Sever Čech je držen v pevném sevření Lužických a Jizerských hor, které z tohoto koutu země vždy dělaly kraj poněkud nehostinný. O to zajímavější je, že v ostrém kontrastu k drsnosti se nedílnou součástí tamního života stalo křehké sklo. Tradice jeho tvorby zde sahá hluboko do středověku a byť je dnes jeho někdejší sláva spíše v úpadku, sklo je stále nedílnou součástí DNA lidí, kteří tam žijí.

Zaorané skleněné hroudy se povalují v brázdách polí za bývalými sklárnami a při východu slunce rozehrávají hru tisíce odlesků. Staré opálené bukové formy jsou zarostlé v zahradách starých roubených chalup a téměř každý má doma vitrínku s broušeným, lesním či smaltem zdobeným sklem, které pravidelně každý týden přejíždí prachovkou. Uprostřed tohoto všeho leží Nový Bor, jemuž se ne nadarmo přezdívá hlavní město českého skla.

Právě tam se před třiatřiceti lety narodil Lukáš Novák, nadějný český designér, který oživil 200 let starou techniku výroby skla, v němž je ukryt celý vesmír. Pro Plzeňský Prazdroj navrhl unikátní výroční lahev a má za sebou úspěšné spolupráce s Adidasem, Footshopem i významnými českými sklárnami, jako je Rückl či Lasvit. Nic z toho by se však nestalo, kdyby nebylo řady víceméně náhodných setkání, díky nimž je dnes Lukáš Novák vycházející hvězdou sklářského designu.

Abychom pochopili, kým vlastně Lukáš Novák je, vydali jsme se do Železného Brodu, jedné z výsep českého sklářství. Zde, v nevelké sklárně DT Glass, pracuje mladý český umělec spolu se skláři Jaroslavem Dlabem a Hanou Kratochvílovou na nejnovějším projektu V60 in Wonderland. Jedná se o set na přípravu překapávané kávy, který klasické tvary šálků a konvičky mění v tvary připomínající organické obláčky páry svíjející se nad horkým nápojem.

Tento způsob přípravy kávy je technika již dávno známá, Lukáš Novák do ní ovšem přináší zcela nečekané prvky. „Člověk hned pochopí, že je to na přípravu kávy, a přesto je to něčím specifické. Je to už 100 let stejná technika, a proto mě lákalo pohrát si trochu s její vizualizací,“ popisuje, proč se rozhodl pracovat právě s V60. Ostatně ono pnutí zkoušet něco nového a přitom čerpat z minulosti je charakteristické pro celou jeho tvorbu. To už ale trochu předbíháme.

Dětství s vůní terpentýnu

K tomu stát se sklářem měl Lukáš Novák předpoklady od dětství. Oba jeho rodiče jsou z oboru a po ukončení práce pro legendární novoborský Crystalex se v 90. letech pustili do vlastního skleněného podnikání. „Bylo to šťastné dětství prosycené vůní terpentýnu, což je možná důvod, proč bylo tak šťastné,“ směje se Novák a naráží tím na omamné účinky charakteristicky vonícího přírodního rozpouštědla, jež se používá při malování skla.

Po základní škole tedy nebylo nad čím váhat a nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Novém Boru. „Když se narodíš na místě, které má tak silnou tradici skla, příliš mnoho možností, co dělat jiného, ti vlastně ani nezbývá,“ popisuje Lukáš Novák důvod, proč se i on nakonec ocitl na huti. Tehdy ovšem pro sklo rozhodně nehořel tak jako dnes.

Školními povinnostmi spíše proplouval, a když se mu poštěstilo vydat se za odměnu na studijní stáž do holandského Leerdamu, více než sklo ho zajímalo to druhé, pro co je Nizozemsko typické. „Rozhodně jsem nebyl ten nejzapálenější a vlastně ani ne ten nejnadanější,“ popisuje svá školní léta autor projektů s netradičními jmény jako Lost and Found či SOLD, YOU, FAKE, FUCK, CHILD!

Zlom v jeho přístupu ke sklářskému řemeslu a vnímání skla jako média nastal až během osudového a tak trochu náhodného výletu do Francie. „Můj dobrý kamarád jezdil díky svému tátovi Petru Tegnerovi, který je dle mého názoru jedním z nejlepších brusičů skla na světě, za československým emigrantem Yanem Zoritchakem, který je zakladatelem ateliérového skla ve Francii,“ vyslovuje Novák jméno muže, jenž způsobil zásadní zvrat v jeho životě.

Večerní debaty nad sklenkou v Zoritchakově domě pod štíty Savojských Alp, z něhož byl výhled do zahrady se dvěma sekvojemi a klidným jezerem, se pro Lukáše Nováka staly posvátnými. „V ten moment, na základě toho, co mi ten člověk vyprávěl a jak uvažoval, mi všechno secvaklo a řekl jsem si, že tohle je to, co chci dělat,“ vzpomíná.

