V byznysu – a zvlášť tom internetovém – už Jana Bartu a Dušana Šenkypla není třeba představovat. Už dávno hrají první ligu. Jméno však mají i na filantropickém poli a dnes patří k nejvýraznějším mecenášům. A nejštědřejším, protože jen za loňský rok vydali na dobročinnost a projekty s přesahem do veřejného prostoru přes 100 milionů korun. „Mecenášství může být jako droga,“ říkají v rozsáhlém rozhovoru.

Poté, co prodali ePojištění.cz a na něj navázaný holding NetBrokers za více než tři miliardy korun, začali Barta s Šenkyplem budovat investiční skupinu Pale Fire Capital. Ta nyní spoluvlastní aukční portál Aukro, cyklistickou aplikaci Rouvy, analytickou firmu Semantic Visions, pokouší se také znovu nakopnout americký Groupon. A vedle toho investují do projektů, které mají ambici změnit Česko k lepšímu.

Svými miliony podpořili před sněmovními volbami koalice, které šli proti Andreji Babišovi, byli výraznými hybateli kampaně prezidenta Petra Pavla, sponzorují organizaci Rekonstrukce státu, snaží se o změnu českého vzdělávání… „Letos se chceme nejvíc rozkročit v tématu efektivity státní správy. Je to velmi široká oblast a určitě neplatí, že když nastoupila nová politická garnitura, že to automaticky znamená úspěch i v tomto směru,“ říká Dušan Šenkypl v rozhovoru pro speciál časopisu Umění darovat, který vznikl ve spolupráci Nadace Via a Nadačního fondu Via Clarita.

V interview Barta a Šenkypl popisují, jak o mecenášství přemýšlí, proč podporovali Petra Pavla (tato část rozhovoru už na CzechCrunchi vyšla v souvislosti s prezidentskou inaugurací), kolik peněz na dobročinnost dávají a jak moc tuto sumu chtějí v dalších letech navýšit. Nebo proč se lidé z neziskových organizací musí umět chovat jako byznysmeni, pokud chtějí mít pořádný dosah.

Máme za sebou prezidentské volby, v nichž jste výrazně – i finančně – podporovali Petra Pavla. Předloni jste zase mnoha miliony sponzorovali nynější strany vládní koalice. Dokonce jste je ponoukli, aby se proti Andreji Babišovi spojili. Máte z toho opojný pocit?
Jan Barta: Výsledky obou voleb jsme oslavili. Nevím, jestli je to přímo opojný pocit, ale říkáme si, že se posouváme správným směrem. Pořád jsme ovšem na začátku mnoha výzev, které jsme si vytyčili. Po prezidentských volbách máme splněno možná deset procent a čeká nás devadesát procent práce ve školství, v regionech, v kvalitě státní správy.

Dušan Šenkypl: Cítím euforii. U parlamentních voleb sehrálo přece jen velkou roli štěstí a fakt, že řada stran se těsně nedostala do sněmovny. Dali jsme tehdy určitý impuls, ale ten nebyl zdaleka to hlavní. U prezidentské volby mám lepší pocit, přece jen jsme to sledovali víc zblízka a je to výsledek dobře poskládaného týmu a dobře odvedené práce. Naplňuje mě to nadějí, že když se politika dělá zodpovědně a dobře, kvalitní názory mají šanci převážit totálně populistickou propagandu Andreje Babiše a hnutí ANO.

Můžou filantropové nějak pomoct sjednotit společnost, která speciálně po těchto volbách může mít dost jizev a příkopů?
Jan Barta: Mám takovou teorii, že společnost funguje jako kyvadlo, které se vychýlí, ale pak má zase tendenci se vracet k equlibriu. A zhruba před dvěma roky jsem říkal, že populismus a jeho podpora v české společnosti dosahují vrcholu. Podle mě to platí, těmito volbami se nic nezměnilo, respektive nezhoršilo se to.

