Začali jsme brzo. A bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat, říkají extrémně mladí podnikatelé Jiří Diblík a Ondřej Kopecký
Zakladatelé studia Qusion Ondřej Kopecký a Jiří Diblík
Našli se už jako děti a od té doby se neopustili. Obchodní a startupová dvojice Jiří Diblík a Ondřej Kopecký je v byznysu už 10 let. A teď počítejte, jak podnikaví vlastně jsou: je jim totiž 22. „Taky jsme ve firmě nejmladší,“ uvádí jen tak mezi řečí s úsměvem Diblík. Má přitom na mysli vlastní firmu. Jde o dvojici, která vstoupila o roky dřív do světa, který podle nich pro nás ostatní teprve přijde.
Je to taková miniaturní softwarová bublina v centru Prahy, s výhledem na park, balkonkem, ale třeba i postelí ve druhém patře kanceláře. To kdyby náhodou někdo potřeboval přespat. Jde o mezonet o 200 čtverečních metrech. Rodí se tu zvláštní nápady, občas se tu pije fresh presso, tedy káva namíchaná s džusem. Tady sídlí studio Qusion. Má za sebou řadu zajímavých projektů, ale od dalších ho odlišují hlavně zakladatelé.
Jiří Diblík a Ondřej Kopecký jsou mladí startupisté, kteří už stihli založit několik společností, jednu z nich úspěšně prodat a další předat nebo nechat žít vlastním životem. Ale tuhle firmu prý už neopustí. „To jsme byli ještě mladí a nezkušení,“ směje se Diblík, když vypráví o předchozích projektech. Všem nám je jasné, že to, že je na své aktivity mladý, bude moct říkat ještě roky.
Přitom seznam věcí, co už stihli, je poměrně dlouhý. Jiří Diblík se stal prvním Čechem, který se nechal zplnoletnit, aby získal živnostenský list. Mají za sebou spuštění aplikace ToGo, což je sociální síť a kouč pro sportovce, plánovač dopravy Fuzee, který kromě klasické městské hromadné dopravy bere v potaz sdílené prostředky i třeba Uber, nebo aplikaci pro osobní rozvoj spojenou s deníkovými zápisky. Všechny nakonec buď opustili, nebo nechali žít vlastním životem. Finančně nejúspěšnější se tak stala aplikace Presentlist na správu vánočních dárků. S tou přišel Diblík v 17 letech a za pár týdnů ji prodal.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsAno, žádná z nich jim nepřinesla nekonečnou slávu, ale každá je trochu posunula. „Někdy je třeba uznat to, že člověk nejde úplně správným směrem. Poznat příležitost a naučit se zahazovat věci, které nefungují, nebo mi nedávají smysl,“ dodává Kopecký.
Já a rodiče, mí první angel investoři
To prý neplatí pro jejich aktuální projekt, studio Qusion, které vyvíjí software i hardware na zakázku. Jeho obrat v prvním roce dosáhl skoro dvou milionů korun a letos, kdy takto funguje třetím rokem, už překročí milionů dvacet. Dělá zakázky pro ČSOB, Airbank, Nestlé, Knihy Dobrovský nebo třeba kryptosměnárnu Bitstock. K tomu řadu startupů, jako je třeba Mindpax nebo Vasky. A také pro startupy ve Švýcarsku. V Praze a v Curychu ostatně firma sídlí.
A přesně o věku to s těmihle kluky celé je. Říkají, že jsou první generace, která skutečně v digitálním prostředí vyrostla – a vlastně s ním srostla. Zcela věcně dodávají, že díky tomu prostě digitální stránce věci rozumějí daleko líp než mnozí dlouholetí ředitelé velkých firem. „Dřív se na nás moc netvářili. No a občas jsou dost překvapení,“ popisuje Diblík.
„Pak jsme tak nějak dodělali školu.“
Moc dobře přitom vědí, že to není o tom, že by měli nějaké zázračné znalosti. Jen mají prostě roky náskok. Zatímco jejich vrstevníci teď dodělávají bakaláře, oni za sebou mají deset let pracovních zkušeností. Díky vlastní podnikavosti a kamarádství na víceletém gymnáziu.
„Na střední nemáš žádné závazky, musíš jen tak nějak projít školu. Ve finále máš doma angel investora, u kterého můžeš bydlet, dá ti jídlo, a ty si můžeš stavět svůj vlastní startup,“ říká Kopecký, když vysvětluje, že začít podnikat jako teenager je vlastně ze všech období nejvýhodnější.
Světový rekord před maturitou v Kolumbii
Jiří Diblík s programováním na zakázku začal ve 12 letech a brzy se mu aktivita rozrostla natolik, že se rozhodl přejít na živnostenský list. Pro začátek si vypůjčil ten od svého otce. V době, kdy mu bylo 16, příhodně vstoupil v platnost nový zákon, který mu umožnil se nechat úředně právě kvůli podnikání zplnoletnit. To se Diblík stal zakladatelem společnosti Dibel, neoficiálně ale celou dobu vedle něj stál právě Kopecký, který úředničinu nechal na svém obchodním partnerovi.
