V jedné hrsti zdravé půdy se prý skrývá víc živých organismů, než kolik je lidí na celé planetě. Problém ale je, že takto zdravé půdy, která je úrodná a přispívá i k regulaci klimatu, je stále míň a míň. A předpovědi naší budoucnosti jsou tak stále černější a černější. Když se o to budete chvíli zajímat, narazíte na opravdu temné vyhlídky – třeba, že lidstvu zbývá 100, 60 nebo 40 let, než o životadárnou hlínu přijde. „Přesné číslo není důležité, podstatné je, že to je výpočet, který ukazuje, že jsme na špatné cestě,“ říká britský ochránce přírody Philip Lymbery.

Podobná čísla jsou sice líbivé titulkové clickbaity, o jejichž akurátnosti se vedou oprávněné debaty, i tak ale upozorňují na trend, o němž mluví nejrůznější odborníci, OSN nebo EU – že vedle změny klimatu a ztráty biodiverzity dochází na Zemi i k degradaci půdy a že spolu všechno souvisí. Podle Lymberyho je hlavním hnacích motorem úbytku kvality půdy a její rychlé eroze současné zemědělství. To proto, že sází na intenzivní chov zvířat ve velkém a pěstování lánů stejných plodin – ty jsou mimochodem podle statistik z většiny určené k tomu, aby se jimi krmila právě chovaná zvířata.

Podle Evropské unie se úpadek týká 70 procent půd v unii, celosvětové má jít o 40 procent. „Dnešní zemědělství nezohledňuje to, co půda potřebuje ke své regeneraci, a proto její živá složka ubývá. Kompenzujeme to chemickými hnojivy, ale ty ji jen dále zabíjejí, a když takhle budeme pokračovat dál, zůstane nám tu jen poušť,“ je přesvědčený ředitel organizace Compassion in World Farming a někdejší „šampion“ summitu OSN o potravinových systémech.

O tom, co je podle něj v dnešním zemědělství špatně, napsal Lymbery už tři knihy a ani v jedné se nebál sáhnout k tragicky znějícím názvům – Farmagedon je o odvrácené straně hospodářského chovu zvířat, Mrtvá zóna o dopadech průmyslového zemědělství na přírodu a nejnovějších Zbývá šedesát sklizní o tom, jak zvrátit neblahý trend v péči o hlínu. Tu svou předmluvou v nedávném českém vydání zaštítil bývalý ministr životního prostředí a současný environmentální poradce prezidenta Pavla Ladislav Miko.

V rozhovoru pro CzechCrunch Philip Lymbery mluví o tom, co se v současnosti s půdou podle něj děje, jak to napravit i o tom, kdo má podle něj vůli po potřebných změnách volat.

Dlouhodobě se zabýváte chovem zvířat, teď jste se ale zaměřil i na půdu. Proč?
Protože to, jak průmyslový chov zvířat ničí naši půdu, je podle mě jedním z nejvíc přehlížených problémů současnosti. OSN sice mluví o trojité planetární krizi – změně klimatu, kolapsu přírody a nárůstu znečištění –, podle mě je ta krize ale čtyřnásobná. Pokud budeme pokračovat v ničení půdy špatnými zemědělskými praktikami a používáním průmyslových zemědělských technik jako dosud, tak nám půda pod nohama jednoduše zmizí a zůstane tu poušť. A o tom je potřeba mluvit.

A co se tedy s půdou děje?
Mizí a degraduje, a to děsivou rychlostí. Já třeba bydlím na venkově, nedaleko pole, které na první pohled vypadá jako taková ta nadčasová vesnická klasika – prostě pole, okolo stromy a farmáři, které se o ně starají. Když ale budete dávat větší pozor, zjistíte, že když se oře, tak tam chybí ptáci, protože v zemi nejsou červi nebo brouci, které by mohli požírat. Je to úplně mrtvá hlína, kde se ale paradoxně každý rok pěstuje kukuřice. Jen se tomu pomáhá nejrůznějšími pesticidy a umělými hnojivy. A to je právě ten náš začarovaný kruh.

Tyto chemikálie totiž zabíjejí organickou část půdy, která je pro správnou funkci půdy zásadní – jednak je výživná, jednak zadržuje vodu a v neposlední řadě váže také hodně oxidu uhličitého, čímž přispívá k regulaci klimatu. Když se z ní uvolňuje, tak to naopak pomáhá oteplování. No a tohle všechno se přirozeně obnovuje tím, že na půdu čas od času vypustíte zvířata, která se tam pasou, nedecimují ji a přirozeně ji hnojí. Jenže tato přirozená obnova se dneska už ale většinou nekoná a platí to víceméně všude po světě.

