Dominik Bari patří mezi nadějné slovenské filmaře. Ve třiceti má za sebou vlastní produkční společnost, členství ve forbesovském žebříčku 30 pod 30 a taky jeden pěkný zářez na mezinárodním filmovém poli. Jeho dokument Ojmjakon o nejstudenějším městě na světě se před třemi lety dostal do kvalifikovaného výběru pro Oscary a na svých sociálních sítích se o něm zmínil i Leonardo DiCaprio. Teď ale Bari změnil téma a natočil true crime snímek o gangu slovenských zlodějů aut Autíčkáři. Ten bez nadsázky místy připomíná hollywoodské akční filmy a pro změnu zaujal HBO, jež mu pomohlo na svět a na platformě Max s ním míří do více než 20 zemí.

„Dlouho jsem dělal hlavně cestopisy a chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného, akčnějšího,“ říká Bari v rozhovoru pro CzechCrunch. „Něco akčnějšího“ vyústilo v true crime dokument (tedy takový, který do značné míry spoléhá na hrané sekvence) o zlodějích aut. Autíčkáři před pár dny dorazili na Max i český televizní kanál HBO a zachycují případ takzvaného leopoldovského gangu, jehož členové v letech 2017 až 2018 kradli auta na západním Slovensku. O rok později dostali za zcizení desítek vozů až směšně nízké tresty.

Právě to Bariho inspirovalo k natočení dokumentárního filmu, který si v některých scénách nezadá s těmi akčními. „Chtěl jsem přitáhnout mladší cílovou skupinu, která je náročná na vizuál a díky Instagramu a TikToku zvyklá na to, že ji musíte zaujmout během pár sekund, nestačí jim nabídnout jen mluvící hlavy. Krádeže aut jsou navíc celospolečenské téma, které dokáže zaujmout napříč zeměmi,“ je přesvědčený mladý režisér.

V rozhovoru popisuje, jak i proč jeho film vznikal, jak vypátral zloděje aut, jak se na natáčení podílela slovenská policie a proč všechno muselo probíhat několik let v utajení. Mluví ale i o tom, jak přistupoval k faktu, že se HBO rozhodlo Autíčkáře na své streamovací službě vyslat do více než 20 zemí.

O co šlo v případě leopoldovského gangu, který v Autíčkářích popisujete, je to na Slovensku známý případ?
Běžní lidé ho příliš nezaregistrovali, hodně se ale dotkl těch, kdo se zajímají o auta. Na Slovensku máme občanské sdružení, které se jmenuje Hledá se auto krádeže automobilů – se zkratkou HAKA. Na Facebooku má asi tři sta tisíc členů a ti pomocí aplikace, kterou si sami vytvořili, hledají kradená auta. Když jedete, tak skenuje SPZ okolních aut, jestli nejsou hlášená jako odcizená, čímž tak trochu suplují stát, dalo by se říct. No a v této skupině jsem tuhle kauzu zachytil. Spousta lidí se tam totiž pohoršovala nad tím, že soud s jejími členy dopadl, jak dopadl (dva odsouzení dostali podmínku, další dva pak dva roky vězení, pozn. red.), a že je naše soudnictví nespravedlivé.

A to byl hlavní důvod, proč jste po tomhle případu sáhl? Dosud jste se totiž věnoval o dost jiným tématům.
Silný, ale hlavní byl ten, že když jsem to začal studovat, tak jsem zjistil, že je to opravdu celospolečenský problém, který se může týkat úplně každého z nás. Jak říká jeden zloděj z našeho filmu: „Je jedno, jestli jsi právník, IT specialista nebo lékař. Pokud zaparkuješ auto na ulici a oni ho potřebují, vezmou si ho.“ Když se podíváte na statistiku, tak na Slovensku se denně ukradnou v průměru čtyři auta. To nemusí působit tragicky, ale když se tím začnete zabývat a zjistíte, jaké lidské osudy za tím mohou být, tak to získá zase úplně jiný náboj. Třeba paní s hendikepovaným dítětem, které ukradli auto – to jsou věci, které mohou být likvidační.

Když zmiňujete tu statistiku, tak v Česku se loni podle policejních záznamů mělo ukrást v průměru necelých sedm aut denně, takže Slovensko na tom není nejhůř.
Je to tak a má to i klesající trend. Ale jak jsem řekl, pokud někdo narazí na člověka, pro kterého je auto zásadní, má to fatální dopad. Ale i proto, že si jsou ta čísla podobná, si myslím, že Autíčkáři mají silný mezinárodní přesah. Fungují nejen na Slovensku, ale i v Česku, Polsku a v dalších zemích, kde je plánujeme streamovat, a reakce na premiérách mi to potvrdily.

Hodně dělá určitě i to, že formou jde o takzvaný true crime, tedy částečně hraný, dokument. Třeba úvod máte opravdu velmi dynamický, s velkou policejní akcí, do které divák rovnou vletí. Co vás k téhle formě vedlo?
Do teď jsem se hodně věnoval cestopisným dokumentům a tohle téma jsem chtěl zpracovat jinak, měl jsem chuť vytvořit něco, co bude vyloženě akční. A taky jsem chtěl přitáhnout mladší cílovou skupinu, 15–26 let. Sám jsem z ní relativně nedávno odrostl, takže moc dobře vím, že mladí jsou velmi nároční na vizuál a díky Instagramu a TikToku také zvyklí na to, že je musí něco okamžitě zaujmout, jinak odchází. Na VOD (video on demand – video na vyžádání je služba, která umožňuje divákům sledovat videoobsah kdykoliv, bez navázanosti na konkrétní vysílací čas, pozn.red.) je odchod navíc extrémně jednoduchý. Ve filmu se tak co dvě tři minuty schválně něco děje. HBO se ten nápad zalíbil, producentky Tereza Bóna Keilová a Hanka Kastelicová říkaly, že to má potenciál, a tak se to celé rozjelo.

