V pátek na se obrazovkách objevil šišatý míč a začala řežba, která potrvá až do konce října. Mistrovství světa v ragby patří ve světě k jedněm z nejsledovanějších sportovních klání, v Česku tento sport teprve získává pozornost. A to i přesto, že první zápas se u nás odehrál už v roce 1926. Ragby do Československa přinesl z Francie Ondřej Sekora, tvůrce Ferdy Mravence. Jako první přeložil pravidla a stal se také autorem termínů, jako je vazač nebo mlynář.

„Doufám, že letos vyhraje někdo z Evropy. Francie i Irové jsou ve formě a připravení. Doufám taky, že přijde překvapení. Od Gruzie nebo od Fidži. Pro celé ragby by to bylo dobré,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Roman Šuster. Ten hrál před lety jako profesionální hráč právě ve Francii a dnes se snaží pozvednout tento sport v Česku. Mistrovství světa je k tomu pravidelně skvělá příležitost.

Šuster se letos stal sportovním ředitelem České rugbyové unie a trénuje také reprezentaci hráčů do dvaceti let a muže a chlapce do šestnácti let na pražské Pragovce. Na mistrovství se podle něj český tým minimálně příštích dvanáct let nedostane, i tak má ale za sebou úspěchy. Dostal se na úroveň druhé soutěže v Evropě a chystá se dobýt tu první, takzvaný Championship. „Češi musí začít snít o tom, že jejich děti budou ragbisti, a děti musí snít o tom, že se dostanou na mistrovství světa a na olympiádu,“ říká.

Víc než deset let jste hrál ragby ve Francii, kde jste byl i v profesionální lize. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Díky Eduardu Krütznerovi, který chodil dělat nábory a přišel i k nám na učňák. Při odchodu mě chytil za flígr a povídal: „Ty máš dobrou postavu, ty bys to mohl zkusit.“ Tak jsem to zkusil. Začal jsem na Pragovce, někteří kluci už tehdy jezdili ven, mně se to nakonec taky podařilo a zase díky Medákovi, jak se Eduardovi Krütznerovi říká. Hrál jsem nejdřív asi čtyři nebo pět sezón v nižší francouzské soutěži, pak jsem se posunul výš. Výhoda byla, že i tam byly peníze, protože ve Francii můžete dostat slušný plat i ve čtvrté nebo v páté lize.

Tehdy se běžně dělali náborové dny na ragby?
Tehdy i teď. Na většině klubů jsou nábory otevřené po celý rok. Náborové akce pak probíhají v září, když se děti vrací do škol a hledají různé kroužky a sportovní aktivity.

Bylo pro vás zahraničí jedinou cestou, jak hrát ragby?
Bylo, v Česku už jsem s ním předtím jednou skončil. Bylo to amatérské pojetí sportu, což se mi nelíbilo. Takové ragby na plácku, byť jsme s Pragovkou v té době hráli velmi dobře a získali jsme titul. Když jsem začínal, hráli jsme play-off, ale pořád to byla amatérština. A do zahraničí tehdy mířil i jeden z mých nejlepších kamarádů. Říkal jsem si, že to bude zkušenost, a chtěl jsem to dělat lépe než tady. Dobré a profesionální ragby pro mě byla jediná možnost dělat to pořádně. Už mám takovou náturu. Když něco nedělám pořádně, tak mě to nenaplňuje.

Francie byla tehdy nejblíž?
Hlavně tam byl přes Eduarda kontakt. K Francii má české ragby dlouhodobě blízko, měli jsme mezi sebou nějaké dohody a Medák znal místní prostředí, protože tam hrál a trénoval, udělal tam velkou kariéru a tím pádem tam měl i skvělé kontakty. Byl schopný nám tam domluvit testy, angažmá i soustředění.