Poptávka po snadných, křiklavých řešeních je zhruba stejná a bude se postupně mírně snižovat. Lidé totiž zjišťují – a ještě zjišťovat budou –, že standardní vláda není takový průšvih, navíc sami viděli, že ta populistická byla chaos, což v součtu otupí některé hrany. Myslím, že kyvadlo se začíná vracet ke středu. Toto je ale téma, které se dá filantropicky hůř uchopit, protože musí vyrůstat opravdu zespoda, klíčem je sociální soudržnost, aktivita lidí, určitá občanská angažovanost.

S tím může pomoct kvalita vzdělání a odolnost proti dezinformacím, ne?
Dušan Šenkypl: Přesně, souhlasím. Ještě bych dodal, že já za vrchol populismu považuji až tu právě skončenou prezidentskou kampaň. Ale jinak jsem optimista, viděli jsme extrémní propagandu, ale Petr Pavel bude společnost opravdu spojovat, on bude úplně jiný typ lídra než Andrej Babiš nebo Miloš Zeman. Sjednocení a otupení hran může fakt hodně pomoct.

Zase není radno podceňovat Andreje Babiše…
Jan Barta: Já už nějakou dobu zvedám téma, že je chyba říkat, že podnikatelé nepatří do politiky. Řada z nich to má zaškatulkované kvůli Babišovi, že to je špína, že se tím nechtějí nijak umazat, ale to je velká chyba. Kdo má pod palcem ty největší zdroje? Přece vláda a stát, nikoliv neziskovky.

Někdy mám strach, aby se tu všichni nevrhli na charitu, možná ještě na prezidentskou kampaň, ale s tím, co opravdu potřebuje změnit, nic nedělali, protože mají strach, že je politika ošklivá. Když budeme pomáhat politické strany zlepšovat, očišťovat, vytvářet na ně tlak, jednou se nám to v dobrém vrátí. Měli bychom přemýšlet, kdo může Babišovi sebrat část elektorátu a jestli by nebylo na místě pomoct s restartem ČSSD.

Co si pod tím představit?
Jan Barta: Mně by se třeba líbilo, kdyby se s ČSSD spojili zelení. Chápu, že v Česku zatím není poptávka po proevropské liberální levici, ale věřím, že v horizontu několik let to přijde.

Dušan Šenkypl: My o tom hodně diskutujeme i doma a já si také myslím, že taková strana tu chybí a že by mohla odsát část voličů zpátky.

Opravdu věříte, že se ČSSD vrátí? Já jsem dost skeptický.
Jan Barta: Kyvadlo se před časem zhouplo jiným směrem, ale může se vrátit. Krize sociální demokracie je celoevropská záležitost, ale jelikož to je tradiční a zkušená strana se zavedenými mechanismy, může přijít s novými tématy a očistit se. Podívejte se na Velkou Británii, kde labouristé byli ještě nedávno na odpis, ale dnes mají ledaskde nad vládnoucími konzervativci náskok i dvacet procent v průzkumech. Věřím tomu, že ČSSD ještě má potenciál a že její éra přijde, patnáctiprocentní strana z ní klidně může znovu být.

Dřív jste mi říkali, že u mecenášství zažíváte nejintenzivnější radost a spokojenost. Platí to i pro politická vítězství?
Dušan Šenkypl: Já se dokážu radovat v byznysu, v politice i ve filantropii, skutečný vrchol blaha pro mě ale je, když vidím, že někomu opravdu pomůžu. Nebývá to v systematických věcech, které děláme, protože ty jsou svým způsobem odosobněné. Vím, že jsou správné, vím, proč je děláme, naplňují mě, ale euforii cítím jinde. Totální zadostiučinění přijde, když pomůžeme mimo náš vlastní systém některým konkrétním lidem, u nichž pak přímo a rychle vidíme, co se díky nám povedlo.

Jan Barta: Je to tak, toto jsou opravdu vrcholné pocity. Rád zmiňuji příklad kluka z dětského domova, který se s naší pomocí dostal až na London School of Economics. A totální vrchol přišel, když mi zavolal, že už nechce, abych mu posílal peníze na školu, že má tři práce a nějak to zvládne, ale že by rád, abych je místo jemu dal na Ukrajinu.

Paradoxně se teď ale snažím tyto pocity blaha minimalizovat, uvědomil jsem si totiž, že pro společnost je užitečnější, když si nesytím své ego těmito individuálními příběhy, ale podporuji projekty, kde sice přímo nevidím výsledky a nemůžu se nad nimi tak intenzivně radovat, ale mají větší zásah a pomůžou více lidem.