HBO tedy bylo při natáčení od začátku?
Ano, od chvíle, co jsem přišel s námětem po postprodukci.

Streamovací služba Max bude Autíčkáře distribuovat do více než 20 zemí, to bylo také v plánu rovnou a zohledňoval jste to případně nějak?
Ano, to téma samotné tomu šlo naproti. Samozřejmě, řešíme tam slovenskou legislativu, ale v zemích, kde HBO Europe vysílá, to je srozumitelné. Do Ameriky zatím nejdeme, tam hledáme partnera, ale obsahově je to vyskládané tak, aby to pochopil opravdu každý.

Při natáčení jste velice úzce spolupracoval s policií, jak to probíhalo?
Celý ten film vznikal skoro pět let, zažil díky tomu čtyři policejní prezidenty a s každým bylo třeba jednat a vysvětlovat, o co jde. Nakonec ale byli všichni ochotní spolupracovat a ten nápad kvitovali.

Měl jste přístup do vyšetřovacích spisů?
Měl, ale na základě zplnomocnění od jednoho poškozeného, policie mi nic sama neukázala, to by bylo proti zákonu. Některé informace jsem taky musel upravit, abych nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu vynášení ze spisu, další jsem upravoval, abych neohrozil oběti. Ale snažil jsem se být skutečnosti maximálně věrný, všechny rekonstrukce jsme dělali co nejodpovědněji. A policie nám dokonce poskytla součinnost v tom smyslu, že nám dala kontakty na kolegy, kteří v tom případě zasahovali, a vyčlenila i člověka, který byl jako supervizor na place a korigoval, jak zásahy v reálu vypadají.

Objevují se reální policisté i ve filmu? Nemyslím vyšetřovatele, kteří o případu mluví, ale v těch hraných scénách?
Ano, všichni příslušníci zásahové jednotky, co tam jsou, jsou skuteční policisté, žádní herci.

Kromě nich ve filmu vystupují i oběti, ale také pachatelé – byť ne přímo ti z leopoldovského gangu. Jak jste je kontaktoval a přesvědčil, aby v Autíčkářích promluvili? Moment, kdy jeden z nich mluví o tom, že kradení aut je práce jako každá jiná, je velice silný…
Ale oni to opravdu berou jako regulérní práci! Nicméně abych je dokázal zkontaktovat, tak jsem si najal soukromého detektiva, ten je našel a zprostředkoval setkání s nimi.

A jak jste se při natáčení s pachateli cítil?
Být jim tváří v tvář, udržet se a vést s nimi nějaký rozhovor bylo docela nepříjemné, ale bral jsem to jako nutné zlo. Když chci ukázat autenticitu, příběh i z druhé strany, jak to funguje z pohledu všech lidí, tak to prostě musím udělat, tam jiná cesta není. Tvář toho muže, který mluvil o kradení aut jako o práci, jsem nikdy neviděl. Ve filmu vystupuje v opičí masce a tak přišel i na natáčení. Později jsem se doslechl, že měl problémy v Itálii… ale už tehdy bylo jasné, že to je velká ryba a že v životě ukradl víc než jen poklici na autě.

Víte, co jeho konkrétně přimělo k tomu, aby v Autíčkářích vystoupil?
Soukromý detektiv ho přesvědčil. Ale máme tam i dalšího zloděje, jehož tvář je normálně vidět a u něj jsem měl pocit, že za tím vším chtěl udělat tlustou čáru a byla to pro něj nějaká forma očisty.

Co na to říkaly oběti?
Od začátku jsem byl otevřený v tom, že tam budou vystupovat i pachatelé. Jediné, co jsem některým z nich, myslím těch zlodějů, neříkal, bylo, že v tom filmu bude i policie. Popravdě jsem se bál, že kdyby to věděli, tak by nám toho řekli o dost míň. I proto jsme to celé točili v utajení a dávali jsme pozor, aby někdo něco nevynesl z placu a tak, což třeba při natáčení těch velkých akčních scén, které zaznamenala i veřejnost, nebylo jen tak.

A policie neměla problém s tím, že spolupracujete s aktivními zloději?
Tam šlo o to, že oni se samozřejmě neprezentovali jako aktivní pachatelé trestné činnosti, ale jako ti, kteří se tomu věnovali v minulosti. Vůči policii jsem byl ale otevřený a říkal jsem jim od začátku, že tam chci mít i takovéto lidi. Neměli s tím problém a celkově se jim ten film líbí. A s tím, jak vychází na Maxu, se s ním taky chystáme i do škol a po promítání bude vždy beseda s policií. Rádi bychom, aby to celé mělo preventivní charakter, že krást se nevyplácí, i když film ukazuje, že pachatelé dostali jen nízké tresty a oni sami o tom mluví jako o rychlém výdělku, tak záznam v trestním rejstříku budete mít pořád a potáhne se to s vámi celý život. A objasněnost trestných činů stoupá, takže se to nevyplácí.

A co chystáte dál? Vím, že máte rozpracovaný snímek Palmerston a že je to zase cestopis o vašem pobytu na izolovaném ostrově v Tichomoří, připravujete už ale něco dalšího?
Plánuji další film v Indonésii, ale zatím je to v rané fázi, takže o tom nechci moc mluvit. Teď bych si rád užil uvedení Autíčkářů a vstřebal všechny reakce, které přinesou.