„Život, který Yan žil, byl pro mě v tu chvíli neuvěřitelný. Chtěl jsem být jako on. Ten člověk ve mně navíc viděl něco víc než jen kluka, co se přijel do Francie podívat na jezero a alpy,“ promítá si Lukáš Novák setkání, na základě kterého se začal připravovat na přijímačky na UMPRUM, s čímž mu Yan Zoritchak pomáhal. „Když v tobě v takovém věku někdo zapálí oheň, jen tak neuhasne.“

Nespokojit se s průměren

Ani na vysoké škole však Lukáš Novák nezačal hned oslňovat. Jak sám říká, uvědomil si, že právě teď nastala možnost opravdu tvořit, ale také dělat chyby. Proto hned od začátku zkoušel různé cesty a techniky, a to i ty, u nichž věděl, že se mu je nepodaří dotáhnout do stoprocentního výsledku.

„Řekl jsem si, že teď můžu udělat, co chci, a vyzkoušet si cokoliv, co budu chtít – reakce profesorů, kolegů i veřejnosti. První dobrou, dotaženější věc jsem tak udělal až ve čtvrťáku, navíc ani ne v rámci školy,“ vysvětluje Novák. Pokoušení různých technik je pro jeho tvorbu dodnes charakteristické, ovšem projekty, na nichž začal dělat po škole, už musely být „dotažené“, a to i vzhledem k vysoké sebekritičnosti, s níž tento výtvarník ke své práci přistupuje.

„Moje tvorba může být lepší jen v případě, kdy se zlepšuji já sám. V momentě, kdy bych se spokojil s tím, že sklo je prostě hezké a vyleze z něj vždycky něco pěkného, tak je to k ničemu. Jde mi o to, nespokojit se s průměrem, protože vždy může přijít někdo lepší, než jsem já. Také je nutné spolupracovat s těmi nejlepšími lidmi. Já sám bych toho moc nedokázal, kdybych se neuměl obklopit vynikajícími řemeslníky,“ vyzdvihuje Novák.

Snaha nic si neodpouštět se ostatně projevila již na škole, kdy se naskytla možnost udělat si pedagogický kurz, který by mu otevřel případná zadní vrátka a možnost učit na některé ze škol. Jenže takovou možnost striktně odmítl. „Nelíbila se mi představa mít berličku, která by mi dávala komfort. Řekl jsem si, že to dokážu. Že svému snu dám úplně všechno a nebude tím pádem potřeba dělat něco jiného. Buď 0, nebo 100 procent.“

„Nechci mít nějaké možnosti, které by mě posouvaly do komfortu. Když je člověk mladý, potřebuje být ideálně v totálním diskomfortu. Jak řekl Steve Jobs během svého proslovu na Stanfordově univerzitě: ‚Stay hungry, stay foolish.‘ To je to období, než přijde úspěch a peníze. Využít ten čas na maximum. Období, kdy toho tolik nepotřebuješ a hlava jede na 1 000 procent a pak můžeš udělat úplně cokoliv,“ vysvětluje Novák.

Vesmír a Plzeň

Tento přístup dal ostatně vzniknout projektu, který se pro něj stal zatím tím vůbec nejsilnějším. Téměř tři roky práce a neustálého zdokonalování si vyžádalo znovuoživení tzv. lithyalinového skla, tedy skla obsahujícího drahé kovy. Na lithyalinu začal pracovat už rok poté, co dokončil školu, a stal se pro něj absolutní posedlostí.

„Bylo kolem toho obrovské množství práce, krásné i šílené. Rád si stanovuji v životě hranice, protože pak se v nich mohu svobodně pohybovat a prohlubovat to, co jsem si v nich vymezil. Když si stanovím své vlastní hranice, tak mě to nutí prozkoumat teritorium uvnitř. To jsou pro mě ty nejkrásnější momenty a pocity. Je to taková japonská cesta životem: vybrat si jednu věc a dělat ji do zbláznění nejlíp, jak dovedu,“ popisuje Novák okolnosti vzniku kolekce Lost and Found.

„Na kultivaci této techniky jsem spolupracoval s technologem Václavem Kuželkou, který mě oslovil, jestli bych mu ji nepomohl oprášit. Inspiroval jsem se ve starých knihách věnovaných sklářskému řemeslu, ve kterých ve svém volnu rád listuji. Když mě v encyklopedii něco zaujme, například způsob tvarování skla, snažím se to nastudovat a zjistit, jak ten způsob posunout z 15. století do toho našeho,“ říká Novák.

Díla, které díky lithyalinu vznikají, se dají popsat jako malý vesmír uvězněný do předmětu, na který se člověk dokáže dívat hodiny a stejně mu nepřijde zcela na kloub. Na práci s touto technikou by si Lukáš Novák mohl s poklidem založit slušně vydělávající byznys. Jenže jak sám říká, není duší byznysmen, ale spíš tvůrce.