Je to jako droga?
Jan Barta: Svým způsobem je. Ale hlavní roli hraje pragmatická úvaha, že je zkrátka užitečnější pomoct více lidem.

Zmínili jste, že vítězství Petra Pavla je jen zlomek toho, čeho ve veřejné sféře chcete dosáhnout. Kam tedy hledíte, co plánujete?
Dušan Šenkypl: Letos se chceme nejvíce rozkročit v tématu efektivity státní správy. Je to velmi široká oblast a určitě neplatí, že když nastoupila nová politická garnitura, že to automaticky znamená úspěch i v tomto směru. Naopak, pokud nebudeme mít státní aparát, který je funkční a pracují v něm lidé odborně i hodnotově na výši, bude jakýkoliv společenský posun velmi těžký. Promýšlíme proto, jak třeba vzdělávat lidi, kteří ve státní správě pracují nebo mají chuť do ní vstoupit, zjišťujeme také, jak by se daly přebírat funkční zahraniční modely.

Jan Barta: S tím logicky souvisí téma vzdělávání, kde spolupracujeme s organizací Učitel naživo. Jeden směr je výchova učitelů, ale hodně se teď zaměřujeme i na ředitele, kteří na školách vytváří klíčové mikroklima. Chceme posunout co nejvíc ředitelů škol, a to jak těch stávajících, tak těch budoucích. Je toho ale mnohem víc, hodně třeba spolupracujeme s Člověkem v tísni, snažíme se dlouhodobě zlepšit boj s exekucemi a s dluhovými pastmi. Dost nám mimochodem otevřel oči Dan Prokop z PAQ Research.

V čem?
Dušan Šenkypl: Třeba v tom, jak důležitá je předškolní výchova. A že fakt, jestli se dostanete do mateřské školy, nebo ne, má vliv na úspěšnost vašeho dalšího života. Kolektiv a kvalita výchovy před nástupem do školy má zásadní roli, protože pokud se něco zanedbá v prvních čtyřech, pěti letech života, v podstatě to dětem vezme šanci na dobré vzdělání. Skončí pak ve speciálních školách a to se s nimi povleče jako ve spirále.

Jan Barta: Dokonce nás to ponouklo a iniciovali jsme spolu s Nadací OSF vznik platformy, která se věnuje právě předškolnímu vzdělávání a možnostem, jak ho zlepšit. Mapujeme, co všechno se v této oblasti děje, kdo tu působí, co by se dalo měnit… Jsou tu desítky organizací, které ale působí roztříštěně, takže je cílem jednak nějaká základní koordinace, jednak se pokusit domluvit na společných prioritách a s nimi pak působit dál na politiky nebo zřizovatele škol.

Vraťme se ještě na chvíli k té efektivitě státní správy. Jak ji chcete vylepšit?
Jan Barta: Sondujeme, co se vlastně dá dělat. Jeden směr je samotný služební zákon, další směr je, jak do státní správy dostat kvalitnější lidi, s tím souvisí zvyšování prestiže práce pro stát a také zdokonalování a další vzdělávání úředníků, aby třeba náměstci mohli dostat stipendia na studium některých špičkových zahraničních kurzů. Je tu dokonce jeden hodně pošetilý nápad, o kterém vedu volné debaty…

A to?
Jan Barta: Že by se na nějaké české dobré univerzitě otevřela fakulta, která by mohla fungovat jako líheň pro špičkové budoucí státní úředníky. Něco jako francouzská École Nationale d’Administration.

Dušan Šenkypl: Víte, my jsme se k těmto tématům dostali přes digitalizaci, která je nám blízká a které jsme se věnovali při prvních vlnách covidové pandemie. Tehdy jsme si uvědomili, že zaměstnanci státní správy často nejsou na takové výši, na jaké by měli být. Už před více než rokem jsme začali rozvíjet a formulovat určitý plán, pomohli jsme také Aspen Institutu připravit studii, co by se mělo změnit, aby se naše státní správa zlepšila. A právě výstupy této analýzy se teď rozpracovávají do jednotlivých tematických proudů.

