Když manažerce projektu Songs of Roma Astrid Hudečkové přišel 1. dubna e-mail s pozváním na jeden z největších a nejkultovnějších hudebních festivalů světa, chvíli si myslela, že je to jen aprílový žert. Krátce na to už ale stáli všichni tři členové na rozlehlých polích areálu britského Glastonbury a cítili se jako doma. „Došlo mi to až ve chvíli, kdy nám manažerka Emma Bray potvrdila hlasovkou, že je to realita. To mi hodně stoupl adrenalin,“ popisuje Hudečková. V následujícím telefonátu se pak dozvěděli, že na ně manažerka scény náhodně narazila na Instagramu, kde mělo uskupení v té době pouze několik desítek sledujících.

Songs of Roma je trio hudebníků ve složení Oto Bunda, Jan Dužda a Astrid Hudečková, kteří organizují především workshopy současné romské hudby a tance. Na Glastonbury, jednom z nejvýznamnějších světových festivalů, kde bylo letos možné vidět například Olivii Rodrigo, Neila Younga nebo Roda Stewarta, vystoupili Songs of Roma po Gipsy.cz a Mydy Rabycad teprve jako třetí česká kapela.

Skupina měla možnost hrát na třech různých scénách. Největší pódium jim připadlo v tematické zóně Unfairground, věnující se subverzivnímu umění. Vystoupili také na Gateway Stage a pak také na Atchin Tan scéně („místo zastavení“), která oslavuje romskou, irskou a kočovnou kulturu a zdobí ji ikonická maringotka romského výtvarníka Daniela Bakera. Na té odehráli akustický koncert u ohně a vedli workshop romských písní a tance.

Foto: Songs of Roma

Karavan Daniela Bakera, Glastonbury

„Když jsme vystoupili z auta, ocitli jsme se na plácku se stanem, karavany, autobusy a kolem toho byly jako u každé stage popelnice. Tyhle ale byly pomalované romskou vlajkou. Od srdce do hlavy mi prolétla myšlenka, že jsem doma. Romové totiž nemají vlastní stát, tohle ale bylo místo, kde jsem mohl svobodně být a cítit, že někam patřím,“ popisuje své první dojmy Jan Dužda.

První vystoupení na The Gateway stage hudebníky trochu znejistilo. „Nebyl čas na zvukovou zkoušku a znělo to jako bigbít ze sedmdesátých let. Slyšeli jsme víc kytary než hlasy a trochu nás to rozhodilo, nevěděli jsme, jestli to bylo dobré,“ vzpomíná Oto Bunda.

Pak ale následoval workshop v Atchin Tan, který předčil očekávání. „Po prvním koncertu jsem byl absolutně zdevastovaný, s třicetiletou zkušeností to už ale ustojíte. Do stanu jsem šel s velkou nechutí, věděl jsem, že potřebuju energii, která nebude. Ale stačily tři noty…,“ vypráví Dužda. „Každá moje buňka to cítila, každý jeden hlas v harmonii ve mně rezonoval,“ dodává.

Ve stanu Atchin Tan bylo plno a hudebníky přišla podpořit také slovenská kapela Tolstoys, která na Glastonbury vystupovala už druhým rokem. „Po první písničce jsem viděl, že lidé mají slzy v očích a nechápou, co se děje. Někteří poprvé v životě slyšeli tento žánr,“ popisuje Bunda nadšenou odezvu publika.

Silný zážitek z úspěšného workshopu byl pro hudebníky ujištěním a připomenutím toho, proč se s touto aktivitou rozhodli vůbec začít. Dužda s Bundou se setkali v roce 2007 na hradě Svojanov, kde zpěvačka a sbormistryně Ida Kelarová organizovala romský festival. Až po covidovém období ale přišla oběma hudebníkům jednorázová nabídka vést společně workshop, po kterém měli jasno, že v činnosti chtějí pokračovat.

„O nás Romech si všichni myslí, že jsme stejní, ale tak to není. Už jen mezi sousedy v paneláku je kultura různorodá,“ vysvětluje Bunda, proč workshop nazvali „Písně Romů“ a ne Romské písně, které by mohly nesprávně evokovat uniformitu. „Nejsme reprezentanti romské kultury nebo komunity. Jsme Romové, kteří dělají určitý druh hudby, pocházejí z různých prostředí a mají různý historický kontext,“ doplňuje Dužda.

Otevřít se, abychom si pozoruměli

Součástí workshopů není jen hudba a tanec, ale také historický a společenský kontext. „Písně, které hrajeme, mohou být jakékoliv, důležité ale je, že to děláme my jakožto Romové. Když totiž začneme vysvětlovat, že tato hudba vznikla úplně jinak, než si účastníci mysleli, zjistí, že se pletli. A pak si mohou položit otázku, v čem dalším se ještě mýlí,“ popisuje Dužda skryté poslání jejich kurzů.