Takže nebylo ojedinělé, že Češi, pokud chtěli hrát ragby pořádně, jak říkáte, odjeli ven?
To určitě ne, v zahraničí nás bylo tehdy – před necelými dvaceti lety – víc. I to je důvod, proč Česko tenkrát hrálo Championship, nejvyšší evropskou úroveň. Spousta kluků byla v profesionálních soutěžích nejen ve Francii, ale i v Anglii. Moje generace, stejně jako ta předchozí, byla extrémně silná a kluci hráli top evropské soutěže. Ve druhé francouzské profesionální soutěži, tedy v nejlepší druhé lize na světě, nás bylo asi deset. Byla to skoro běžná věc, pak to ustalo. Někteří naši hráči ale pořád venku jsou.

Letos v srpnu jste byl jmenován sportovním ředitelem České rugbyové unie a v nejbližší době chcete dobýt právě Championship, tedy první evropskou soutěž. Pomýšlíte ale přeci jen i na mistrovství světa?
Pomýšlím, ale nepůjde to tak rychle. Teď jsme postoupili do Trophy, což je druhá nejvyšší evropská úroveň, když tedy pominu Six Nations (Pohár šesti národů, který se považuje za neoficiální evropský šampionát, pozn. red.), kde si ale určitě nikdy nezahrajeme. Musíme se teď stabilizovat právě v Trophy a začít tam vyhrávat zápasy proti Chorvatsku, Ukrajině, Švédsku, Litvě a Švýcarsku. Musíme dát dohromady tým na Supercupu, který budeme hrát letos poprvé. Po nějakých dvou letech můžeme začít přemýšlet o tom, jestli je naše úroveň dostatečně vysoká. Zároveň ale budeme na další postup potřebovat peníze, protože letět na všechny ty zápasy něco stojí. Championship bude krůček k mistrovství světa. Chtěl bych, aby o něm mladí kluci teď snili, je ale potřeba říct, že zatím je to nereálné.

Jak je na tom český tým? V minulosti se mluvilo o tom, že v ragby nejsou lidi. Nemáme trenéry, manažery ani hráče. Platí to pořád?
Pořád to není jednoduché. Je to malinkatý sport, který není v Česku populární. Na žebříčku oblíbenosti jsme hrozně nízko. Tím pádem není zájem ani u sponzorů, nejsme podporovaní jako jiné sporty s velkou základnou.

Na druhou stranu, když se něco povede, pak Češi milují i takové sporty jako curling.
Přesně tak. Je to ale začarovaný kruh. Nemáme zdroje na to, abychom mohli vybudovat pozitivní energii, která by vedla k dosažení velkého úspěchu. Musí to být olympiáda nebo mistrovství světa. Nic jiného širokou veřejnost nezajímá. Ani mistrovství Evropy. Teď je velká šance, aby se to zlomilo. Přitáhli jsme pozornost, kterou potřebujeme, díky ženskému ragby. Holky mají velkou podporu a mají velkou možnost dostat se na příští olympiádu v Paříži. Věřím, že to dokážeme. A to nám pak pomůže získat nejen větší popularitu, ale také větší finance a větší základnu.

Jak se vlastně stalo, že ženy v Česku hrají ragby?
U zrodu jsem nebyl, tehdy jsem ještě hrál ve Francii. Na Pragovce se ale nyní chystá akce ke dvaceti letům ženského ragby v Česku, takže hrají už nějaký ten rok. Pro spoustu holek to každopádně není, protože je to přeci jen tvrdý bojový sport. Každopádně naposledy byly holky do osmnácti let v Championshipu třetí, ženy v Evropských hrách v Krakově pak postoupily do kvalifikačního turnaje na olympijské hry v Paříži 2024. To je super. Ale v sedmičkách. Naše holky patnáctky skoro nehrají.

Co jsou sedmičky a patnáctky?
Obojí je ragby, ale jsou to vlastně dost jiné disciplíny. Sedmičky znamená sedm lidí na hřišti, je to tedy o hodně volnější, než když je tam hráčů patnáct. Jsou to také jiné hrací doby, jiná zatížení, intenzita a také úplně jiné taktiky. Sedmičky jsou vzdušnější, v patnáctce dochází víc ke střetům.