Když nepodnikali, zabavili se sestavováním chytrých robotů. Ti oba zaujali už na základní škole ve Vysokém Mýtě a od menších projektů se postupně dostali k větším, až to dotáhli do fáze, kdy létali po světě v rámci světových soutěží, sestavovali autonomní roboty a sbírali úspěchy. Byli ve Francii i Rusku, vyhráli dvakrát mistrovství světa ve Spojených státech a pak i v Kolumbii.
„Pak jsme tak nějak dodělali školu,“ říká Diblík a myslí tím osmileté gymnázium. „Na maturitu jsme se vrátili akorát po týdnu v Kolumbii,“ dodává Kopecký. Prohodí, že v Kolumbii v knihách zrovna neleželi. Tehdy jejich autonomní robot dokázal najít na hřišti rozeseté čtyři ohně (tedy svíčky) a sfouknout je za 32 vteřin. To je v této soutěži světový rekord, který doteď nikdo nepřekonal.
Jenže rekordy je nezajímaly tolik jako vlastní podnikání. V devatenácti letech se jim zdálo, že je potřeba jej vyvézt za hranice. „Předstírej, dokud na to nemáš,“ doporučuje Diblík všem startupistům, v angličtině by to bylo známé „fake it till you make it“. A doporučuje to po svém, když vypráví, jak se s trochou drzosti, vytahanými košilemi z tanečních a autem půjčeným od rodičů vydali do Švýcarska.
Zemi vnímali jako místo, které je dost blízko na dojezd, ale zároveň daleko před Českem v pojetí technologií a přístupu trhu. A tam obcházeli zákazníky a tvářili se, že na to skutečně mají. I když neměli. „Jídlo je tam hrozně drahé, my s nulou na účtu jsme si koupili v obchodě jednorázový gril, klobásky, a jeli jsme po schůzce za město na parkoviště si je opéct. Zavolali na nás policajty,“ směje se Diblík.
Přesto přijeli domů se dvěma novými zákazníky a začali uskupovat tým programátorů, designérů, produktových specialistů a dalších lidí, co se zajímají o technologie a byznys. „Na ten řada startupů zapomíná,“ krčí rameny Kopecký a tváří se, že toto je přeci zkušenost, kterou každý musí mít. Z Dibelu se stal Qusion.
Vážení partneři kuvajtského šejka
Pak přišel pokus o školu, stáž v STRV a přemítání, jestli přijmout nabídku na práci ve startupu v Silicon Valley. „Úplně nás to nenaplňovalo,“ shrnuje za oba Kopecký. Místo studií a zahraniční práce se rozhodli opravdu rozjet svou firmu. Diblík a Kopecký začali pracovat na něčem, co označují za vlastní metodologii: Qusion Innovation Sprint. „Přijdeme přímo do firmy a pomůžeme jim najít problémy, které mají. Hledáme spolu s nimi technologie a služby, produkty, se kterými můžou přijít,“ přibližuje Kopecký.
Aby to byl sprint, musí akce proběhnout maximálně v řádu dnů. A ohlas má. Nedávno se oba vrátili z Kuvajtu, kde byli tímto způsobem sprintovat na pozvání tamního šejka, člena královské rodiny. „Tam bylo, co jsme si řekli. Prošli jsme hladce vedle 500 metrů dlouhých front na pasové kontroly. Seděli jsme u zálivu v letním královském sídle. Za týden jsme vytvořili kompletní koncept produktu pro státní správu, protože měli problém s tím, jak funguje jejich dosavadní platforma. Šlo o portál založený na podobném principu jako Reuters,“ říká Diblík s tím, že druhé straně by to normálně trvalo alespoň půl roku.
Předtím už pro Kuvajt studio připravilo platformu, která funguje podobně jako Netflix pro střední východ s lokálním obsahem. „Má několik milionů uživatelů,“ upřesňuje Kopecký. Společně říkají, že proti padesátiletým manažerům prý mají velkou výhodu – nepřekvapivě – ve svém věku.
„Byli jsme schopni v 19 letech chodit do korporátů a dokázat, že náš pohled je jiný a stojí za to,“ uvádí Kopecký a říká to, jako kdyby to bylo před dekádami, a ne před třemi lety. „Kdybychom revidovali náš pracovní život, tak je nám 35, 40,“ dodává. I díky tomu se začátkem letoška jejich firma rozšířila o Qusion Electronics (QLE), hardwarovou a inženýrskou sekci. S ní chtějí budovat ekosystém chytrých zařízení, komplexní digitální produkty, kde software je ušit na míru danému výrobku.
Firmu vystavěli pro sebe a své vrstevníky. Ve stylu udělej to, kdy chceš a kde chceš. Hlavně to udělej na čas a v požadované kvalitě. „To, že jsme začali extrémně brzo, bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat,“ věří Diblík. Ale hned dodává, že je fakt, že úplně každý se s tím neztotožní. „Třeba moje babička si pořád myslí, že budu zubař,“ upřesňuje.