Pavel Drobil patřil svého času, a je tomu už více než 10 let, k nejvlivnějším a nejnadějnějším postavám tuzemské politiky: byl místopředsedou ODS, šéfoval její mocné severomoravské organizaci, seděl ve vládě Petra Nečase jako ministr pro životní prostředí. Kariéru mu překazila korupční pseudokauza kolem jeho podřízených a Státního fondu životního prostředí, ze které se sice očistil, do velké politiky už se ovšem naplno nevrátil a radši se vrhnul na byznys.

Se svým obchodním partnerem, o generaci starším Jaroslavem Čánkem vybudoval po roce 2014 strojírenskou skupinu Anacot Capital. Do jejího portfolia patří pětice podniků ze severní Moravy, která dává práci 800 lidí a v roce 2021 se její tržby přiblížily dvěma miliardám korun. Jejich firmy V-Nass a Elfe dodávají zařízení pro těžbu ropy a plynu pod mořem, mají vlastní kovárnu Triangolo nebo fabriku Lisa Tech na výrobu desek z tříděného komunálního odpadu. Dřív jim patřily také Lázně Darkov.

Od politiky se ovšem padesátiletý Drobil tak úplně neodpoutal – podílel se mimo jiné na přípravě volebního programu koalice Spolu a dnes patří k nejhlasitějším podporovatelům přijetí eura nejen v rámci ODS. Kritizuje také Českou národní banku kvůli zvyšování základní úrokové sazby, což podle něj poškozuje tuzemskou ekonomiku.

„Doba, která se na nás řítí, ukáže, že bez eura to nepůjde. Jaká je průměrná inflace v eurozóně? Zhruba šest procent. Jaká je inflace u nás se slavnou vlastní měnou? Hodně přes deset procent. Když občas poslouchám ekonomické experty uvnitř ODS, kteří jsou proti euru a zároveň se ohánějí tím, že v Evropě mají platit jednotná tržní pravidla, vaří se ve mně krev,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Když to řeknu trochu hanlivě, vy jste dnes asi největší eurohujer uvnitř ODS, ne?
To asi ano.

A necítíte se ve straně, která je vůči Evropské unii historicky ostražitá a její kritici jsou tam dost hlasití, někdy frustrovaně?
Řekl bych, že jsem naši pozici už ovlivnil relativně dost. Ve vládním programovém prohlášení je uvedeno, že jednak budeme dělat všechno pro to, aby země plnila maastrichtská kritéria, což je nutná podmínka vstupu do eurozóny, jednak že firmy budou moct vést účetnictví a daňovou evidenci v eurech.

Je to dost? Někdo určitě namítne, že to prostě pomůže vašemu byznysu…
Bylo to maximum možného. A ano, našemu byznysu by to pomohlo hodně. Nestydím se to přiznat. Nemusel bych řešit zafixování měny, převody a kurzové ztráty, neustálé přepočty. Opatření a výdaje spojené s covidem naše společnosti stály mnohem méně, než co nás stojí to, že musíme neustále převádět koruny na eura a naopak. Takže ano, jsem ve střetu zájmů, a kdybychom přijali euro, budu na tom jako byznysmen profitovat. I bez toho si ale myslím, že by Česko euro mít mělo a že by nám s ním bylo lépe než s korunou.

Platí pořád, že v ODS převládají odpůrci eura?
Posouvá se to, především v mladší generaci už najdete jen málo těch, kdo jsou proti euru. Vždycky jsou nejhlasitější ti na opačných pólech, tedy jasní odpůrci a jasní podporovatelé, mezi nimi je ale velká množina lidí. A to žádní radikální odmítači eura nejsou.

Tak proč to není jasně napsané ve vládním prohlášení, že chceme euro?
Máte pravdu, v něm to nenajdete, ale zase je tam napsané, že tahle vláda nás připraví na vstup do eurozóny. Je to naprostý základ, teď ani všechna maastrichtská kritéria nesplňujeme. Programové prohlášení je kompromis mezi jednou ne zcela euru nakloněnou stranou, což je ODS, a dalšími stranami, které euro vesměs chtějí. Ti, kteří tvrdí, že programové prohlášení je vítězstvím odpůrců eura, nemluví pravdu. Navíc já osobně si myslím, že kdyby dnes Petr Fiala přijel do Bruselu a řekl, že Česko chce vstoupit do eurozóny, zeptají se ho, jestli hned nebo až zítra.