Ženám to tedy jde, kde ztratili vítr muži? Svého času tu přece ragby docela frčelo.
Svého času jsme byli 24. na světě, to znamená, že i v nejlepší éře českého ragby zbývala čtyři místa, abychom se dostali na mistrovství světa. Ragby se profesionalizovalo po roce 1995 a my jsme to nechytili. Tehdy se navíc extrémně rozevřely nůžky, když se dnes podíváte na těch dvacet nejlepších federací, jsou to těžcí profesionálové, ke kterým je těžké se přiblížit. Pokud nebudeme v Championshipu, nemá o mistrovství vůbec smysl přemýšlet, dalších dvanáct let na něm určitě nebudeme.

Kdy byla zlatá doba českého nebo československého ragby?
Několik let po druhé světové válce jsme byli schopni uhrát i 6:19 s Francií, vyrovnané zápasy jsme hráli také s Itálií a na ragby tehdy chodily davy lidí. V novodobé historii jsme byli nejvíc na úrovni Championshipu, právě okolo toho 24. místa. Byli jsme schopní porazit Rusy, Španěly, s Portugalci jsme hráli vyrovnaně.

Říkal jste, že jste ve Francii přes ragby docela dobře vydělával. Platy to ale rozhodně nejsou stejné ve srovnání s fotbalem nebo hokejem. Je to pořád řádově níž?
Máte pravdu, platy jsou jiné, rozpočty ale teď rostou. Dobré kluby, třeba i ve druhé lize, mají i půlmiliardové rozpočty. Zázemí, které mají, je neuvěřitelné. Mají svoje magnetické rezonance, scannery, mini nemocnice, v realizačních týmech je dnes deset nebo dvanáct lidí. Už to není jen hlavní a vedlejší trenér. Už za mě když byl člověk dobře zaplacený, měl i osmnáct tisíc eur, což je asi půl milionu korun. Z toho se dá docela dobře fungovat. A francouzští reprezentanti měli klidně i třicet tisíc eur měsíčně. Jsou to milionoví hráči. Pořád to ale nejde srovnávat s hokejem, fotbalem a basketem. To jsou nesmyslné částky.

Rozdíl v těchto sportech ale není jen v penězích, ale například i v tom, jak se poslouchají pravidla, že?
Miluju fotbal, rád se na něj koukám, s dědou jsme chodili na Spartu, ale když vidím, jak se hráči chovají k rozhodčímu, kdy někdo přiběhne a ze dvou centimetrů na něj řve, tak se teda divím. To v ragby neexistuje. Respekt je něco, na čem si zakládá celá ragbyová komunita. A to jak vůči rozhodčímu, tak i vůči spoluhráči, byť ho chci samozřejmě zlikvidovat. Ale pak ho musíte respektovat. Stejně jako to, co se pískne. Bavili jsme se o tom s kolegy na Fakultě tělesné výchovy a sportu a někdo tam říkal, že četl studii, podle které platí, že čím míň je násilí na hřišti, tím víc je ho v hledišti. V ragby se ten boj odehrává na hřišti, v publiku už je pak klid. Možná to tak bude.

„Je to tak tvrdý sport, že kdybychom nehráli fér, možná bychom to nepřežili,“ řekl jednou ragbista Martin Charvát. Je to i proto?
V ragby se taky někdy hraje nefér, ale je fakt, že je v něm potřeba dodržovat pravidla, a to především ve fázi kontaktu. V tomto ohledu se ragby hodně změnilo. Podívejte se třeba, jak se dřív hrály mlýny. Lidé se svázali, řachli do sebe a tlačili jak šílenci. Dneska mají povely, musí se chytit, jsou ucho na ucho, aby byli chránění. Stejně tak jsou omezené i výšky skládky. A drtivá většina hráčů si dává pozor a nechce nikomu ublížit, protože jde fakt o zdraví.

