Že jsem hezká? Je to spíš na škodu, říká lidovkyně, která brání homosexuály a štvou ji staromilci

S Lucií Rektorovu, na poměry strany progresivní členkou KDU-ČSL, o tom, jak ji měly znásilnit metrové penisy, proč je třeba jít dál a o ženách v politice.

Luboš KrečLuboš Kreč

rektorovaRozhovor

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Politička Lucie Rektorová

1Zobrazit komentáře

Ženy v politice, lidovci, legalizace konopí, sňatky homosexuálů, plusy a minusy toho, když jste atraktivní… Spousta aktuálních a často proti sobě jdoucích témat, která se tak nějak sbíhají i v příběhu Lucie Rektorové. Vychovává čtyři děti a je loajální političkou KDU-ČSL, otevřeně ale podporuje LGBT+ komunitu, štvou ji bratři a sestry (tak si totiž lidovci a lidovkyně mezi sebou říkají), co se odmítají posunout dál, a taky skvěle vypadá. „Měly by se ukazovat pozitivní příběhy ženské solidarity, ne ty negativní,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Je to pár týdnů, co šéf pirátů Ivan Bartoš oznámil, že trojkou na jejich kandidátce do eurovoleb příští rok na jaře bude karvinská politička Zuzana Klusová. Ta se okamžitě stala cílem smršti sexistických komentářů na sociálních sítích – že prý se nahoru dostala přes postel, že za všechno vděčí jen své kráse a podobné ubohosti. Zastupitelka Moravskoslezského kraje pak v rozhovorech i na Twitteru vysvětlovala, že to pro ni není nic nového, ale že situace je už mnohem lepší než dřív.

S tím souhlasí i šestatřicetiletá Lucie Rektorová, která dlouhodobě působí v aparátu KDU-ČSL, za stranu kandidovala v komunálních volbách a otázce mediálního obrázku žen v politice se věnuje i ve své disertační práci, kterou chystá na Fakultě sociálních věd UK. „Muži už si uvědomují, že si nemohou dovolit všechno,“ připomíná s tím, že nevhodné komentáře se takřka výhradně soustředí do virtuálního prostoru a v reálném světě se s nimi ona ani její kolegyně nesetkávají.

V Poslanecké sněmovně sice aktuálně sedí nejvíc žen v historii, zhruba třetina, obecně v politice jich ale je pořád málo. Minimálně ve srovnání se západní Evropou. A určitě s ohledem na zastoupení ve společnosti, kde jich je nepatrně víc než mužů.

Rektorová, která se svým manželem, známým psychiatrem Tomášem Rektorem, vychovává čtyři syny, na sebe dřív upozornila ale i tím, že není tak úplně typická lidovkyně: letos například vyrazila do průvodu Prague Pride v tričku KDU-ČSL, aby vyjádřila podporu homosexuálům. Obhajovala v minulosti také právo žen kojit, kde chtějí, a to včetně veřejných míst, obhajovala otevřenost vůči uprchlíkům ze Sýrie či Afghánistánu.

Zevnitř lidové strany přitom v posledních týdnech zaznívají spíše opačné hlasy, někteří komentátoři a mladí lidovci je nazývají katotálibánem – brojí proti manželství a adopcím mezi homosexuály, brání legalizaci konopí, zpochybňují některé liberální myšlenky. „Znovu na sebe naráží dva ideové proudy jako před 14 lety, když se oddělila TOP 09,“ vysvětluje Rektorová, která se sama označuje za vnitrostranickou progresivistku.

Komentáře, které na sociálních sítích slízla pirátka Zuzana Klusová, byly dost nechutné, v podstatě jí vyčítaly, že je moc hezká a že za místo na kandidátce vděčí svým výkonům v posteli. Vy s takovými reakcemi máte dost zkušeností také, ne?
Mám, ale myslím, že situace je dnes výrazně lepší, než jaká byla ještě před pár lety. A mám pocit, že v rozhovorech to zmiňovala i kolegyně Klusová.

