Loňské jaro s sebou ve znamení prvního lockdownu přineslo rapidní zvýšení veškerých online schůzek přes videokonferenční platformy. Počet uskutečněných setkání na Zoomu tenkrát během dvou měsíců narostl z deseti na třicet milionů denně. Dnes jsou každodenní online schůzky standardem, nad kterým se už snad nikdo nepozastaví.

Nedlouho nato se však ustálil také termín „Zoom Fatigue“, který jednoduše vyjadřuje vyčerpání z videohovorů a o kterém jsme si právě loni na jaře povídali s psychologem Tomášem Rektorem. Pokud se tedy nyní na konci pracovního dne cítíte více vyčerpaní, než před zavedením práce na dálku, je možné, že je váš stav způsobený častými online schůzkami.

Tým profesora Jeremyho Bailensona, zakladatele stanfordské laboratoře virtuální lidské interakce, ve svém výzkumu identifikoval čtyři hlavní důvody, proč mohou být videokonference více unavující než schůzky tváří v tvář. K tomu navíc přidávají jednoduché tipy, jak se únavě vyhnout, dokud jednotlivé aplikace neučiní příslušné změny.

Příliš očního kontaktu

Představte si, že jste požádáni, abyste odjeli na týden přednášet na konferenci. Každý den máte několik větších či menších prezentací, kterými trávíte většinu dne. Jak byste se pravděpodobně cítili na konci celého týdne? V tom spočívá rozdíl online komunikačních platforem oproti klasickým schůzkám.

Videohovory totiž evokují pocit situace, kdy vám ostatní věnují plnou pozornost a upřeně vás pozorují. Dá se to přirovnat právě k tomu, když stojíte na podiu a přednášíte. A teď si představte, že takto vystupujete pět dní v týdnu.

Problém je v tom, že tento pocit zažívají nejen ti, co právě mluví, ale i ti, kteří poslouchají. Kolegy, zírající před sebe do obrazovky, vidíte v obou případech úplně stejně. Tento efekt se pak umocňuje i tím, že často sedíme obrazovce blízko a výřez hlavy našeho kolegy má nepřirozenou velikost.

Za běžné situace nám tak blízký kontakt s druhým člověkem vysílá do mozku signály, že se jedná o situaci intimnějšího charakteru (je poměrně jedno, jestli je to párování, nebo hádka). Náš mozek je každopádně připraven k větším výkonům než při „one-to-one“ schůzce tváří v tvář. To nás může vyčerpávat víc, než je běžné.

Nepřetržitý pohled do zrcadla

Je fajn se před schůzkou upravit před zrcadlem, abychom se v interakci cítili dobře. Bylo by ale poměrně zvláštní mít zrcadlo před sebou i po celou dobu meetingu. Přesně tuto zkušenost však komunikační platformy zprostředkovávají. I když sami sebe vědomě nepozorujete nebo se snažíte to nedělat, vaše zorné pole obsahuje celou obrazovku, tedy i vás.

Máte tak neustále naservírovanou zpětnou vazbu o tom, jak vypadáte, jak se tváříte, jaká gesta a posunky děláte. Různé studie už nyní podle profesora Bailensona podporují závěr, že ve chvíli, kdy při hovorech vidíme svůj obraz, jsme k sobě kritičtější. To může mít v důsledku negativní vliv na prožívané emoce.

Omezený pohyb

Ačkoliv to možná na první pohled nevypadá jako přílišný rozdíl, při fyzickém setkání se hýbeme mnohem víc než při tom virtuálním. Otáčíme hlavu při sledování kolegů kolem stolu, podáme druhému nabíječku, zavrtíme se na židli, aniž bychom museli sledovat, jestli zůstáváme v obraze, nebo položíme ruce na stůl a pak za židli.

Většina těchto pohybů se děje automaticky, takže si je běžně neuvědomujeme. Při videokonferencích jsme ale fixovaní na svůj obraz ve výřezu a podvědomě se soustředíme také na to, abychom v něm zůstali. Naše pohyby jsou tedy utlumené. A přitom přibývá studií, které jasně ukazují, že je kognitivní výkon vyšší, když je tělo v pohybu.

Neviditelná neverbální komunikace

Mozek v běžné komunikaci tváří v tvář automaticky a podvědomě luští neverbální signály ostatních a má to za dobu vývoje homo sapiens poměrně nacvičené. V online prostoru je ale situace jiná – neverbální komunikace je až příliš osekaná a nečitelná.

V důsledku se jedna strana snaží neverbálně komunikovat mnohem výrazněji (například při vyjádření souhlasu palec nahoru směrem k obrazovce) a druhá se usilovně snaží tyto signály zachytit a správně je rozluštit. Mozek je tedy nadprůměrně vytížený v oblasti, ve které měl doteď už leccos zautomatizované.

Jak proti vyčerpání na Zoomu bojovat?

Než platformy aktualizují svá uživatelská rozhraní (a pokud vůbec), vědci ze Stanfordovy univerzity doporučují při každé online video interakci jednak zrušit full-screenové zobrazení okna, ve kterém interakce probíhá, a zároveň použít externí klávesnici a kameru, kterými se zvětší prostor mezi vámi a obrazovkou.

Interakce díky tomu nebude evokovat situaci, kdy jsme s dotyčným v těsnějším kontaktu, a navíc se nám dostane většího prostoru pro vlastní pohyb. Bailenson také navrhuje, aby videokonferenční platformy implementovaly funkci, která zajistí, že bude video přenášeno dotyčnému i ostatním pouze ve chvíli, kdy to bude nezbytně nutné.

Než se tak stane, je vždy možnost kameru při schůzkách vypínat, a třeba se i při takové video pauze protáhnout. Při delších hovorech se doporučují celkové pauzy a na začátku schůzky jasné zdůraznění, že občasné vypnutí kamer je podporováno.

Dobrou zprávou je, že některé z aplikací si tyto negativní efekty již uvědomují. Svá řešení se snaží uzpůsobit tak, aby byla co nejpřirozenější a nejpodobnější klasickému fungování v offline světě. Nebo alespoň aby minimalizovala výše zmíněné problémy, které s příchodem nekonečných pracovních schůzek online nastaly.

Novou investici na další rozvoj nyní získal například startup Around s česko-slovenskými kořeny, který svůj unikátní komunikační nástroj sice začal stavět dávno před pandemií, ale využívá i právě psychologické poznatky spojené s tzv. Zoom vyčerpáním.

Mezi jeho zatím nejpřínosnější funkce patří potlačování okolních ruchů nebo automatická detekce obličejů při pohybu a jejich vkládání do menších bublin. Uživatelé se díky tomu mohou lépe soustředit na obsah práce, kterou s ostatními při online hovoru právě řeší.