Říkal jste, že ragby je tvrdá bojová hra. Co nejhoršího se vám přihodilo?
Na to se všichni ptají. Nerad o tom mluvím, protože to pak spoustu lidí odradí, ale ve finále je asi potřeba to říct. Je to opravdu tvrdá, nekompromisní hra, která bolí. A bolí hodně. Když je člověk slabší, dostane. Když je pomalejší, dostane. Tak to v ragby je a má být. Já jsem dostal při skládce kolenem do hlavy a vyhřezla mi ploténka, odumřela mi ruka a mám sešroubované krční obratle. Tím jsem skončil profi kariéru. Dva roky jsem pak sice ještě hrál, ale na nižších soutěžích. Něco jiného ale je, když hrajete několik hodin denně jako profíci, a něco jiného, když dvakrát v týdnu jako u nás.

Takže trénujeme málo?
Rozhodně se to zlepšuje. Když jsem začal trénovat na Pragovce před osmi lety, bylo to dvakrát týdně, dnes už je to čtyřikrát. Pondělí a středa posilovna, v úterý a ve čtvrtek ragby. Máme projekt se sportovním centrem mládeže, kde děti na Pragovce chodí trénovat odpoledne, na Tatře pak klidně i v šest ráno.

V kolika letech se začíná hrát?
Ve třech, čtyřech letech, ale není to ragby v pravém slova smyslu. Děti pracují především na všestrannosti. Na Pragovce máme školičku od nejmenších až po dospělé. V průběhu se specializují. V šesti hrají miniragby, je to takové honění se za balonem. Na ragby jako takové si sáhnou ve dvanácti nebo třinácti letech. To je nejtěžší přechod a děti tam začínají odpadat. Muži pak už jedou jen čisté ragby.

Mohou hráči do ragby naskočit i později?
To v ragby není problém. Máme kluky, kteří k nám přišli i ve čtyřiceti letech. Dnes hrají za béčko. Já sám jsem začal v sedmnácti. Nábor každopádně probíhá celý rok. Když má člověk talent – nebo přijde z jiného sportu a je mu do dvaceti –, pořád má šanci, že se dostane i do reprezentace. A my ty lidi chceme. Doufáme, že zájem nakopne právě mistrovství světa. Odehrává se v Evropě, takže se na to lidé budou moci dívat v normální časy, v televizi půjdou všechny zápasy, navíc se pořádají i různé akce, jako je park v Riegrových sadech, kde se lidé budou moci na zápasy dívat na plátně, máme mapu ragby, kde je vidět, kde jsou jednotlivé kluby. Doufejme, že se lidé začnou hlásit. My jsme na ně připravení.

Daří se nám vychovávat mladé hráče, nebo jsme na tom podobně jako třeba v hokeji?
Tam, kde se musí začít extrémně makat, mají všechny sporty problém. Děti končí a platí to i u nás. Na druhou stranu je to lepší a lepší.

Co s tím?
To je otázka, kterou si samozřejmě klademe všichni. Především musíme mít extrémně širokou základnu na všech klubech po celé republice. Máme 34 klubů, což je pořád ještě málo, jejich naplněnost je malá, potřebujeme, aby byly narvané dětmi. Klubů bychom potřebovali násobně víc, čím širší je základna, tím vyšší kvalita. Opravdu si ale myslím, že nám chybí především ten velký úspěch. Češi musí začít snít o tom, že jejich děti budou ragbisti, a děti musí snít o tom, že se dostanou na mistrovství světa a na olympiádu. Až tohle bude, pak to bude fajn, ale budeme potřebovat sportoviště, kde budeme hrát. Třeba na Pragovce už nemůžeme růst, protože nemáme kam děti dát. Musí být trenéři, kteří to budou umět dělat. A musíme mít také program pro děti a speciální školy ragby. To všechno je ale v tuto chvíli utopie.