Právě díky většímu prostoru k interakci s účastníky preferují hudebníci workshopy před koncerty. „Když koncertujete, tak si do vás lidé často promítají své představy a udělají z vás někoho, kým nejste. Kdežto na workshopech s lidmi pracujete velice intenzivně a musíte se jim doopravdy otevřít. V lidech to pak zůstane, jelikož už budou rozumět tomu, proč to děláme,“ vysvětluje Dužda.

Hlavním posláním Songs of Roma je totiž uchopení jinakosti. „Vyrůstal jsem mezi Romy i neromy,“ vypráví Bunda, „ale až když jsem přišel do školky, setkal jsem se s označením cikán. Když se mě později máma ptala, proč pláču a já se ji svěřil, odpověděla mi, že přece Rom jsem a není na tom nic zlého. Do té doby jsem si ale myslel, že jsme jenom lidé,“ dodává hudebník.

Totožnou zkušenost z dětství má také Jan Dužda. „Jako šestiletý kluk nakonec uvěříte tomu, že narodit se jako Rom je holt břímě. Sice jsem cítil, že být Rom není nic špatného, ale nedokázal jsem si to vysvětlit. Už v tak nízkém věku musíte řešít niterné identitární věci, o kterých vlastně ani nevíte, že jsou. A to je cesta do pekla,“ dodává.

Z tohoto důvodu je podle hudebníků důležité pracovat už s dětmi. Oto Bunda po mnoho let spolupracoval s dětským sborem Čhavorenge Idy Kelarové a působil jako pedagog, Jan Dužda pak zastává pozice metodika v projektu Podpora rovných příležitostí při NPI ČR, koordinátora Platformy romských pedagogických pracovníků a je také krajským romským koordinátorem pro Prahu. Společně vystupují s workshopem i na školách a snaží se nabourávat předsudky.

„Naše workshopy aspoň trošku, věřím tomu, dokážou lidem změnit pohled,“ říká Dužda. „Není to masová záležitost, díky čemuž jsou intimní a intenzivní. A pokud se najde někdo, kdo nějaké předsudky má, a to se najde pokaždé, tak jsme rádi, že se zeptá a my je nenásilnou formou vyvracíme,“ dodává.

Situace Romů v Čechách se podle hudebníků nevyvíjí dobrým směrem. „Vidím dnes množství příležitostí, jak rozšiřovat svůj sociální kapitál, ale tato možnost se k Romům a dokonce už i k části neromů vůbec nedostane,“ říká Dužda, který naráží na stále více se rozevírající nůžky mezi bohatou a chudou částí společnosti. „Kultura Romů se totiž snadno zaměňuje za kulturu chudoby,“ dodává.

Svůj podíl na tom podle Duždy mají i média, která o Romech obvykle referují takovým způsobem, který přispívá k posilování stereotypních představ. „Jsou to faktory, které znesnadňují pohled na Romy a romskou kulturu. Ten je pak plný nepravd a polopravd. Celé to stojí na tom, že lidé mají menší zájem o ty, kteří jsou nějakým způsobem jiní,“ myslí si Dužda.

Řešení podle Bundy leží už na úrovni jednotlivce. „Stačí být člověkem. A také je potřeba si uvědomit, že na světě bez ohledu na etnikum existují dobří a zlí lidé, uvědomělí a neuvědomělí,“ dodává. Doporučuje také jednoduchou pomůcku ve formě nacítění se na druhou osobu. „Představte si, že máte mou kůži a jdete sami k sobě žádat o práci.“

Dužda ale zdůrazňuje potřebu změny na celospolečenské úrovni. „Ještě pořád věřím na klišé, že společnost tvoříme všichni. Z toho vychází, že by bylo dobré, aby se Romove dostali do všech jejích složek, tedy že nebudou jen dělníci, kopáči a muzikanti, ale i právníci, soudci, lékaři a politici. Což mimochodem jsou, ale není je vidět,“ konstatuje.

„Celospolečenská idea Roma je taková, že může jen někam a dál už ne, což je pozůstatek minulého režimu, který jsme stále nepřekonali. Bylo by tedy dobré, aby neromové dovolili Romům se do těchto sfér dostávat,“ říká Dužda. Společnost by podle něj měla rovnost zakotvenou v české Ústavě promítat do každodenní reality.

Ideální verzi světa, kde se propojují různorodé kultury a každý je vítán, zažila kapela právě na britském festivalu. „Pokud jsou pravidla nastavená pro všechny stejně, tak spolu dokážeme na světě žít stejně tak, jako to fungovalo na Glastonbury,“ konstatuje Bunda. „Právě skrz hudbu a kulturu můžeme vytvářet prostor pro setkávání jedné i druhé strany. Tímto způsobem se totiž mohou pochopit,“ uzavírá hudebník.