V čem je doba lepší?
Muži, a to včetně spolustraníků, už si uvědomují, že si nemohou dovolit všechno. Opravdu mnohokrát jsem se v minulosti setkala s narážkami typu „A máme tady ozdobu naší porady“ nebo „Přišla ozdoba kandidátky“. To už se moc neděje. Vždycky se to ale liší situaci od situace, někdy to je jen taková nevinná, byť ne moc vhodná poznámka, jindy za tím je něco víc. Je za tím cítit sexuální narážka. Není to ale nic specifického pro političky, to samé se děje manažerkám, novinářkám, umělkyním, učitelkám… Najdete to všude.

Máte nějakou specifickou sexistickou vzpomínku?
Byl rok 2016 a gradovala migrační krize. Byla jsem těsně po porodu syna a zapojila jsem se do facebookové diskuze Martina Konvičky a jeho organizace Stop islámu. Napsala jsem něco věcného, korektního na podporu syrských uprchlíků. To, co následovalo, byla neuvěřitelná smršť vulgarit a desítek komentářů, které mi přály, abych byla znásilněna metrovým africkým penisem a podobné zvrácenosti. Okamžitě se to sexualizovalo, fakt tam létaly samé černé pyje.

rektorova-a

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Lucie Rektorová z KDU-ČSL

Možná ti, co vám to psali, trpěli komplexem, že nejsou dost vyvinutí…
Můj manžel je psychiatr a vždycky na to říká, že tyhle lidi podvědomě vzrušuje představa, že právě je by znásilňoval metrový penis. Je za tím skrytých více vrstev. Každopádně to bylo velmi nepříjemné, na druhou stranu, jak se říká, že co vás nezabije, to vás posílí, tak tyto diskuze mě ve finále posílily.

To teď říkala i Zuzana Klusová, že už je zvyklá a že si to nebere.
To můžu potvrdit. Steče to po vás. Navíc osobně vám to nikdo většinou neřekne, maximálně to napíšou na sítě a tím to končí. Ti, kteří si takhle potřebují na internetu ulevovat, bývají v životě ti největší poserové.

Tohle hrdinství v uvozovkách se projevuje ale i jinak. Letos jsem šla v tričku KDU-ČSL na Prague Pride, loni jsem ale nemohla, tak jsem akci podpořila aspoň na dálku a na sítích jsem zveřejnila svou fotku s nápisem „Podporuji Prague Pride, Lucie Rektorová, členka výboru KDU-ČSL Praha 5“. Okamžitě mi od bratrů začaly chodit zprávy, že bych měla rezignovat. Bylo mi to hrozně líto, byla jsem smutná, brečela jsem. Nakonec jsem ale vsadila na taktiku Jiřího Pospíšila – vydržet a vydržet. Takže jsem počkala, nic jsem nedělala a když jsme měli za nějakou dobu schůzi výboru, šla jsem tam připravená na všechno. A víte co?

Nic.
Jo. Úplné nic. Nikdo to ani nezmínil. Já si přitom doma trénovala argumenty, byla jsem připravená se hájit, že chci cílit na mladou generaci. Ale nebylo co a před kým bránit.

Spousta lidí, kteří jsou stateční hlavně na internetu, by také řekla, že jste to musela mít v životě lehčí, když dobře vypadáte.
Tohle neumím posoudit. Když jsem před lety přišla z Moravy do Prahy a byla nejdřív jen taková ta líbezná květinka, která se víc usmívá, než mluví, měla jsem to asi snazší. Například jeden vysoce postavený funkcionář, který působil na vládě, mě s sebou brával na různé recepce a večírky, protože jeho manželka žila na Moravě. Uměla jsem reprezentovat a bylo to ve vší počestnosti, ale postupně mi došlo, jak trapné to je. Jako bych neměla vlastní rozum. A když jsem se začala víc vyjadřovat, najednou jsem dostala nálepku někoho, kdo není loajální a kdo je asi i trochu problémový.

babis

Přečtěte si takéVýkon vlády je klíč a pozor na zuřivé expremiéry s vůlí k mociVýkon vlády je klíč a pozor na zuřivce s vůlí k moci aneb Pět českých poučení ze slovenských voleb

Ale minimálně některé dveře atraktivní vzhled otevřel.
To určitě, ale nedá se říct, že by mně to pomohlo nějak výrazně. Určitě ne z mého dnešního pohledu. Víte, když jste atraktivní, může to mít i opačný dopad – že se vás muži bojí. Třeba jsem se až zpětně dozvěděla, jak mě někteří kolegové neradi viděli a vyhýbali se, protože jsem je asi uváděla do rozpaků. Nenosila jsem roláky, občas jsem si vzala kratší sukni a výstřih, mám ráda, když mi to sluší. No a co? Jenže tohle je asi typické pro konzervativní, křesťanskou stranu.