Jak je na tom vůbec klubová soutěž v Česku?
Záleží, zda jde o muže, mládež, nebo děti. Děti do dvanácti nehrají zápasy, ale turnaje. Týmy do čtrnácti a osmnácti let let hrají klasické zápasy, ale jen tam, kde je jsou kluby vůbec schopné dát to dohromady. Spousta z nich nemá v této kategorii hráče. V poslední sezóně byly pouze tři kluby schopné dát dohromady tým ve všech kategoriích pro všechny soutěže. Je to Tatra, Říčany a Pragovka. A pak jsou soutěže mužů, ze kterých těží reprezentace, tedy extraliga, nejvyšší skupiny poháru a nižší rozvojové soutěže.

Jsou ty tři zmíněné kluby nejlepší ve všech soutěžích a kategoriích?
Tatra a Říčany jsou top kluby v Česku. Je to ideál, jak by to mělo fungovat. V mládežnických kategoriích Tatra teď vyhrála všechno, Říčany jsou druhé. Jsou to kluby, co posílají do reprezentace nejvíc hráčů, fungují jim centra mládeže, mají všechny kategorie a mají širokou základnu. Pragovka je po dlouhých letech schopná dát dohromady všechny kategorie a vlastně to docela jde, ale pak jsou tady i další kluby, kde se sice dobře pracuje s mládeží, ale v některých kategoriích zatím nastupují jen jako společenství klubů. Potřebovali bychom, aby tady klubů, jako jsou Tatra a Říčany, bylo aspoň patnáct a jelo to na plné pecky.

Odhad je, že na letošní mistrovství světa by se v Česku mohlo dívat až čtvrt milionu lidí. Je to reálné?
Tomu věřím, dokonce bych si vsadil, že to bude víc. Je to jedna z největších sportovních akcí na světě. Nám to nepřijde, ale po světě je to očekávaná a extrémně sledovaná akce. Jsou světadíly a země, kde se v podstatě nehraje nic jiného než ragby.

Čím to, že se ragby tak uchytilo v Gruzii?
Nevím, jak přesně se to stalo, ale ten sport tam jede. Hlavní je, že jezdí do zahraničí. Je o ně ale také velký zájem, protože platilo, že to byli velmi kvalitní hráči za levné peníze. Když se podíváte na každý francouzský klub, jsou tam dva až tři Gruzínci. V Gruzii hodně jedou řecko-římské zápasy, mají i svoji formu zápasů, a když se neuplatní, pak spousta z nich skončí právě u ragby. Všichni kluci z Gruzie, se kterými jsme hrál, dřív dělali zápas. Nedostali se ale do reprezentace, tak šli zkusit něco jiného. A vzhledem k tomu, že se Gruzie účastní mistrovství světa, jdou tam na ragby velké peníze.

Takže náš sen je zopakovat úspěchy Gruzie?
Stoprocentně. Když jsem hrál mistrovství světa juniorů, byli jsme ve stejné skupině. To je asi třicet let, takže byli zhruba tam, kde my. Těch příkladů by ale bylo mnoho. Třeba Portugalci – s těmi jsme v době, kdy jsme byli v Championshipu, hráli vyrovnané zápasy – jsou dnes na mistrovství světa. Nebo Španělé, ti už mají ohromnou základnu, 323 klubů a 37 tisíc registrovaných hráčů. A potenciál je obrovský. My máme pět a půl tisíce členů.

Vypadá to, že ragby hraje jen pár zemí, členem světové ragbyové federace World Rugby je ale víc než sto zemí. I tak se tím ale proslavilo jen málo z nich. Jak to?
Ragby vám neodpustí vůbec nic. Když dáte v hokeji ve třetině beton a budete důsledně bránit, dá se to uhrát i proti kvalitnímu soupeři. Teoreticky. V ragby nic takového nejde. Federace, které nejsou profesionální a mají slabší úroveň hráčů, nemají šanci. Je tak velmi složité to dotáhnout. Já si ale myslím, že právě tohle mistrovství bude znamenat průlom a Gruzie nebo Fidži mohou velmi překvapit. Dotáhla se také Argentina, Japonsko nebo Itálie. Jsou to federace, které mají najednou i na tu špičku. Ty nejlepší je těžké dohnat, ale jde to.