Zločiny Viktora Kalivody mají bohužel všechny ingredience poutavého příběhu. V jejich centru je totiž muž, který před dvaceti lety jen tak zastřelil tři lidi a chtěl zabíjet v pražském metru, pracoval u policie nebo vyhrál ve Chcete být milionářem. Nový film Lesní vrah, který o něm vypráví, z toho žádný třaskavý koktejl nemíchá, padá ale na druhou stranu. Jeho zhlédnutí na vás dost možná příliš nezapůsobí, podle režiséra je dokonce antidivácký. Podle muže, který vedl vyšetřování Kalivody, ale dává docela dobrý obrázek o tom, jak ho tehdy mohli poznat sami policisté.

Viktor Kalivoda své zločiny spáchal v roce 2005. Na dvou místech v lesích tehdy zastřelil nejprve náhodný manželský pár a o několik dní později muže. Do týdne od prvního činu ho policie dopadla, nechával totiž po sobě řadu stop a po zadržení se otevřeně přiznal. Tím ale jeho komunikace s policisty skončila. O svých motivech, výběru obětí či plánech neprozradil vůbec nic, jen z něj prý bylo znát, že je se sebou spokojený.

Informace, které o něm máme nyní k dispozici, jsou až z dopisu, který později napsal rodině a v němž mimo jiné popsal, že si střelbu trénoval na stádu krav nebo že měl v plánu zabíjet v pražském metru. Soud ho poslal na doživotí do vězení a v roce 2010 spáchal sebevraždu. Kvůli tomu, že vraždil v lese, se mu začalo říkat lesní vrah.

A přesně tak pojmenovali scenárista Zdeněk Holý a režisér Radim Špaček svůj nový film, který zachycuje poslední rok Kalivodova života předtím, než ho policie zatkla. Nečekejte ale žádné krimi drama – a že by se pro něj dalo najít hodně prostředků. Viktor Kalivoda měl mít velmi vysoké IQ, zkoušel pracovat jako policista, ale i řidič tramvaje, rozestudoval několik vysokoškolských oborů, žádný ale nedodělal, ze Chcete být milionářem si odnesl 320 tisíc korun.

Tvůrčí duo místo toho natočilo minimalistický, oddramatizovaný, pozorovatelský snímek, který má nabídnout „sondu do Kalivodova nitra“. Lesní vrah nevypráví ani nevysvětluje, ale ukazuje. A na divákovi je, aby se dovtípil co. Zapomeňte na drama a spád, Kalivodovo příjmení v něm ani jednou nezazní a dominantní emocí je frustrace.

„Od diváků chceme schválně aktivní spoluúčast, není to tak, že si sednou do kina a bavte mě. Víme, že jim klademe překážky a oni musí aktivně spolupracovat na zážitku, aby z toho něco měli, ale to je cíl,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Radim Špaček. Ten je mimochodem držitelem Českého lva i anticeny Plyšový lev a experimentální filmy dělá rád.

Podle Michala Mazánka, bývalého policisty a exšéfa Národní centrály proti organizovanému zločinu Michala Mazánka, který Kalivodovo vyšetřování vedl, se mu ale podařilo zachytit, jak si s kolegy během objasňování případu připadali.

Proč jste pro Lesního vraha zvolili formu, kterou jste mu dali? Leckoho jistě překvapí, neodrazujete si tím zbytečně diváky? 
Radim Špaček: S tím přišel Zdeněk Holý a asi kdyby chtěl, abych natočil klasickou kriminálku, tak nevím, jestli by mě to zajímalo. Minimalistický, pozorovatelský žánr mě lákal.

Čím přesně, co tím můžete o Kalivodovi říct?
Radim Špaček: Tím, že daleko víc než informace, které si můžou dohledat jinde, chci divákům nabídnout sondu do Kalivodova nitra. Chce to od nich sice aktivní spoluúčast, není to tak, že si sednou do kina a bavte mě, musí se tomu věnovat. Podobných filmů jsme pro inspiraci nakoukali docela dost, není to vůbec nový a menšinový žánr. A já jsem navíc k tomu vždycky tíhnul. Za mě je to způsob – ale neříkám, že funguje úplně na všechny –, jak se do jeho hlavy zkusit dostat.