Podle vás za to může industrializované zemědělství. Co přesně tím myslíte?
Myslím tím jednak intenzivní chov, kdy jsou zvířata držená v omezených prostorech na jednom místě. Extrémním příkladem toho jsou takzvané megafarmy, které dosahují obrovských měřítek, ale v zásadě jde o to, že jsme ve velkém odebrali zvířata z pastvin. Co v takových podmínkách zažívají ani že jejich maso kvůli tomu není kdovíjaké kvality, teď nebudu popisovat…

Plodiny se v tomhle systému pěstují pomocí umělých hnojiv a obvykle na rozsáhlých monokulturních polích, kde kromě zvířat chybí i rotace rostlin, která půdu taky obnovuje. Je to koncept, který se zrodil po druhé světové válce, kdy lidé potřebovali jídlo a důraz na intenzitu byl efektivní způsob, jak ho získat, přičemž důsledky pro naše zdraví, krajinu nebo pohodu zvířat nebyly zřejmé. Když se ale přesuneme do současnosti, tak vidíme, že průmyslové zemědělství je ve středu toho, co způsobuje dnešní planetární krizi.

Jak to myslíte?
Potravinářský sektor je obecně největším přispěvatelem ke změně klimatu. Jistě, fosilní paliva jsou jednoznačným hnacím motorem, ale když se na to podíváte po sektorech, tak 25 až 30 procent skleníkových plynů produkuje potravinářství. Zároveň díky potřebě ho neustále rozšiřovat výrazně ubývá biodiverzity. A pokud jde o znečištění, asi největší formou znečištění jsou dusík a fosfáty, tedy v podstatě hnojiva. Hodně z nich se díky erozi splachuje do řek a do moře, kde vznikají takzvané mrtvé zóny. Jedna velikosti Walesu je třeba v Mexickém zálivu. A k erozi zase opět přispívá to, že z půdy mizí organická složka – tedy různé organismy, houby, brouci, která ji také drží pohromadě. Když jí ubývá, tak je mnohem jednodušší, aby hlínu něco odfouklo nebo spláchlo.

A vy tedy věříte, že nám opravdu zbývá jen 60 let a pak přestane být půda schopná produkovat rostliny a podporovat život?
Věřím, že je to vývoj, kterému čelíme. Původní výpočet, že lidstvu zbývá šedesát sklizní udělal už v roce 2010 profesor z glasgowské univerzity John Crawford, které později vedl mimochodem vědecký tým v Rothamsted Reserch Institute, což je jedna z nejstarších zemědělských výzkumných organizací na světě, kde byla také poprvé vyvinuta chemická hnojiva. Teď vede na univerzitě program nazvaný Global Soil Health Programme. Já jsem pak udělal stejný výpočet čtyři roky poté, co ho převzala OSN…

Jak jste k tomu číslu došel?
Použil jsem veřejně dostupné a důvěryhodné zdroje o množství půdy na světě a rychlosti úpadku, stejně jako Crawford.

Takže od ministerstev, vládních agentur a podobně?
Ano, chtěl jsem si udělat vlastní výpočet a nepřejímat cizí, když jsem psal knihu na tohle téma a došel jsem k prakticky stejnému číslu.

Takže je to skoro stejný výsledek se zhruba desetiletým rozestupem? To to možná není tak vážné…
Pointa ale není v tom, kdo má nejpřesnější čísla, protože tohle není hypotetická předpověď. Je to výpočet, který ukazuje, že se globální společnost ubírá špatným směrem. Nikdo nedostane cenu za to, čí číslo bylo nakonec nejblíž. Co potřebujeme, je obrátit směr a uznat, že udržitelnost, o které slýcháme dnes a denně, nebude stačit. Lidí na planetě stále přibývá, poptávka po potravinách roste, planetární zdroje klesají. Takže nám vzniká nesoulad. Klasická definice udržitelnosti totiž je, že zítra můžeme dělat to, co děláme dnes. A to my nemůžeme.

