mám k dispozici velice silný lidský příběh a že v něm jsou dvě roviny, na které se mohu soustředit. Mám za sebou hodně televizních filmů o pravdivých událostech, dobrým příkladem je Challenger o vyšetřování zkázy stejnojmenného raketoplánu. Tam jsem se soustředil na muže, který byl vlastně outsider, ale snažil se najít pravdu o tom, co se stalo, a zároveň bojoval s rakovinou. S Jedním životem to je podobné. Máte tu outsidera, co se snaží zachránit děti tváří v tvář blížící se nacistické invazi a neochotě britské vlády, a vedle toho pohled starého muže, jenž pociťuje velký zármutek a zklamání z toho, že neudělal dost.

Myšlenka filmu tedy byla důležitější než konkrétní příběh?
Ta kombinace Wintonova mládí a pozdějšího věku vám dává skvělé východisko a umožňuje vám ukázat úžasně lidskou zápletku. Tím chci říct, že film není nutně o propagaci Wintona, ale o něčem, co se stalo v minulosti a co má velice velký význam i v současnosti. A myslím, že se nám podařilo udělat snímek, který v lidech něco zanechá, diváci po jeho skončení v kinech sedí tiše a jen tak neodcházejí. A to je úžasné.

Jeden život je váš první film určený pro kina. Byl tohle ten příběh, na který jste čekal, který jste si představoval pro svůj debut na velkém plátně?
Upřímně řečeno, z velké části to bylo dílem náhody. V Británii se loni natočilo přes stovku filmů, ale kolik z nich se dočkalo širší distribuce? Já jsem měl štěstí v tom, že jsem dostal několik příležitostí ve vysokorozpočtové televizní tvorbě, která je posledních sedm osm let na výsluní. Vezměte si Černé zrcadlo nebo Snowpiercer, máte tu seriály s vyššími rozpočty, než mají nezávislé snímky. A možná ruku v ruce s tím jde i větší ochota riskovat.

Už pomýšlíte na další film, který by měl zamířit do kin?
Ano, ale nemůžu vám prozradit, o co jde! (smích) Samozřejmě mám několik nápadů. Doslova před pár dny jsme dotočili nový film The Amateur v Istanbulu. Při natáčení Jednoho života jsem si uvědomil, že mě nesmírně baví vyprávět skutečné nebo alespoň skutečnými událostmi inspirované příběhy, i když budou mít třeba lehký nádech seriálu Černé zrcadlo nebo jsou zasazené v blízké budoucnosti. Na takovou tvorbu se chci soustředit. The Amateur je něco, čemu říkám chytrý popkornový film, je to zábavný thriller s Ramim Malekem a Lawrencem Fishburnem. V jednu chvíli jsme měli poslední klapku na lodi u tureckého pobřeží, tu další jsem nasedal do letadla sem do Prahy. Říkal jsem si, někdo mě štípněte, fakt se tohle děje?

V Praze nejste poprvé, Jeden život se totiž natáčel i tady. Jak dlouho?
Měli jsme tu sedmnáct natáčecích dnů, tedy přes polovinu natáčení, v Británii jsme natáčeli jen patnáct dnů. Bylo to opravdu velice rychlé. Ale i tu krátkou dobu jsem si v Praze opravdu užil.

Do filmu jste zapojil i místní herce a komparz, že?
Bylo nám jasné, že jeho úspěch bude záviset především na dětech, které Winton zachránil. Měli jsme tu skvělý castingový tým, který dal dohromady představitele dětských rolí – většina byli neherci – přesně tak, aby odpovídali dětem z Kindertransportů. Oslovili jsme i židovskou komunitu, abychom měli autentické zastoupení. Také jsme spolupracovali přímo s dětmi a jejich rodiči, jimž jsme představili životní příběh postav, které měli hrát. Když se skutečné děti v Praze loučily se svými rodinami, musely to být neuvěřitelně vypjaté okamžiky, a proto jsme k tomu tak přistupovali. Postava české spolupracovnice Hany zase vznikla sloučením několika místních dobrovolníků, kteří Wintonovi a jeho kolegům pomáhali.