V podnikatelské straně by se vám to nestalo, určitě tam nebude moc lidí, co věří na sex po svatbě. Ale zase byste narážela na jiné nepříjemnosti.
Možná. Ale víte, jak to je – žena je zlá, to ona svedla chudáka kněze, je přece od ďábla.

Bavíme se o mužích, ale co jiné ženy? Nedokážou být ženy sobě většími nepřáteli?
Pamatuji si, že když jsem v roce 2009 nastoupila do KDU-ČSL na tiskové oddělení a měli jsme nějakou akci ve sněmovně, vzala jsem si na sebe sukni, která nebyla mini, ale byla nad kolena. A moje tehdejší nadřízená mě poslala se převléknout, protože přece lidová strana se nemůže prezentovat takto frivolně.

Madeleine Albrightová napsala, že v pekle je speciální místo určené ženám, které nepodporují jiné ženy. Já si ale nevybavím konkrétní příklad, kdy by mě jiná kolegyně podrazila nohy, spíš to jsou jen takové anekdoty. Navíc se teď nacházím v životní kapitole, kdy si naopak ohromně vážím podpory jiných žen a soustředím se na to.

V čem?
Například u nás na radnici Prahy 5. V loňských volbách jsme se tu těsně do zastupitelstva nedostali, ale nynější místostarostka Monika Shaw Salajová mi stejně zavolala a nabídla, abych nastoupila do sociálního výboru a do bezpečnostní komise. Nemusela to dělat, mohla si říct, že jsem konkurence. Právě tyto pozitivní příklady by se ale měly ukazovat, ne se pořád točit na těch negativních. Když si ženy vzájemně pomáhají, dávají tím najevo sebedůvěru a posouvá to vpřed je i všechny kolem nich. Speciálně mezistranická ženská solidarita je mimořádně důležitá.

rektorova-b

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Lucie Rektorová se svým synem

Jste feministka?
Jsem hrdá feministka. Ale všímám si, že nová generace feministek, mezi kterou se řadím, je umírněnější, nemá už potřebu takové agrese.

Nejspíš to souvisí s tím, že se posunula celá společnost.
Nepochybně. Už nemusíme tolik bojovat a řada z našich požadavků na změnu se už stala. Ještě jsem si ale vzpomněla na něco k té ženské solidaritě. Jedna vysoce postavená Češka z Bruselu mi povídala, jak se s kolegyněmi domluvily, že se budou vzájemně podporovat na schůzích a mítincích. I tam totiž sedí většinou víc mužů, předávají si mezi sebou slovo a vzájemně si tleskají. Je to určitý podvědomý instinkt, asi záblesky umírajícího kultu muže. No a ty ženy se dohodly, že když jedna z nich mluví, ostatní jí víc tleskají a předávají si slovo navzájem. Pokud to samozřejmě má smysl.

To jsou poměrně sofistikované strategie a teorie her, které se ale můžou i obrátit a být kontraproduktivní.
To máte pravdu, ale každá debata dostane rázem jiný charakter, když je pestřejší a zapojí se do ní víc pohledů. Nebo když se vezmou v potaz potřeby ostatních. Hrozně se mi proto líbí iniciativa, kterou rozjely v Parlamentu poslankyně napříč stranami včetně naší Marie Jílkové. Usilují, aby se zbytečně nenatahovala jednání a nezasahovala tolik do rodinného života. Je přece normální, že chtějí jít za svými dětmi a rodinami.

Vidíte, teď jste ale sama zajatcem historického pohledu, že ženy jdou k dětem. Správně by takovou iniciativu měli navrhovat ženy i muži společně, ne?
Ano, to máte pravdu. Třeba k tomu dojdeme časem.