Jako cestu ven navrhujete takzvané regenerativní zemědělství, které ale zní jako taková klasická moudrost našich předků, pustit zvířata na pastviny, střídat je na půdě s pěstováním různých plodin…
Je to tak, je to v podstatě spojení tradiční moudrosti s moderním poznáním. Plodiny následují krávy. Krávy následují ovce, ovce následují prasata, která následují kuřata. Cesta k budoucnosti podle mě není mít na obdělávání půdy spoustu drahých strojů, které vidíme na polích dnes, ale vrátit se k tomu, jak to dělaly generace před námi a mít z toho i výživnější potraviny. Půdě neprospívá ani to, že ji dnešní stroje neustále rozorávají a obracejí, to v ní opět ničí život.

To zní sice skvěle, ale zároveň si nedovedu představit, jak toho ze současného stavu dosáhnout. Máte na to nějaký návod? Přeci jen na Zemi bude brzy 9 miliard lidí, které je potřeba uživit.
Na světě je už teď zhruba dvakrát tolik jídla, než kolik skutečně potřebujeme. Jen ho plýtváme. Jak to vypadá u něj doma, ví každý sám. Největším zdrojem potravinového plýtvání jsou ale plodiny jako pšenice, kukuřice a sója, které by mohli jíst lidé, ale my je dáváme právě průmyslově chovaným zvířatům, která však vzhledem k podmínkám, v nichž žijí, nejsou zdravá. Ve výsledku tak dostáváme v jejich mase menší množství kalorií a bílkovin, než kolik vkládáme do systému.

A taky si musíme přiznat, že jíme příliš mnoho masa. V tomhle směru taky překračujeme dlouhodobé planetární možnosti a vědci spočítali, že abychom se vrátili do únosných mantinelů, měli bychom průměrnou světovou spotřebu snížit o 50 procent. Takže musíme změnit své stravovací návyky, využít sílu svého talíře a jíst méně a lepšího masa. Bílkoviny můžeme získat i jinak a hodně věřím také v budoucnost kultivovaného masa.

Když odbočím, uvádí se, že zhruba dvě třetiny pěstovaných plodin míří na krmivo, že?
Je to tak.

Tak zpět k tématu, vidíte někde ve světě politiky, kteří jsou ochotní jím těmto změnám naproti?
Nezavrhoval bych v tomhle směru roli Evropské unie. Green Dealem dala jasně najevo, co si myslí, byť je to komplikované a asi se teď po volbách dočkáme nějakých změn.

Takže myslíte, že můžeme být příkladem pro ostatní, i třeba pro takové velmoci, jako jsou USA a Čína?
Ano. Moje organizace je charita, takže nemohu zaujmout politický postoj a říkat, zda je správné nebo špatné, že Spojené království vystoupilo z Evropské unie, ale co říct mohu, je, že jsem přesvědčený, že EU má svou sílu.

Takovou, aby dokázala nasměrovat země jako Ameriku nebo Čínu tam, kam chce ona? Vždyť USA za Donalda Trumpa, který se dost možná do funkce vrátí, odstoupily od Pařížské klimatické dohody, která je považována za zásadní.
To máte sice pravdu, ale taky platí, že USA a Čína jsou jen dvě země z dvou set. Jsou to velké země s velkým vlivem a mnoha lidmi, to ano. Ale EU je také velký blok schopný vést a ovlivňovat více než dvě stě zemí na světě. Co potřebujeme jsou rychlé a rozhodné akce a ty přijdou pouze tehdy, když si lidé uvědomí rozsah problému a jaká řešení máme k dispozici.

O změně klimatu se už mluví, teď je ale na řadě biodiverzita, dezertifikace a potravinová bezpečnost. A transformace potravinového systému může pomoct se vším, včetně klimatu, protože zdravá půda je taky schopná vázat velké množství oxidu uhličitého. Můj velký hrdina je proto generální tajemník OSN António Guterres, který se o těchto tématech nebojí mluvit. Má hodně těžkou práci, protože nemá žádnou rozhodovací pravomoc a k dispozici jen diplomacii, přesto se nebojí vystoupit a říct, že pokud budeme pokračovat, jak to děláme, skončíme v pekle. Takhle to samozřejmě neformuluje, ale co má na mysli, je na výsost jasné. Takže dokud bude tam, kde je, a bude říkat tyto věci, tak věřím, že máme šanci se sjednotit a něco udělat.

A co může udělat každý z nás hned teď, použít tu sílu svého talíře, o které jste mluvil?
Ano, není na co čekat.