Není to tak, že čím více do tématu pronikáte, tím více vidíte, jak složitý a těžko řešitelný problém státní byrokracie a její kvalita jsou?
Dušan Šenkypl: Bohužel je to tak. Neexistuje snadné řešení, dosazením jednoho člověka se nic nezmění, je potřeba dlouhodobý a komplexní přístup.

A kromě státní správy, její transparentnosti a vzdělávání, co vás ve filantropii baví?
Jan Barta: Dušan v posledních dvou třech letech přinesl ještě téma ekologie. Řekli jsme si, že si nebudeme dávat tak velký cíl, jako je přímo klimatická změna, protože s našimi zdroji toho s ní moc neuděláme. Spíš jsme se zaměřili na něco dílčího, konkrétnějšího, co s ní ale souvisí. A to je kvalita zemědělské půdy a péče o ni. Projekt se jmenuje Živá půda a snaží se změnit to, jak se zemědělci starají o půdu, aby neerodovala, aby lidé mysleli na biodiverzitu.

Dušan Šenkypl: Angažuji se v tom spolu s Liborem Winklerem z finanční skupiny RSJ, původně jde o brněnský projekt Nadace Partnerství.

Jak se vlastně o filantropii v Pale Fire Capital bavíte? Jak takový nápad třeba na podporu Živé půdy vznikne? Máte nějaký systém?
Dušan Šenkypl: Zatím to až tak systematický proces není, ale protože aktivit máme hodně, směřujeme k němu. Společně diskutujeme hlavní oblasti, abychom měli shodu na tom, co a jak rozvíjet. A pak je vždy třeba najít správného parťáka na straně neziskového sektoru. I zde platí – stejně jako v byznysu –, že čím silnějšího a schopnějšího lídra máte, tím většího dopadu a vlivu dosáhnete. Máme sice v rámci Pale Fire Capital širší podhoubí menších příspěvků, které rozséváme spíš pocitově, ale největší míra podpory plyne k projektům spojeným s lidmi, kterým věříme, že ví, kam jdou. Kteří pracují systematicky a vychází z dat a analýz.

Jan Barta: Uvědomujeme si, že náš přístup musíme systematizovat. Dokonce jsme začali přemýšlet o vytvoření pozice šéfa filantropických aktivit. Obecně už začínáme vybírat méně neziskovek, kterým ale dáváme výrazně víc peněz. A také více našich osobních kapacit a času. Je rozdíl, když máte spolek, který jede už deset let pořád stejně, a pak organizaci, která dokáže za rok narůst o třetinu. Mluvím o dopadu. Když si pak promítnu, co ta která organizace dokáže za deset let, je jasné, koho raději podpoříme. Známe to dobře ze světa financí, je to efekt složeného úroku. A nám jde o to, aby zhodnocení práce a úsilí bylo pro společnost co největší.

To je hodně byznysový přístup. Určitě jsou ale v charitě oblasti, na které se takový pohled nedá aplikovat.
Jan Barta: My jsme přesvědčení, že to jde skoro vždy a všude. Chceme spolupracovat s těmi, kteří mají velké sebevědomí a kladou si velké cíle, nebo s těmi, kteří je třeba nemají, ale jsou schopni to od nás nasát. Když to zjednoduším, nechci mít za partnera neziskovku, která říká, že pomůže pár desítkám dětí z děcáku a zlepší jim život. Chci za partnera neziskovku, která si za cíl vytkne, že za deset let nebudou v dětských domovech žádné děti.

To ale samo nestačí, zároveň si tu cestu musí umět rozplánovat a rozdělit na jednotlivé kroky, aby bylo předem jasné, co a kdy bude dělat v advokacii, co v lobbingu, co v marketingu, co ve fundraisingu. Takto budujete organizaci.

Dušan Šenkypl: Čím dál víc se mi potvrzuje, že je jedno, zda jste v nezisku nebo v byznysu. Když se podívám na velké charitativní organizace, které podporujeme, jejich šéfové a management by nepochybně byli stejně úspěšní, i kdyby přešli do komerční sféry.