A co se v ní odehrává? Já si třeba nemůžu pomoct, ale i po vašem filmu mám pocit, že nevíme. Sledovala jsem, co se na plátně děje, ale nedokázala jsem si už vysvětlit, proč se to děje…
Radim Špaček: Proč, to nevíme. A ani nebylo účelem filmu to nějakým způsobem vysvětlit. My jsme třeba se Zdeňkem Holým viděli film o Olze Hepnarové (žena, která v 70. letech v Praze záměrně najela nákladním autem do hloučku lidí čekajících na tramvaj a osm jich zabila, pozn. red.) a vlastně nám vadilo, že se snažil ukazovat její motivy, odhadovat, co ji k tomu vedlo, že třeba vztahy v rodině byly pokažené, že měla pochroumané mládí… do toho jsme se pouštět nechtěli. My jsme chtěli ukázat jen výsek jeho života předtím, než spáchá své zločiny. A ukázat to nezvyklou formou s tím, že je pak na každém divákovi, jak to na něj zapůsobí. Na vás jsme očividně nezapůsobili. (smích)

A máte namyšleného nějakého diváka, s kým by to mohlo zarezonovat?
Radim Špaček: Před pár dny jsem se vrátil z Brazílie, kde jsme to pouštěli na tamním filmovém festivalu a asi hodinu se tam lidé na něco ptali. A to byli Brazilci, kteří o případu nevěděli vůbec nic. Takže se nebojím. Festivalové publikum nebude překvapené asi nikde.

Pane Mazánku, vy jste vedl tým, který Viktora Kalivodu zadržel a vyšetřoval a nyní se účastníte diskuzí, které se po filmu konají. Podílel jste se nějak i na natáčení?
Michal Mazánek: Mě oslovil Zdeněk Holý, když psal scénář a chtěl znát některé náležitosti případu, aby do něj měl hlubší vhled a nepsal to jen z pohledu sdělovacích prostředků. Takže jsem mu upřesňoval nějaké detaily, ale to bylo všechno.

A co říkáte na film?
Michal Mazánek: Viděl jsem ho už několikrát, a když to bylo poprvé, tak musím říct, že i když jsem od pana Holého věděl, že nepůjde o klasickou kriminálku, tak jsem byl také překvapen, jak je to všechno pomalé a nezvyklé. Ale když to srovnám s realitou, tak je tam hodně dobře a věrně popsaná jeho osobnost. Tedy podle toho, jak nás do svého nitra nechal nahlédnout, což bylo hodně minimalistické.

Policejní práce ve filmu navíc moc není…
Radim Špaček: Takže ani nebylo moc co kritizovat. (smích)

Michal Mazánek: Ale je to v pohodě, zásah takhle prakticky proběhnul. My jsme na to tehdy nepoužili zásahovku, ale sebrali jsme si ho sami, jak to je i ve filmu.

Překvapilo vás, že byl Viktor Kalivoda takový, jaký byl?
Michal Mazánek: Jako překvapilo… já jsem dělal u policie přes třicet let, drtivou většinu na vraždách.

Proto se vás ptám…
Michal Mazánek: Asi si už jsem schopen říct, že vás málokdy něco překvapí, ale Kalivoda se vymykal naprosto tím, co chtěl udělat, jak se schoval a podobně. Byl totální vlk samotář. Takže svým způsobem ano, hlavně tím cílem.

A třeba tím, jak nechtěl mluvit, jak byl nepřístupný…?
Michal Mazánek: To se v reálu stává. Většinou pak začnou mluvit, ale jsou tací, co nikdy nic neřeknou. Když si vzpomenu na Černého z orlických vražd (Ludvík Černý, který platil za vykonavatele nechvalně známých vražd z 90. let, pozn. redakce), tak ten nikdy nepřiznal vůbec nic. Vrazi se buď vymlouvají, zapírají, vymýšlejí si, zlehčují to, ale Kalivoda řekl ano, já jsem to udělal. Ale proč, to vám neřeknu.