„Asi ve mně stále zůstává kus té drzosti ze školy, kdy má člověk potřebu neustále objevovat něco nového. Jsem ze školy pár let a ono to všechno přichází postupně,“ usmívá se. Když však zjistil, že jej rok po představení této kolekce začal jiný designér kopírovat, příliš důvodů ke smíchu neměl.

„Vidím to jako velký problém. Česká designová scéna je tak malá a není problém se v ní orientovat. Navzájem víme, co děláme, každý si najde svůj rukopis a všichni respektujeme nepsaná etická pravidla, která předchází problémům s plagiátorstvím a naopak vytváří zdravé konkurenční prostředí,” říká s povzdechem Novák.

„Málokdo si dokáže představit, jak těžké je najít a vyšlapat cestičku produktu, nebo v mém případě zapomenuté technice na trhu. Plagiátorství je velmi špatná message všem značkám a designérům. Je to prohra,“ dodává Novák a zmiňuje, že i setkání s takovými lidmi jsou důležitým poučením. „Klíč je obklopovat se lidmi, se kterými se člověku dobře pracuje i žije.“

A právě takového člověka nalezl v Ronym Pleslovi, pedagogu, který ho vedl během studií na UMPRUM. Byl to on, kdo Lukáše Nováka přivedl do sklárny Rückl, která je dnes vlastněná Martinem Wichterlem, vnukem slavného Otty Wichterleho. Zde se při tvorbě kolekce pro tuto legendární českou značku do hloubky seznámil s technikou broušení skla.

Cennou zkušenost pak zužitkoval v momentě, kdy jej k vytvoření tradiční výroční aukční lahve dražené pro charitativní účely přizval Plzeňský Prazdroj. „Když zazvonil telefon a volali z Prazdroje, tak mě to vážně potěšilo. Já tu Plzeň miluju a na rešerši pro tento projekt jsem pracoval od osmnácti let,“ říká Novák, jenž ho považuje za jeden z nejhezčích, na kterém kdy mohl pracovat.

Život a země kultivované sklem

I plzeňská výroční lahev je důkazem, že ke sklu bychom neměli přistupovat pouze jako k užitkovému materiálu, skrze který pozorujeme scenérii za okny nebo z něj pijeme. Jedná se o jedinečné médium, díky kterému jsou lidé, jako je Lukáš Novák, schopni vytvářet předměty, jež mají daleko hlubší vlastnosti než být pouze líbivé či užitečné.

„Krásné věci dovedou kultivovat život, dovedou měnit jednání lidí, vztahy, ale třeba i společenskou sounáležitost. V momentě, kdy se člověk obklopuje originální lokální produkcí, podporuje tím i schopné lidi ze svého okolí, což je dnes důležitější než kdy jindy,“ míní Novák.

Kultivovat si vlastní okolí sklem od tohoto výtvarníka je poměrně jednoduché. Stačí jen zajít na jeho e-shop, na který chodí velmi pestrá směsice různých zákazníků – od sběratelů až po ty, kteří chtějí mít doma něco, co je bude vizuálně těšit. Nabízené umění se navíc pohybuje v poměrně široké cenové škále, takže si na své přijde skoro každý.

Jak ale Lukáš Novák přiznává, prodávat české sklo Čechům rozhodně není bod, ve kterém by se chtěl zastavit. Jeho plánem je navázat na již nabyté zkušenosti ze zahraničí a svou tvorbu nabízet i na jiných trzích. Proto v současné době řeší investici, která by mu měla v tomto ohledu pomoci a umožnit mu stát se známým designérem nejen u nás, ale také jinde ve světě.

Ostatně to je jeho cesta. Být na vrcholu, mít možnost pracovat na svých projektech a dlouhodobě se prokazovat prací té nejvyšší kvality. Specifické cíle si však neklade. Ví, že jej může potkat cokoliv a že se stanovené mety mohou změnit velice rychle. O změnách by ostatně mohl vyprávět sám český sklářský průmysl.

Velké sklárny dnes na svou někdejší slávu spíše vzpomínají, protože zahraniční konkurence je, co se velkoobjemové sériové výroby týče, zkrátka efektivnější a hlavně levnější. Proto podle Nováka spočívá budoucnost českého sklářství hlavně v autenticitě a originalitě, jedinečném přístupu a pracovitosti jednotlivců, které nebyly českému sklu nikdy cizí.

„Autenticita bude do budoucna ta nejvyšší hodnota. Když se dnes podívám například na IKEA, která dělá kolaborace s firmami jako HAY, tak přesně to jsou signály, jež naznačují, že velké firmy pochopily sílu autenticity menších značek, pro které se jedná o základní hodnotu,“ uvádí Novák.

„Firmy si uvědomily, že autentičnost, příběhy a emoce, které lidé skrze předměty zažívají, je mohou někam posouvat. A tak to bude i s českým sklem. Naše nejvýznamnější vývozní artikly jsou pivo a sklo, v tom jsme nejlepší na světě. Musíme se více zaměřit na studiovou výrobu, na kvalitu a na velkou přidanou hodnotu,“ uzavírá s dávkou optimismu.