Na konci září budou mí po dobu tří dnů milovníci moderního umění mimořádnou příležitost – v pražském Mánesu si budou moct prohlédnout část sbírky podnikatelky a investorky Kateřiny Havrlant. Kolekce bude k vidění od 25. do 6. října v rámci přehlídky Prague Art Week. Příběh mecenášky, která v byznysu prošla i Googlem a která kromě umění investuje i do startupů, jsme probrali v nejnovější epizodě podcastu Money Maker. „Česká republika je mi poněkud malá,“ přiznala v něm.

Proč se ale vlastně do Česka vrátila? Jaké má další plány? Kde se jí nejlépe žilo? Proč ji v umění hodně inspirovala Meda Mládková? Co jí vadí na českém světě venture kapitálu? A jak vlastně o sbírání umění přemýšlí? O tom všem a mnohém dalším jsme mluvili v podcastu.

Epizodu si můžete pustit v přehrávači níže nebo na všech podcastových platformách. Nyní přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v ní padlo.

O sbírání umění

Asi jsem vždycky měla estetické cítění – líbily se mi obrazy a umění obecně, takže jsem často navštěvovala galerie. Zabývala jsem se tím ale spíš na laické úrovni. Největší vliv na mě mělo setkání s Medou Mládkovou, když jsem pracovala pro Google v Londýně.

Tým Google Arts & Culture tehdy naskenoval muzeum Kampa a její sbírku. Meda přiletěla na zahájení projektu a já jsem ji měla na starosti, protože jsem byla jediná Češka v londýnské kanceláři. Během toho setkání jsem se jí zeptala, kdybych měla začít budovat sbírku, na co bych se měla zaměřit. A také jak k tomu vůbec přistupovala ona sama.

Zmínila tehdy, že i v roce 2012 mladí umělci – stejně jako za její doby – potřebují podporu a mecenáše, kteří si koupí jejich první díla. Dnes je to ale ještě složitější, protože je tu internet, celý svět je najednou na dosah, ale umělci často neumí propagaci – nemají web, neumí s Instagramem. A tím mě vlastně přivedla na myšlenku, že by sbírka měla být online a měla by mít třeba i vlastní Instagram.

O mužském investorském prostředí

Netušila jsem, že to tak bude, a zároveň to nebylo příjemné. Musím říct, že jsem často měla pocit, že jsme u debatních stolů tak trochu irelevantní. Něco jsem řekla – a minimálně za sebe to tak vnímám –, ale když to samé zopakoval nějaký muž, najednou to znělo „jako dobrý“.

Hledání vlastního hlasu ve veřejném prostoru, ať už v Česku nebo venku, pro mě bylo extrémně náročné a vyčerpávající. Až tak, že jsem se rozhodla radši investovat svůj čas ve Švýcarsku. Tam je třeba 600 kvalifikovaných investorů, z toho 540 mužů, ale ti lidé jsou špičky v oboru a ten dialog je úplně jiný. Přirozený. Příjemné prostředí. Tady v Česku to tak úplně neplatí.

O odchodu z Googlu

Do Česka jsem se nevracela úplně dobrovolně, musím říct. Částečně to byl důsledek covidu – v roce 2020, když se začaly zavírat švýcarské hranice, jsem byla v Curychu. Musela jsem se tehdy rozhodnout, kde budu se svojí dcerou žít a pracovat. Ve Švýcarsku lidé nechtěli chodit do práce, panovala tam silná izolace, a tak jsme se kvůli uzavřeným hranicím přesunuli na Čeladnou. Tam jsme bydleli s rodiči Jakuba Havrlanta, kteří se starali o naši dceru, a já díky tomu mohla pracovat. Měla jsem globální roli, takže jsem seděla na callech třeba do dvou do rána. Podpora rodiny pro mě byla v té době zásadní.

Po skončení pandemie Google trochu „zavelel“, že se lidé na vyšších pozicích mají vrátit do svých původních kanceláří, v mém případě do Curychu. V tu chvíli jsem se zamyslela nad tím, v jaké fázi života se nacházím. Cestovala jsem i dvakrát týdně – do Bruselu, Londýna – a došlo mi, že už do tohohle rozjetého vlaku znovu naskočit nechci.

O životě ve světě

Díky tomu, že tu máme rodinu a zázemí, tak tu nějaký čas zůstaneme. Ale musím říct, že Česká republika je pro mě trochu malá. Potřebuju pracovat i venku, jezdit do zahraničí. Amerika, konkrétně Kalifornie, je místo, kde jsem se cítila jako ryba ve vodě. Když jsme tam žili, měla jsem pocit, že je to pro mě ideální prostředí. Pracovně skvělé, byznysově na úrovni, lidé, které jsem potkala, byli velmi fajn. Silicon Valley, Menlo Park, kde jsme bydleli – to pro mě bylo top. V porovnání s Velkou Británií, Švýcarskem nebo třeba Novým Zélandem pro mě Amerika vyčnívala. Možná se tam jednou vrátíme, ale teď to kvůli geopolitické situaci nepřipadá v úvahu.