Všechno, co o jeho motivech víme, tedy skutečně pochází z dopisu rodině?
Michal Mazánek: Ano, kdyby nenapsal ten dopis, tak Radim Špaček nemá co točit, protože by to byly dvě vraždy a jedna vražda a tím by to končilo. V dopise, který napsal před hlavním líčením a adresoval ho otci, ale aspoň částečně popisoval svůj vývoj od dětství a mládí, vysoká škola jedna, druhá, třetí, patnáctá, ježdění s tramvají… Popisoval tam, jak se cítil od svých pubertálních let, až to dospělo k rozhodnutí zabíjet. Píše přesně, co chtěl udělat, ale i to, co udělal – jak si vybíral toho pána s paní, jak si vybral pána na Slánsku. Je to i dost obrazné, popisuje třeba, že když čekal v lese na ty manžele, tak listí šumělo, barvy byly výraznější… jako kdyby chystal nějakou scénu, nevím, pro kameru.

Jak na vás osobně působil?
Michal Mazánek: Nechci říct, že si s vrahy vytváříte v průběhu vyšetřování vztah, ale vždycky se musíte spolu dostat na nějakou stejnou vlnu. Protože se chcete dobrat výsledku, tu věc objasnit. A když se vám vyšetřovaný zasekne, tak se některé věci nedozvíte, takže vždycky hledáte způsob, jak s nimi komunikovat. S Kalivodou se ale moc komunikovat nedalo. On si takřka splnil svůj cíl, najednou se stal známou osobností, udělal to, co udělat chtěl. S výjimkou toho hlavního cíle. Jak na mě působil, no… byl takový chladný.

Překvapilo vás, že nakonec spáchal sebevraždu?
Michal Mazánek: Ne. V tom filmu se o to pokouší dvakrát, myslím, ale ve skutečnosti měl těch pokusů daleko víc. Pravidelně jezdil na Žampach na most, zkoušel se různě podřezávat, takže mě to nepřekvapilo. Protože co před ním bylo? Doživotní vězení, možná s teoretickou možností, že by si po dvaceti letech požádal o propuštění, ale dvacet let v jeho věku (v době vražd mu bylo necelých třicet let, pozn. redakce), to je strašná doba.

Radim Špaček: Jestli to můžu doplnit, tak náš náhled je, že jak nebyl schopen sebevraždu dokončit, tak ji chtěl vykonat právě tím, že někoho zabije nebo vystřílí metro. Že se dostane do tak bezvýchodné situace, míněno dostane doživotí a bude ve vězení, kdy tu sebevraždu už zvládne. Takže – nechci, aby z toho vyšel jako vítěz –, ale paradoxně se mu povedlo to, co měl v plánu od začátku.

Takže si byl velice dobře vědom toho, co dělá a co ho čeká?
Michal Mazánek: On rozhodně nechtěl zůstat v anonymitě. Nevím, co by se stalo, kdyby dokázal střílet v metru. Jestli by – jak se to dost často stává – potom obrátil tu zbraň proti sobě, nebo jestli by se nechal zatknout, to nevím.

A myslíte, po zkušenosti, kterou jste s ním měl, že by ke střelbě v metru opravdu došlo?
Michal Mazánek: Myslím, že vývoj k tomu jednoznačně směřoval. Ve filmu je třeba scéna, kdy střílí na krávy. V skutečnosti to pro něj nebylo úplně jednoduché, jak je to ve filmu. To stádo různě objížděl, vracel se, fakt si to rozmýšlel. Pak vystřelil. V případě druhého stáda, tam už mu to problémy nedělalo. Když střílel na manžele v lese, tak to šlo už skoro automaticky, další pán byl celkem bez problémů. A to je přesně ono – když se stroj rozjede, tak zjistí, že to dokáže. A on už po první vraždě věděl, že pro něj žádná cesta zpátky neexistuje – že buď skončí někde sám, nebo dostane doživotí. Nemyslím si, že tam byly jakékoliv zábrany, aby nestřílel v metru.