A opravdu potřebujeme euro?
Jednoznačně. Všechny důvody, které dlouhodobě opakovali ti, co euro nemají rádi, se ukazují jako liché. Doba, která se na nás řítí, ukáže, že bez eura to nepůjde. Jaká je průměrná inflace v eurozóně? Zhruba šest procent. Jaká je inflace u nás se slavnou vlastní měnou? Hodně přes deset procent. Když občas poslouchám ekonomické experty uvnitř ODS, kteří jsou proti euru a zároveň se ohánějí tím, že v Evropě mají platit jednotná tržní pravidla, vaří se ve mně krev. Sakra, jaká rovná pravidla? Já si půjčuju s úrokem 4,5 procenta plus bankovní marže a v Německu si půjčují za minus 0,57 procenta plus marže. Víc není třeba říkat. Tihle lidé možná rozeznají rozdíl mezi ekonomikou a ekonomií, ale o byznysu nevědí nic.

Zároveň ale byznys už euro v podstatě přijal, ne?
To je realita. Česká ekonomika se bez ohledu na to, co říkají politici, europeizuje. Je to samovolný proces. Když si objednám právní služby v Praze, faktura mi přijde v eurech. Byznys a tahle doba prosadí, že do eura nastoupíme mnohem dřív, než si dnes myslíme. Když poslouchám řeči o krizi eurozóny, vždycky si vzpomenu, jak nám ještě za socialismu na škole vtloukali do hlavy, že kapitalismus je zahnívající stadium imperialismu. A my na to, že bychom moc rádi zahnívali.

Když si vzpomenu, jak jsme se spolu bavili v dobách, kdy jste byl ministr a místopředseda ODS, tedy kolem roku 2010, takhle jasně proevropský a pro přijetí eura jste nebyl.
Určitě se to u mě hodně posunulo podnikatelskou zkušeností, to nemá cenu zastírat. Navíc když jsem byl ve vyšších patrech politiky v letech 2008 až 2013, debata o euru v Česku moc nebyla, protože v Evropě řádila řecká krize.

A co vy vlastně dneska jste? Politik už moc ne, takže průmyslník?
Asi ano, podnikáme v průmyslu, takže průmyslník na mě sedí. A když mě někdo chce naštvat, řekne mi pane továrníku.

Takže právník, politik, majitel lázní a teď továrník.
Souvisí to s tím, jak jsem se profiloval už na právnické fakultě v Brně, kde mě zajímalo obchodní právo a mezinárodní obchod. A hned po škole jsem nastoupil nejdřív k poradenské agentuře Arthur Andersen, později zpět v Ostravě do právní kanceláře, která dělala investiční projekty. Mám právo rád, ale vždycky jsem chtěl víc být na druhé straně.

Tak jste se přece stal i majitelem lázní, byl to průsečík byznysu a práva, ne?
Ano. Lázně se ke mně dostaly trochu náhodou. Koupili jsme je v roce 2003. Pracoval jsem jako advokát pro Jardu Čánka, který je získal v rámci privatizace a dostal se do finančních potíží. Pomohl jsem mu je vyřešit a on mi na oplátku nabídl podíl ve firmě. Tak se zrodilo naše byznysové partnerství, které funguje dodnes, byť je mezi námi věkový rozdíl 20 let. A že to byly zrovna lázně? Prostě se to sešlo, za normálních okolností bych si je určitě nevybral, o tom oboru jsem nevěděl vůbec nic.

Kdy jste je prodali?
V roce 2014. Byla to dost hektická doba, vláda, jejíž součástí jsem byl i já, lázeňství poškodila, protože na něm šetřila, takže když se situace stabilizovala a znovu začaly fungovat, radši jsme je prodali. Bylo to rok poté, co se Poslanecká sněmovna rozpustila po zákroku policie na úřadu vlády.

