Narodil se v Mostě, a když se chtěl po maturitě osamostatnit, začal prodávat životní pojištění. Brzy ale Martin Vohánka narazil na pohonné hmoty, v 1995 založil společnost Eurowag a začal psát nenápadný byznysový příběh, ze kterého se vyklubal jeden z největších podnikatelských úspěchů polistopadové éry. Je jen málo lidí, kteří svou firmu z Česka dovedli na světovou burzu. S akciemi Eurowagu, který modernizuje kamionovou dopravu, se dnes obchoduje v Londýně a jeho hodnota přesahuje 20 miliard korun. Nebyla to ale vždy jen růžová jízda.

„Představa vstupu na burzu ve mně zrála už dlouhou dobu a byla poměrně romantická,“ vzpomíná v podcastu Money Maker padesátiletý podnikatel Martin Vohánka. Londýn ho ale pořádně vytrestal, akcie Eurowagu se tam dlouho propadaly a na firmu se tak trochu pozapomnělo. Za poslední rok ale akcie vyrostly o více než 80 procent, a Vohánka si tak může trochu oddechnout. „Konečně,“ usmívá se šéf firmy, která je největším hráčem v oboru a za poslední roky prošla významnou transformací.

Před šesti lety měl Eurowag jednoho ajťáka, dnes ze dvou tisíc zaměstnanců pracuje v IT téměř polovina. Jak se takové změny řídí, nepřemýšlel Martin Vohánka někdy o tom, že to vzdá nebo že místo sebe někoho najme, a jak dokáže svůj život dělit mezi neúprosný byznysový život a filantropické aktivity s celospolečenským přesahem? O to všem se bavíme v podcastu Money Maker. Níže přinášíme přehled toho nejzajímavějšího, co v něm padlo.

Panika po IPO

V momentě, kdy jsme vstoupili na burzu, jsme prodali přibližně 18 % akcií a získali 200 milionů eur nad rámec naší standardní hotovosti. Náš byznys je navíc vysoce „cash generativní“, takže by se dalo říct, že jsme na tom byli po všech stránkách skvěle. Rok předtím jsme rostli o více než 20 procent, následující rok taky. Člověk by čekal, že všichni budou slavit a říkat, jak je to super. Jenže v momentě, kdy začala klesat cena akcií, propadli všichni panice – banky, a dokonce i kreditní pojišťovny.

Byly v panice, že když klesá cena akcií, musí být s firmou něco fundamentálně špatně. Přitom situace byla přesně opačná. Z té reakce okolí jsme byli upřímně zaskočení. Všichni mě sice dopředu trénovali: „Martine, zvykni si na to, že cena může klesat, nesmíš z toho být frustrovaný.“ Já jsem ale vůbec netušil, jak silná ta reakce okolí ve skutečnosti bude. Trvalo samozřejmě nějakou dobu, než se to usadilo. Poslední tři čtvrtě roku už je situace naštěstí opačná.

Pěkná prezentace

Když jsme šli na IPO, platforma, kterou dnes už reálně spouštíme, byla víceméně jen powerpointová prezentace. To úzce souvisí s širším evropským fenoménem – nedostatkem technologických firem a odvážného kapitálu. My jsme investorům v podstatě řekli, že chceme změnit celé jedno odvětví, kde se točí desítky miliard eur, trh je neefektivní a potřebuje nutně zdekarbonizovat. Zároveň jsme ale museli přiznat, že před námi to nikdo neudělal, nevíme přesně, kolik to bude stát ani jak dlouho to bude trvat.

Teď to podávám trochu humorně a zjednodušeně, ale v jádru byl ten příběh přesně takový. A v Evropě vám na takový „sales pitch“ většinou odpoví: „Vy jste se zbláznil? Tak až to postavíte, tak přijďte.“ Právě tato neochota přijímat riziko a nedostatek představivosti, že i odtud mohou vzejít velké příběhy měnící svět, je něco, co nám v Evropě hrozně moc schází.

Náročná transformace firmy

Problém byl, že nejsem technolog. V šestnácti jsem nestavěl počítače ani neprogramoval – já jsem prodával, mám v sobě především obchodní srdce. V začátcích jsem tedy upřímně nevěděl, kde přesně začít, koho najmout, co vlastně v technologiích znamená „dobře odvedená práce“ nebo kolik to celé bude stát. Musím přiznat, že první dva roky jsme v tomto směru v podstatě šlapali vodu.

Utráceli jsme peníze, ale žádné hmatatelné výsledky z toho nevypadávaly. Přesto se někde na pozadí budovalo cenné know-how. Poslední čtyři roky už jsou naopak velmi intenzivní a úspěšné. To, co jsme v kostce udělali, je, že jsme k našim palivovým kartám začali nabalovat další služby. Naším cílem bylo dostat do jedné platformy a jedné aplikace všechno zásadní, co dopravce ke svému fungování potřebuje. A co je nejdůležitější – všechno to vzájemně propojit, aby spolu jednotlivé systémy konečně efektivně komunikovaly.

