Je to auto? Je to skútr? Je to čtyřkolka? Je to tak trochu všechno a vlastně je to tak trochu jedno. Nejzásadnější je, že elektrické minivozítko Microlino vykouzlí úsměv na tváři, kdykoliv ho spatříte, kdykoliv do něj nasednete a kdykoliv se rozjedete. A zcela jednoznačně se za vámi budou otáčet, mávat vám a fotit vás i všichni kolemjdoucí. Na světlech si pak stáhne okýnko, aby vám uznale pokýval hlavou, nejeden řidič. Jezdil jsem v pražských ulicích v posledních měsících s řadou více či méně zajímavých nebo drahých aut, ale Microlino je jen jedno. Pro koho ale vlastně tahle minikára za půl milionu je?

Začněme základními parametry. Když Microlino spatří automobiloví znalci, hned hlásí: To je přeci legendární Isetta! Ano, vozítko skutečně připomíná dvoumístné vejčité miniauto, které se začalo v 50. letech vyrábět v Itálii a později ho pod licencí dokonce vyrábělo i BMW. Microlino je moderní interpretací Isetty, u níž vycházeli z italské klasiky Wim, Oliver a Merlin Ouboterovi. Švýcarská rodina na koncept „bublinových aut“ narazila, když přemýšlela, jaký další dopravní prostředek vyvine.

Právě jejich společnost Micro Mobility dala světu v polovině 90. let skládací koloběžku, která se stala celosvětovým hitem. Umožňovala o něco rychlejší přesun než pěšky a o něco pomalejší než na kole. No a další příležitost pak Ouboterovi spatřili v dopravním prostředku, který by byl na půli cesty mezi skútrem a klasickým autem – malý a obratný, ale zároveň by ochránil před nepřízní počasí a navíc by se v něm dal odvést třeba větší nákup. A tím se dostáváme k tomu, co vlastně Microlino je. Je to de facto skútr se čtyřmi koly a evropské regulace ho klasifikují jako čtyřkolku.

Přestože tedy Microlino svými rozměry není až tak vzdálené některým autům a za Smartem by se ani neschovalo, nejde o auto v pravém slova smyslu. To znamená, že postrádá řadu zásadních funkcí, jako jsou airbagy, protiblokovací systém brzd, kontrolu trakce, posilovač řízení nebo posilovač brzd… Ani nemusí splňovat tak přísné crash testy jako klasická auta. Tohle všechno dohromady zajišťuje při jízdě velmi neotřelý zážitek, který budete při prvních vyjížďkách milovat, ale pak se řidiči rozdělí na dva tábory.

Jakmile se přestanete usmívat poté, co k Microlinu poprvé přijdete, dost možná vám alespoň z počátku vrátí na tvář úsměv to, co se odehraje, jakmile budete chtít nastoupit. Zmáčknete totiž nenápadné tlačítko pod světlem na pravém boku a rozevřou se přední, nebo říkejme raději čelní dveře – tohle speciální elektrovozítko musí mít totiž speciální i nástup. Jelikož ke dveřím není připojená přístrojová deska s volantem, musíte za něj proklouznout a usednout na poměrně prostornou lavici, kam se – byť byste to na první pohled neodhadli – vejdou relativně obstojně dva cestující. Pomocí koženého poutka si oldskůlově přitáhnete dveře, zaklapnete a může se vyrazit.

Otočením klíčku v „zapalování“ auto zapnete, což vzhledem k tomu, že má v sobě elektrický motor, poznáte hlavně díky tomu, že se vám rozsvítí displej za volantem a malý displej uprostřed. Vidíte všechny očekávané údaje, jako je rychlost nebo zbývající kapacita baterie. Prostřední displej, který svými ikonami připomíná třeba zmenšený iPhone, pak umožňuje ovládat například vnitřní osvětlení, kufr nebo ventilátor. Jinak už auto ovládáte hlavně ručně, ať už jde o otevírání okýnek a střechy, posouvání lavice nebo ruční brzdu, kterou máte po levé ruce.

Na boku vlevo je volič směru jízdy. Jakmile šlápnete do pedálu, začne auto „elektricky“ a dost hlasitě kvílet, a přestože není se sedmnácti koňmi kdovíjak výkonné, tak díky maximálnímu točivému momentu v podobě 89 newtonmetrů umí – podobně jako jiné elektromobily – velmi slušně vystřelit a akcelerovat. Pokud ale chcete z auta vymačkat nejvyšší rychlost, tedy 90 kilometrů v hodině, chvíli si počkáte. Je však otázka, zda vůbec chcete v Microlinu tak „závratnou“ rychlostí jet. Devadesátka je možná v oktávce málo, ale v Microlinu vám to přijde jako dost. Opravdu dost, možná až moc.

Řízení je ostré a přímé, takže zatáčky můžete takzvaně řezat, ale je třeba myslet také na to, že nemáte žádný posilovač řízení ani brzd. A taky žádné tlumiče, což znamená, že třeba kostky jsou váš nepřítel. Auto také opravdu hodně kvílí, a tak zatímco přednost klasických elektromobilů je v jejich tichém provozu, tady to úplně neplatí. I s ohledem na to záleží, jak vlastně chcete Microlino používat. Při našem několikadenním testování to na cestách po Praze a okolí bylo hlavně o zábavě.

Třeba výhoda při parkování je proti velkým autům nesporná, na druhou stranu na rozdíl od skútru dlouhé kolony neobjedete. Takže když stojí ostatní auta, stojíte i vy a v tu chvíli vás to, že na vás všichni mávají, úplně nezachrání. Překvapivě velký je úložný prostor za lavicí, tam naopak proti motorce odvezete opravdu hodně. Ať už vám ale něco z toho, co padlo výše bude vadit, nebo to budete naopak milovat, při rozhodování, zda byste si takové auto pořídili, může hrát nejzásadnější roli cena.

V Česku totiž startuje cena Microlina na rovném půl milionu korun – a to za takové vozítko není věru málo. Navíc za to dostanete pouze baterii s kapacitou šest kilowatthodin, která vám zajistí dojezd necelých sto kilometrů. Při našem testování jsme ověřili, že v takové konfiguraci znamená jedno procento baterie skutečně zhruba jeden ujetý kilometr. Pokud byste chtěli větší kapacitu baterie, musíte si připlatit. Microlino s dojezdem necelých 180 kilometrů vyjde na 550 tisíc korun a dojezd téměř 230 kilometrů stojí skoro 590 tisíc korun.

Takže to, jestli se Microlino jednou objeví ve vaší garáži nebo třeba v práci jako služební vozítko, záleží dost na tom, jestli jste ochotní zaplatit hodně peněz za něco, co je tak trochu skútr, tak trochu auto, je sranda to řídit, ale žádné velké pohodlí v tom nenajdete. Tak co, je to pro vás?