A dál?
Stáli jsme před rozhodnutím, jestli sbalíme peníze a půjdeme každý svou cestou, nebo jestli to spolu ještě jednou zkusíme. Vyhrála druhá varianta a my si řekli, že půjdeme úplně jiným směrem, že se zaměříme na to, co je v Ostravě, kde oba žijeme, zásadní, tedy na průmysl. Naše strategie byla jasná. Nebyli jsme žádní borci, kteří by uměli restrukturalizovat podniky v problémech. To jsme nikdy nedělali, byl by to pokus omyl. Místo toho jsme si vytknuli, že budeme kupovat relativně zdravé, funkční firmy, které mají vlastní produkt, ale kde končí otec zakladatel nebo skupina zakladatelů a nemají podnik komu předat. Držíme se toho dodneška.

Když jste skončil v politice a prodali jste lázně, měli jste hned jasno, jakou firmu koupíte? Do čeho budete investovat?
Ne. V roce 2014 jsme založili family office, stanovili si investiční strategii a nebudu zastírat, že v prvních krocích nám pomohli najatí poradci. Nestydím se za to. Bez nich bychom se nerozjeli. Zároveň jsem ale hrdý, že dnes už to funguje naopak, ví se o nás a podnikatelé se sami ozývají. A mimochodem, tehdy se nám povedla jedna věc – všimli jsme si, že na Ostravsku působí pár firem, které dělají pro špičkové těžaře ropy a plynu. A na ně jsme se zaměřili, takhle se do našeho portfolia dostaly společnosti V-Nass a Elfe.

Oni o sobě nevěděli?
Moc ne. Sice dělali pro skoro stejné zákazníky, ale žádná komunikace ani spolupráce neprobíhala. Ale když jsme koupili Elfe, akcionáři V-Nass, kterých bylo sedm, se nám sami ozvali, jestli bychom se nechtěli potkat. Jednomu z nich tehdy v roce 2015 bylo už hodně přes 70 let a to bývá problém.

Proč?
Kupí se otázky typu: Co se stane, až…? A pokud tohle není vyřešené, zvlášť když spolumajitelů je víc, je lepší firmu prodat. To je jedna z věcí, kterou jsem se naučil. Když totiž něco dlouho funguje dvěma či víc lidem, mezi kterými jsou i větší věkové rozdíly, může to snadno skončit, jakmile jednoho z nich nahradí někdo nový.

Máte strojírenskou skupinu, která dodává do energetiky. Jaké to je dnes plánovat byznys?
Byznys se nám ve všech firmách rozjel dobře, všechny předpoklady pro to, aby rok 2022 dopadl lépe než rok 2021, tu jsou. Pokud se ale nerozpadnou znovu dodavatelské řetězce. A z toho mám strach. Bavil jsem se o tom s bankami. Říkám jim, že máme zakázek až nad hlavu, jenže když nám nepřijdou suroviny, je nám to k ničemu. Už se ozývají první dodavatelé a ptají se, jestli by nám nevadilo, že pošlou jen 80 procent nasmlouvaného zboží. Například z Číny nám teď napsali, že kvůli bezpečnosti nemůžou materiály poslat vlakem, ale musí lodí, takže se to celé o několik týdnů protáhne a výrazně prodraží. Jenže klient vás hodnotí nejen podle ceny, ale i podle rychlosti a toho, jak dodržujete termíny. Samozřejmě vedle utrpení Ukrajinců to je relativní maličkost.

Těžařský průmysl se ale nebude mít zle.
Ano, to máte pravdu. V podstatě všechna produkce našich firem směřuje na export, a to na západ. Navíc všechny faktury a platby řešíme v eurech. Z tohoto pohledu jsme relativně v pohodě. Ale je tu i jiný pohled – už se jeden klient ptal, zda se tu také nebude bombardovat. Můžu se nad tím pousmát, ale naprostá většina našich konkurentů jsou velké firmy z Asie nebo Jižní Ameriky, a když se pak na mapu bude koukat americký těžař, může si říct, že bude radši vyrábět v Brazílií než ve střední Evropě kousek od Ruska.