Lesní vrah vznikal skoro dvanáct let, proč to trvalo tak dlouho?
Radim Špaček: Kvůli penězům, dlouho jsme je nemohli dát dohromady. Na začátku jsme dostali grant, přesvědčili jsme i Českou televizi, ale pak se to zaseklo a sháněli jsme je, kde to šlo. V Rumunsku, v Polsku… a náhle, po několika letech, kdy jsme se s tím už loučili, jsme najednou získali peníze od slovenského audiovizuálního fondu, takže jsme mohli začít.

Proč si Zdeněk Holý vybral jako téma právě příběh Viktora Kalivody?
Radim Špaček: To už si, upřímně, nepamatuju. Ale je to opravdu tak dávno, že jsme v tom, jak je teď záplava různých Hojerů a Stodolových, nejeli. Prostě jsme si mysleli, že uděláme malý, trošku antidivácký filmeček o hodně zajímavým duševním sebezpytu komplikované osobnosti, která spáchala takovouhle hrůzu. Po letech jsme se ale ocitli ve společnosti, kde je zobrazování takových zločinů vlastně už normál. Myslím si, že Zdeňka ale opravdu lákalo pokusit se vlomit do jeho nitra, jeho uvažování, pocitů.

Což ale musí být hrozně těžké, když neustále zdůrazňujete, že nikdo neví, co se mu honilo hlavou a jak uvažoval…
Radim Špaček: No jasně, ale od toho jsou filmy. I když máte nějakou normální detektivku nebo romantickou komedii, tak nikdo neví, jak to bylo doopravdy. Proto to děláme, abychom nabídli nějakou interpretaci a abychom nabídli divákovi, že to může chvíli s námi nějakým způsobem sdílet a pokládat si nějaké otázky třeba i o sobě nebo o společnosti, ve které žije. Já jsem k podobným formám navíc vždycky tíhnul. Není to tak, že bychom chtěli, aby do kina nikdo nepřišel, naopak. Ale víme, že divákovi klademe překážky a on musí aktivně spolupracovat na zážitku, aby z toho něco měl.

Michal Mazánek: Ono je to stejné i v reálu při vyšetřování, tam se také k pravdě sice můžete přiblížit, ale nikdy to také není stoprocentní.

Radim Špaček: Hrozně zajímavá je třeba naše zkušenost na besedách, kde se půlka lidí se ptá na filmové věci a druhou půlku zajímá pozadí skutečné události, kriminalistické postupy a jaký byl ve skutečnosti. To je hrozně dobrá zkušenost, protože obvykle na takovýchto besedách po filmu odpovídáme většinou jen na ty filmařské věci.

Už jste to sám řekl, dneska je doba úplně jiná, máme tu spoustu kriminálních filmů i seriálů, je po útoku na filozofickou fakultu, ale za vás za oba – jsou portréty takovýchto lidí a vykreslování takovýchto událostí něco, co má být ve filmech, o čem se má vést debata, má to mezi námi kolovat?
Michal Mazánek: Já k tomu mám jasný názor. Když z nich nebudeme dělat hrdiny a celebrity, pak to ničemu nevadí. Je to na místě, protože nežijeme ve skleníku a nebezpečí prostě hrozí dnes a denně, a je jen otázka, v kom to může bouchnout. Takže si nemyslím, že to je od věci. A samozřejmě, jestli je po něčem poptávka, tak je i nabídka, takže se to točí. Takže kdyby to lidi nechtěli, tak ten žánr zanikne.

Radim Špaček: Zrovna tenhle žánr si myslím, že nezanikne nikdy. Protože to budou lidi chtít pořád. Jinak si myslím to samé. Pokud to není motivované lacinou senzací, tak to je na místě.