V patnácti letech spousta kluků sní o kariéře fotbalisty nebo hráče počítačových her. Ondřej a Jiří Švihálkovi měli ale na základní a střední škole jiný magnet – svět skal a ledu. Do kina chodili na filmy o dobývání horských vrcholů a víkendy trávili v přírodě. „Rodiče nás vedli k outdooru a učili nás, že trávit čas putováním přírodou je samozřejmost a zábava,“ vzpomíná Ondřej Švihálek, dnes už profesionální horský vůdce.

Když pak jemu a bratrovi babička darovala 30 tisíc korun s tím, aby peníze „vrazili do studia“, představovala si učebnice, počítač nebo kurzy. Oba se ale rozhodli pro úplně jinou formu vzdělávání – koupili si kompletní skialpovou výbavu, po které dlouho toužili.

„Vlastně jsme babičku neobelhali. Byla to ta nejlepší investice do studia, jakou jsme mohli udělat. Bez těch lyží bychom nezažili naše první velká dobrodružství v extrémních horských podmínkách, nezamilovali se do umění horských vůdců a nenapadlo by nás, že se jimi můžeme sami stát,“ směje se Ondřej.

Foto: Ondřej Švihálek

+1

I na vysokou školu se bratři přihlásili společně. Vybrali si geologii v domnění, že je obor dostane blíž k horám. „Kamarád říkal, že je to jednoduché, a nám to navíc přišlo hrozně romantické. Představovali jsme si sopky a vrásnění,“ vypráví Ondřej. Realita byla ovšem nakonec jiná: nekonečné hodiny nad periodickou tabulkou prvků, petrografií a petrochemií, které jim pro jejich vlastní budoucnost nedávaly smysl.

„Zjistili jsme, že nás to v těch laboratořích nebaví. Jediné, co jsme opravdu uměli a chtěli dělat, bylo lezení a lyžování,“ vzpomíná Ondřej na období, kdy se začali reálně zabývat myšlenkou stát se profesionálními horskými vůdci. Rozhodli se pro nejvyšší možné vzdělání v oboru – prestižní licenci IFMGA, která je v outdoorovém světě ekvivalentem pilotního průkazu na stíhačku.

Celý proces příprav trvá roky, stojí stovky tisíc a prověřuje techniku i psychiku. Závěrečné zkoušky se konají pod přísným mezinárodním dozorem v Chamonix. „Ten certifikát je zásadní, pomáhá udržet vysoký standard po celé Evropě. Nemůže to být tak, že my z Vysočiny budeme mít snadnější podmínky než profíci z Francie,“ vysvětluje Ondřej Švihálek, který byl dlouhé roky po absolvování vzdělání nejmladším vůdcem v Československu.

Dnes jsou Švihálkovi jedinou bratrskou dvojicí s touto licencí u nás, což jim dává v byznysu unikátní výhodu. Zejména v zimě fungují jako sehraný tým. „Z byznysového hlediska je zima o objemu a efektivitě. Skialpové akce jsou hromadnější, můžeme vést poměr šest lidí na jednoho vůdce. Putujeme mezi chatami, třeba slavnou Haute Route ze Chamonix do Zermattu,“ vysvětluje Ondřej Švihálek.

V létě se model mění na čistě individuální „high-end“. „V náročném horolezeckém terénu můžeme vést maximálně jednoho až dva lidi. To je práce pro naše nejvěrnější hosty, jak klientům říkáme. Mezi ty nejvýkonnější patří například lékař a stavbyvedoucí. Jsou to lidé, kteří mají extrémně málo času, a my jim přinášíme maximální efektivitu. Za týden s nimi díky našemu know-how vyjdeme na kombinaci vrcholů, kterou by jinak sami plánovali roky.“

Tato efektivita se propisuje i do ceníku. Den s horským vůdcem vyjde zhruba na 13 tisíc korun, pětidenní program na Mont Blanc pak stojí 37 tisíc korun na osobu. „Původně jsme si mysleli, že budeme dělníci hor a budeme se s lidmi potkávat poprvé a naposled pod kopcem. Nakonec jsme zjistili, že udržitelnější byznys je postavený na vztazích. Máme plné kapacity, aniž bychom museli šlapat do marketingu. Lidé se nám vrací a pro nové zájemce skoro nemáme termíny,“ popisuje Ondřej Švihálek.