Stejně si myslím, že těžba teď bude perspektivní.
Je to tak. Říkám to spíš pro ilustraci, že každá mince má dvě strany. Obecně ale platí, že jsem optimista. V našem byznysu určitě. Evropa i Amerika, odkud se rekrutuje drtivá většina našich zákazníků, budou muset kvůli odstřižení se od Ruska posilovat těžební kapacity a to je pro nás příležitost.

Kam plánujete jít s Anacot Capital dál?
Když jsme začínali, měli jsme představu, že firma s obratem 400 milionů je něco jiného než firma s obratem dvě miliardy. Jenže ono to tak není, penzum práce a základní nastavení procesů je v obou těch případech dost podobné. Kde to ovšem není podobné, je valuace a finance. Je zásadní rozdíl, jestli máte hrubý zisk 10 procent ze 400 milionů, nebo ze dvou miliard. Takže v tomto jsme se posunuli, jsme odvážnější a zkušenější. Chceme samozřejmě růst, nějaké akvizice promýšlíme, mě teď například hodně zajímá železnice. Na investice máme připravené vyšší stovky milionů korun. Jinak naší ambicí je, abychom v horizontu čtyř pěti let dosáhli jako skupina na obrat 10 miliard korun.

A to chcete utáhnout sami s pomocí bankovního financování? Nebo hledáte i investory?
Dosud jsme to dělali tak, že když měl někdo z našich známých chuť a volné peníze, emitovali jsme pro něj investiční směnku. To je ale takový neformální model friends & family. Letos bychom jej chtěli nahradit řádným, institucionalizovaným fondem kvalifikovaných investorů. Právě to promýšlíme, do konce roku bychom to snad mohli mít nachystané.

Setkal jste se v byznysu někdy s tím, že by vám škodila vaše politická minulost? Přece jen jste z politiky odcházel s určitým cejchem.
Kauza mi v byznysu, aspoň si to myslím, nijak neublížila. Alespoň jsem to nezaregistroval, nikdo mi to neřekl. Spíš jsem se setkal s někdy humornými situacemi, kdy lidé zjistili, že i člověk, který byl v politice, umí normálně mluvit, jí příborem, pozdraví, a když do něj píchnete špendlíkem, teče z něj krev. To obecněji vypovídá o tom, jak lidé vnímají politiku a politiky.

Vás ta politika ale úplně neopustila, pořád tam to svrbění cítíte, že ano? Loni jste byl chvíli dokonce na sněmovní kandidátce Spolu.
To svrbění se vyléčit nedá. Navíc jsem byl předsedou regionální ODS a provedl ji dvěma úspěšnými volbami, při kterých jsem se držel stranou. Logicky tak sílily hlasy, že bych se měl postavit na nějakou kandidátku, to je naprosto přirozený proces. A pokud to neuděláte, lidi kolem vás přestanou mít důvod vás podporovat. Na to jsem v politice už moc dlouho, abych to nechápal. Proto jsem souhlasil, že budu na sněmovní kandidátce.

Ale odstoupil jste.
Je to tak. Byznys dostal přednost. Šlo o to, že se nám vrátila do hry jedna možná akvizice firmy, která má velký přesah na stát, jsou tam dotace a já nechtěl koalici škodit. Když jsme kritizovali Andreje Babiše, že si v politice řeší dotace, nechtěl jsem, aby pak někdo kvůli mému potenciálnímu střetu zájmů napadal ODS a Spolu. Já bych nikdy nebyl úplně řadový poslanec, novináři i politická konkurence by na mě ukazovali, že to je ten Drobil, co měl aféru a co dělá byznys. Tak jsem z toho radši vycouval. Ale ta akvizice pořád není dokončená.

A s velkou politikou jste definitivně skončil?
Jak jsem řekl, to svrbění se vyléčit nedá. Kdo ví, nikdy neříkej nikdy. No vidíte, teď jsem vám odpověděl úplně jako politik.