Zmínila jste poslankyni KDU-ČSL Marii Jílkovou, která je takový liberální lidovecký úkaz…
Marie je skoro endemit, že? (smích)

Napsala jsem něco korektního na podporu syrských uprchlíků. Následovala smršť vulgarit, které mi přály, abych byla znásilněna metrovým africkým penisem.

Ale to vy také. Otevřeně podporujete LGBT+ komunitu, vystupujete za rovná práva žen, jste prostě poměrně liberální. Co se to ale teď ve vaší straně děje, že právě tyhle hodnoty, které vy, Marie Jílková a další reprezentujete, jiné lidovecké političky typu Niny Novákové nebo Pavly Golasowské tvrdě ostřelují?
Děje se totéž, co se dělo před 14 lety, kdy se od KDU-ČSL oddělila TOP 09. Naráží na sebe dva proudy, jeden je liberálnější, progresivnější, druhý je tradiční, někdo by řekl zkostnatělý. Žádné potraty, zákaz náhradního mateřství, manželství a adopce jen pro muže a ženu…

Tyhle dva směry na sebe zase útočí. Já osobně se víc ztotožňuji s umírněnějším směřováním a když mi někdo říká, že to je neslučitelné s křesťanskou demokracií, tak ať se podívá do Německa nebo do Dánska. S tím ostatně souvisí, že i katolická církev, a ta česká speciálně, by potřebovala také reformu. Často slýchám, že něco nejde, protože tohle říká encyklika, tohle si myslí biskup, tohle někdy někde zmínil Dominik Duka… Je to zacyklené.

Někteří lidé zkrátka lpí na tezích, které jsou v řadě ohledů přežité, společnost je už jinde.
Ano, v kontextu dnešní doby to už neobstojí. A víte, co je nejvtipnější? Jak si spousta lidí myslí, že těmi, kdo staré pořádky obhajuje a vyžaduje, jsou jižní Moraváci. Ale tak to není, respektive vůbec to není tak jasně rozdělené a určitě neplatí, že Pražáci jsou progresivní a Moraváci zpátečníci. Ani náhodou. Je to rozprostřené.

Část lidovců teď ještě vyrazila do boje proti legalizaci marihuany.
Jsem z toho smutná. Podporuju protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila a měla jsem za to, že to jsou otázky, které máme dávno vyřešené, je na nich shoda a je čas se posunout dál. Ale ne, znovu se bavíme o marihuaně. Pořád dokola. A škodí nám to. Loni jsem s některými kolegy iniciovala interní hnutí, pracovně jsme si říkali progresivní křídlo. Kvůli komunálním volbám jsme to upozadili, abychom neštěpili stranu, ale zdá se, že to budeme muset zase oživit.

Máte před sjezdem, ne?
Máme a nazrává doba na určitou obměnu. Vezměte si, že když před deseti lety delegáti zvolili do čela KDU-ČSL Pavla Bělobrádka s Marianem Jurečkou, byl to výsledek volání po změně, byli mladá krev. Ale dnes, po deseti letech, jsme zase tam, kde jsme byli dřív. Potřebovali bychom občerstvit. Prospěla by nám nějaká svěží vlna. A také ženská vlna.

Nejsem si jistý, že vaše strana je na to připravená. A že by to přežila.
Uvidíme. Ale když se pořád řeší, co ženy odrazuje od vstupu do politiky, tak u části z nich je to právě toto. Já mám čtyři děti, s manželem jsme hodně aktivní a vlastně nemám čas na neustálé debaty o tématech, která se cyklicky vrací a která jsem měla za uzavřená. Unavují mě. A hodně podobně to vidí řada dalších žen, které politiku sledují a které vám řeknou: Na tohle nemám čas, chci dělat věci, které mají smysl, které nás posouvají vpřed, ne se točit v kruhu.

Jenže chlapi a pár dam z těch takzvaně tradičních rodin na to čas podle všeho mají.
Už jsem to jednou zmiňovala v souvislosti s lidmi, co mi přáli znásilnění obřím penisem. Nejagilnější vegetariáni jsou často lidé, kteří mají problém s agresivitou. Nejzuřivější bojovníci proti kouření bývají vyléčení kuřáci. A homofobové mohou být lidé, kteří mají nějaký sexuální problém a nemají to vnitřně vyřešené.