Ve snímku se objeví i už dospělé děti „Wintonových dětí“, tvoří publikum ve známé scéně s Nicholasem v pořadu BBC. Jak tento nápad vznikl?
Naši producenti ve spolupráci s nadacemi Holocaust Educational Trust a Sir Nicholas Winton Memorial Trust oslovili zbývající zachráněné děti, dnes už tedy dospělé, a jejich rodiny. Zaprvé jsme jim dali vědět o tom, že film vzniká, a s mnoha z nich jsme hovořili o jejich vzpomínkách. Zadruhé jsme je pozvali na natáčení. Zdálo se nám to velice vhodné.

Takže když postava moderátorky Esther Rantzenové ve filmu vyzve lidi ve studiu, aby povstali, pokud za svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi…
Tak ti lidé, děti „Wintonových dětí“, vstanou, protože mu za své životy skutečně vděčí. Asi si dovedete představit tu sílu emocí na place při natáčení. Anebo dopad na diváka, když si o tom, kdo publikum ve filmu tvoří, přečte v titulcích.

Kolik potomků „Wintonových dětí“ ve filmu je?
Kolem padesáti. Přiletěli z Kanady, Itálie, Izraele, z celého světa. Na londýnskou premiéru jsme pozvali ty, kteří žijí ve Velké Británii. A když jsem po projekci ta slova zopakoval a vyzval lidi v sále, tak vstaly asi dvě stovky lidí. Dvanáct zachráněných, kteří přijali naše pozvání, a jejich děti či děti jejich dětí.

Jejich neobyčejný osud Jeden život představuje vlastně až obyčejným způsobem. Byl to záměr, snaha takříkajíc držet se Wintonova střízlivého, skromného pohledu na věc?
Vím, že některé recenze to snímku trochu vyčítají. Že je místy až moc utlumený či střízlivý nebo že není vizuálně výraznější. Ale nechtěli jsme z Wintona dělat superhrdinu a cokoliv přehánět. Myslím, že s ním a lidmi kolem něj nakládáme uctivě a tak, aby si film užil každý divák. Kdybychom popustili uzdu nějakým experimentům, zbytečně bychom zastínili jeho příběh. Navíc jsme se snažili být historicky přesní, vše jsme konzultovali s historiky v Británii i v Česku. Odchylek od skutečnosti je ve filmu naprosté minimum. Například větu o tom, k čemu bude Anglii tolik Židů, nepronesl voják ve vlaku, ale velitel gestapa. Ve filmu ale má svůj význam a stále zaznívá z úst nacistické autority, takže to nepovažuji za velkou odchylku.

Nicholase Wintona ve filmu ztvárnil Anthony Hopkins. Je pravda, že si ho vyžádala přímo Wintonova dcera? A jak těžké bylo ho pro snímek získat?
Ano, Barbara si přála přímo Anthonyho Hopkinse. A naše domluva měla několik fází. Producenti s ním byli v kontaktu už delší dobu, ale herce jeho kalibru samozřejmě zajímá, kdo by film měl režírovat. Takže jsem letěl za ním do Los Angeles a měli jsme se se asi tak na hodinku potkat. O čtyři hodiny později jsme se sblížili. (smích)

Jak se s oscarovým hercem spolupracuje?
Ze začátku jsem měl trochu obavy. Jak mám vůbec tak proslulého herce oslovit? A co když ten film bude na houby? S takovým hercem by to byla jen a jen moje chyba. Ale natáčení s ním je úžasně snadné. Je to týmový hráč, nechá se režírovat, užívá si to herectví a filmařinu. I když je mu šestaosmdesát, nijak nezpomaluje. Jen loni natočil myslím dva další snímky. Dává do své práce všechno, scénář si přečetl snad stokrát, neustále si dělal poznámky. Přečetl nebo zhlédl všechno, co o Wintonovi našel, aby jeho příběh opravdu vstřebal.

Znal Anthony Hopkins námět a osud Nicholase Wintona a jím zachráněných dětí už z dřívějška?
Věděl o něm tím způsobem jako spousta jiných Britů. Navíc díky svému věku a životním zkušenostem dobře věděl o válečných zvěrstvech. Vzpomínal například na to, jak se po válce setkal s vojákem, který osvobozoval koncentrační tábor Bergen-Belsen. A z Wintonova příběhu si odnesl hlavně jednu myšlenku, jedno slovo. Soucit. To je podle Anthonyho Hopkinse ta jedna věc, kterou by měl film divákům předat. Schopnost soucítit tak, jako to dokázal Nicholas Winton.