Když se dnes mluví o Grónsku, není to kvůli ledovcům ani proto, že je to největší ostrov planety. Důvodem je politický tlak amerického prezidenta Donalda Trumpa, který opakovaně tvrdí, že Spojené státy potřebují převzít kontrolu nad tímto dánským územím. Právě teď stojí v čele ostrova člověk, o kterém většina Čechů dosud neslyšela: Jens-Frederik Nielsen. Je mu 34 let, loni v březnu se stal nejmladším grónským předsedou vlády a do toho je devatenáctinásobným domácím šampionem v badmintonu. Teď má před sebou zkoušku, kde se nehraje o medaile, ale o to, jak si ostrov uhájí vlastní hlas.

Sport u něj přitom není jen poznámka pod čarou. Nielsen o něm mluví jako o něčem, co ho dlouhodobě a hluboce formovalo. „Sport je pokaždé výzva. Je to o cílech a je dobré, že rád tvrdě trénuju. Protože na konci jde o vítězství, tak to prostě je. Nemělo by to být jen o zábavě,“ řekl loni dánskému listu Weekendavisen.

Narodil se v roce 1991 v Nuuku, grónském hlavním městě. Má dánského otce a grónskou matku a vyrůstal v prostředí, kde tahle kombinace nebyla úplně bezproblémová. Ostrov byl po staletí spravován z Kodaně a řada Gróňanů dodnes hořce mluví o období, kdy o jejich životě rozhodovali úředníci vzdálení tisíce kilometrů. Deník Financial Times připomíná například nucené zavádění antikoncepce u části mladých grónských žen v 60. a 70. letech minulého století, které se stalo symbolem nedůvěry vůči dánským institucím.

Tyto historické zkušenosti se promítají i do každodenního života. Podle Nielsena z něj jeho původ udělal ve škole terč. „Přestávky byly nejhorší. Když mě chytili starší studenti, kopali a mlátili mě a křičeli, ať se vrátím do Dánska, kam prý patřím,“ vyprávěl později.

Evidentně se s tím ale naučil žít způsobem, který mu dnes spíš pomáhá. Jeden z jeho přátel pro Financial Times popsal, že Nielsen se dokáže pohybovat mezi oběma světy, aniž by se musel vymezovat proti jednomu nebo druhému. Podle něj je součástí mladé generace, která se už automaticky neotáčí k Dánsku se slovy „za všechno můžete vy“, ale snaží se řešit přítomnost a budoucnost.

Velkou roli v tom sehrál právě sport. Nielsen se věnoval fotbalu, házené i badmintonu a byl vybrán do mládežnických reprezentací ve všech třech disciplínách. Právě badminton se ale stal tím, u čeho vydržel nejdéle a kde byl nejúspěšnější, o čemž svědčí devatenáct titulů grónského mistra. Největší mezinárodní úspěch přišel v roce 2023, kdy vyhrál zlatou medaili ve dvouhře na Island Games, nejprestižnější soutěži, které se Grónsko může účastnit.

Do politiky vstoupil velmi brzy. Už ve svých 23 letech byl hodně slyšet na sociálních sítích a v roce 2014 se stal tajemníkem tehdejší ministryně školství a kultury Nivi Olsen. V dalších letech zůstal aktivní uvnitř strany Demokraatit, která byla tehdy spíše menším koaličním hráčem. Nielsen si v ní postupně budoval pozici a reputaci spolehlivého člověka, který se orientuje v praktických otázkách fungování státu a ekonomiky.

Zlom přišel v roce 2020, kdy se stal ministrem průmyslu a nerostných surovin. Tento resort je v grónských podmínkách klíčový, týká se využívání přírodních zdrojů, vztahu k zahraničním investorům i otázky, jak má země dlouhodobě financovat svůj chod. Nielsen se tu začal profilovat jako pragmatik, který mluví o nezávislosti ne jako o okamžitém cíli, ale jako o procesu podmíněném silnější ekonomikou.

V posledních volbách se on i jeho strana zaměřili na konkrétní témata každodenního života, jako je péče o seniory nebo dostupné bydlení, a nestavěli kampaň jen na silných prohlášeních o nezávislosti. Výsledkem bylo překvapivé vítězství a Nielsenův nástup do čela vlády, kdy navíc získal o 50 procent víc preferenčních hlasů než další nejúspěšnější politik.

Od začátku opakuje, že Grónsko má být jednou samostatný stát, ale až ve chvíli, kdy na to bude ekonomicky připravené. Sám mluví o tom, že dnes je země se svými 57 tisíci obyvatel stále závislá na dánských dotacích ve výši zhruba 700 milionů dolarů ročně (v přepočtu 14,6 miliardy korun). „Pro mě je důležité, abychom nejdřív postavili základy a teprve potom střechu,“ vysvětluje. I proto si do vlády vybral partnery, kteří souhlasí s postupným tempem, a ne populistickou stranu Naleraq, která chce rychlý rozchod s Kodaní a byla naopak otevřenější Trumpově rétorice. Jestli bude úspěšný stejně jako v badmintonu, ukáže čas.