Horský vůdce podle jeho slov musí být znalec terénu a počasí, ale především krizový manažer. Klíčem k povedenému programu je totiž i schopnost improvizovat. „Když v Alpách týden prší, mohl by to být pro nás ušlý zisk a pro hosta zkažená dovolená. Naší prací je být flexibilní – místo Francie operativně přejet do Itálie a najít tam náhradní cíl na stejné úrovni. Host nám musí věřit, že si neplatí jen výstup na konkrétní kopec, ale naši schopnost se rozhodnout a neprosedět týden na chatě koukáním do deště.“

U nejvěrnějších klientů to funguje tak, že mají u Ondřeje a Jiřího Švihálkových v sezóně zarezervovaný pouze termín. Cílovou destinaci pak s horskými vůdci vyberou až na poslední chvíli podle nejlepších podmínek. „Loni jsme takto operativně odletěli do severního Norska, kde jsme si bleskově rozdělili úkoly – host řešil logistiku, já lavinovou situaci a plány sjezdů. Výsledkem byly sjezdy strmých žlabů až k hladinám fjordů, které bychom s pevným plánem nikdy netrefili,“ popisuje Ondřej vrcholnou formu spolupráce.

V byznysu Švihálkových se ovšem objevují i lidé, kteří dostanou výstup na vrchol jako nevhodný dárek a o horách vědí jen to, co viděli v televizi. Ondřej v té souvislosti vzpomíná na bizarní historku z ledovce: „Šli jsme v bílé tmě, difuzní světlo, nevidíte si pod nohy. Najednou slyším syčení. Otočím se a klient leží na břiše, drží se sněhu a má odpálený lavinový batoh. Křičí, že je lavina, přitom jsme stáli na úplné rovině. Jen ztratil orientaci a vzpomněl si, že podobnou scénu viděl ve filmu.“

Ten samý host přitom o chvíli dříve Ondřeje žádal, jestli by ho nemohl „schválně hodit do trhliny“, aby si mohl vyzkoušet, jaké to je být zachráněn. „Kolem vánice, mrzne vám obličej a hosta napadne využít vaše schopnosti na maximum, když už vás s sebou má. Musíte umět lidi ukočírovat, potlačit jejich ambice a bezpečně je dostat na chatu,“ dodává Švihálek.

Dnes bratři tráví v terénu zhruba 130 dní v roce, zbytek času zabere logistika, plánování nad mapami a tisíce kilometrů v autě na dálnicích. Vztah s klienty přerůstá v přátelství. „Znají se naše manželky i naše děti. Došlo to tak daleko, že pořádám speciální ‚dámské jízdy‘ pro manželky mých nejčastějších hostů. Holky si duply, že chtějí taky zažít dobrodružství. Často se mě ptají, jestli mě to s nimi nenudí. Říkám jim, že nejsem takový masochista, abych si každou korunu musel vydělat tou nejkomplikovanější cestou,“ směje se u vyprávění o výpravách po pohodových horách jižní Evropy.

Své podnikání teď bratři plánují posunout dál do exotiky. Rostou jim děti, osamostatňují se a oni se chtějí vracet k vodění ve vzdálenějších zemích, například v Bolívii. Takové cesty zažili dřív, než měli rodiny a potřebovali jim časovou náročnost cest přizpůsobit. „Nechceme vyrábět stovky zážitků z katalogu jako na běžícím páse, ale zůstat u individuálního přístupu. Ten pocit, když s hostem, kterého znáte deset let, stojíte na vrcholu, kam by se sám nikdy nepodíval, nám pořád na naší práci dává největší smysl. Vidění je pro mě více o lidech než o horách,“ uzavírá Ondřej Švihálek.