Uber pro kamioňáky

Pro pochopení naší vize je dobré si představit, jak vypadá kancelář průměrné dopravní firmy, která má třeba sedm kamionů. Na počítači tam dispečerovi běží deset různých aplikací pro účetnictví, správu vozidel, komunikaci, k tomu mají další platformy na vytěžování nákladu a systémy poskytovatelů paliva či mýta. Jsou to sice velké systémy, které nepřetržitě produkují data, ale problém je, že spolu vůbec nekomunikují. Výsledkem je, že tráví dny tím, že data z těchto systémů ručně vytahují, kopírují je do excelových tabulek, nebo si dokonce píšou na papír na zdi, kde který kamion zítra bude.

Foto: Eurowag

Platforma Eurowag Office digitalizuje komerční silniční dopravu

Je to v podstatě totálně analogový svět. Logickým důsledkem je, že tyto firmy nemohou růst, a proto zůstávají malé. Naším cílem je jedna jediná aplikace, která vše obstará. Dobrou analogií je v tomto smyslu Uber. Řidič Uberu si ráno sedne do auta, zapne aplikaci a nemusí přemýšlet, kde sežene zákazníky, jak jim to naúčtuje, jak vyřeší marketing nebo administrativu. Všechno za něj dělá systém. V kamionové dopravě je to samozřejmě daleko složitější, ale to je náš ultimátní cíl.

Experiment, který vyšel

Do akvizic a interního vývoje jsme celkem investovali 800 milionů eur a vývoj se rozhodně nezastaví. Má to navíc několik dimenzí. Jeden profesor z Harvardu nám říkal, že pokud chceme v životě růst – a já věřím, že naším posláním je skutečně růst, nikoliv z hlediska bankovního účtu, ale jako lidské bytosti a osobnosti –, tak můžeme dělat do konce života stále to samé, nebo můžeme dělat určitou „extenzi“ toho, co už znáte, anebo se můžeme pustit do totálního experimentu. Pro mě byla transformace Eurowagu v technologickou platformu právě takovým experimentem. A jsem hrdý, že to vyšlo.

První podnikatelský fail

Moje první podnikatelské pokusy s životním pojištěním nedopadly – byl to můj první „fail“. Prodával jsem je asi půl roku, kdy se mi celkem dařilo, ale pak přišel další půlrok, kdy to šlo zase dolů. Nakonec jsem to celé zabrzdil tak, že jsem jen poplatil nájem kanceláře a zbylé výdaje a skončil jsem v podstatě tam, kde jsem začal: seděl jsem u maminky v pokojíčku a přemýšlel, co budu dělat dál. I tehdy tam ale bylo jedno silné pojítko – věděl jsem, že ať se pustím do čehokoliv, musím z toho mít především dobrý pocit.

Do zaměstnání ne

Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se nechal zaměstnat, podnikání pro mě bylo naprosto přirozené. Jakmile jsem si ale uspokojil základní finanční potřeby, začal jsem si uvědomovat, že k tomu, aby mě práce dlouhodobě bavila, musí mít hlubší smysl. Zjistil jsem, že mě nemotivují materiální statky. Neměl jsem na zdi fotku mercedesu, který si chci koupit. Můj cíl byl jiný: chtěl jsem jít každý den do práce a večer se vracet s pocitem, že jsem věci někam posunul. Že jsem si na nic nehrál, nestál na místě, ale udělal něco, co zlepší mě jako člověka i náš byznys.

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Martin Vohánka, zakladatel společnosti Eurowag

Všechny čistě fyzické a materiální cíle jsou totiž problematické. Zaprvé, když jich dosáhnete, můžete zjistit, že to vlastně nebylo ono. Zadruhé, pokud se upnete jen na konkrétní vizualizaci bohatství, snadno ztratíte zábrany. Může se stát, že půjdete přes mrtvoly a cestou si zničíte zdraví, rodinu i vztahy. Člověk pak může skončit jako podvodník nebo parazit, nikoliv jako skutečný podnikatel. Věřím, že je užitečnější držet se něčeho trvalejšího a ryzejšího.

Pokud se soustředíte na autentické vytváření hodnoty pro sebe i své okolí, peníze nakonec přijdou samy. Vidím to sice až retrospektivně, ale skutečně se to děje: pokud je vaším primárním cílem užitečnost, úspěch se dostaví. Pokud je to naopak a jdete jen po penězích, lidé to z vás vycítí a přestává to fungovat. Člověk musí být nejdříve užitečný, a až pak si říct o peníze. Nikdy ne obráceně.

Nepotřebuju deset ferrari

V mém životě hraje čím dál větší roli péče o celek. Svůj vlastní život už si v podstatě nemám, jak vylepšit – víc než jeden oběd nesním a nejsem blázen, abych si kupoval deset ferrari. To není moje cesta. Pokud tedy vnímám v něčem smysl, pak v tom, že prostředky, které mi Eurowag generuje, investuji zpátky. Neinvestuji je ale do nemovitostí nebo obrazů – to nemám zapotřebí. Investuji je do sociálního kapitálu této země.

Všichni vidíme, že sociálního kapitálu nám ubývá a že jsme z toho jako společnost nervózní. Proto se snažím přispět k jeho obnově a dnes už tato činnost tvoří významnou část mého času. Před pár lety jsem říkal, že pátky věnuji filantropii a čtyři dny byznysu. Dnes už je ten poměr možná 40 ku 60. Je to možné jen díky tomu, že mám kolem sebe skvělý tým. Prošli jsme náročnou transformací a firma je díky tomu čím dál lepší. Moje každodenní přítomnost v operativě už zkrátka není tak nutná jako v minulosti.