Obrací se na vás s prosbou o podporu hodně spolků?
Jan Barta: Celkem ano. A jak jsem se stali vybíravějšími, tak se už častěji stává, že říkáme ne. A to dokonce i neziskovkám, kterým jsme v minulosti dali peníze, protože nám bylo sympatické, co dělají. Teď ale musíme naši pozornost a zdroje věnovat vlivnějším hráčům, kteří si umí vzít na triko větší společenský problém.

Před dvěma roky jste mi říkali, že na dobročinné účely chcete dávat jedno až dvě procenta hodnoty portfolia Pale Fire Capital. Tehdy to bylo 50 milionů korun ročně. Kolik to bylo loni?
Jan Barta: Za rok 2022 jsme poměrně výrazně přešvihli 100 milionů korun, letos to bude podobné. Náš cíl je toto číslo přiblížit k půlmiliardě v příštích pěti letech. Je to jeden z hlavních důvodů, proč pracujeme a proč rozvíjíme byznys.

Dušan Šenkypl: Obecně se snažíme peníze investovat opravdu s rozmyslem a efektivně, což platí i o našem mecenášství. Snad postupně pomůžeme zlepšovat celou neziskovou sféru, je důležité, aby byla schopná ty větší a větší sumy, které k ní poplynou, absorbovat. Víte, peněz, jež rozdáme, by loni i letos mohlo být klidně víc, jenže my je alokujeme teprve ve chvíli, když si jsme jistí, že se využijí efektivně. Peněz nejen od nás bude přibývat, řada podnikatelů z našeho okolí chce dávat hodně na charitu, ale bude třeba, aby neziskový sektor uměl s nově nabytými prostředky zacházet. Když dáte neziskovce příliš moc peněz, můžete ji zkazit.

Opravdu přibývá podnikatelů, kteří chtějí rozdávat peníze na charitu? Přijde mi, že narážím na stále stejná jména: vy dva, Libor Winkler, Martin Vohánka, Ondřej Fryc, Martin Hájek…
Dušan Šenkypl: Přibývá jich, každý rok se objeví jedno či dvě nová jména. Když se podívám po podnikatelích z technologického světa, nevidím kolem sebe skoro samé lidi, u kterých nepochybuji, že skončí jako filantropové.

Jan Barta: Máme takový neformální spolek filantropů, potkáváme se dvakrát do roka a zrovna jsme přivítali dva nové členy. Věřím, že tempo se bude dál zvyšovat a uvidíme čím dál víc lidí, kteří jsou schopni pustit do systému deset a více milionů korun ročně.

Co to je za skupinu lidí?
Jan Barta: Má to velmi neformální bázi, potkáme se dvakrát ročně, pokaždé to pořádá někdo jiný. Organizátor má vždy za úkol dát setkání určité nosné téma, o němž se pak diskutuje. Vyměňujeme si zkušenosti a názory na různé neziskovky, bavíme se, kdo je jak efektivní, pak i na základě těchto debat řešíme, kam pošleme peníze.

Dušan Šenkypl: Profilují se tam i lídři jednotlivých kategorií, takže pak víme, když je potřeba něco konzultovat, komu má smysl zavolat, kdo dokáže nejlépe synchronizovat pomoc. Právě tak vznikl třeba projekt s cílem zlepšovat obraz Evropské unie mezi občany Česka. Dospěli jsme před pár lety k názoru, že hrozí czexit, na starost si to vzal Martin Vohánka. A vlastně i Živá půda vznikla na bázi této skupiny, kde jsme se s Liborem Winklerem bavili, že bychom mohli zkusit něco dělat.

Zkuste mi popsat, jak konkrétně vypadá vaše zapojení do Živé půdy?
Dušan Šenkypl: Já, Libor Winkler a vedoucí projektu Zuzana Benešová jsme ze začátku měli pravidelně každý měsíc mítinky, které trvaly hodně přes hodinu, kde jsem se snažili dodávat neziskovkám odvahu a zároveň jsme nabourávali jejich zajeté stereotypy. Půl roku jsme je třeba učili, jak oslovovat lidi, jak nastavit generátor smluv, jak hlídat podmínky.

Postupně jsme také upravili strategii a z oslovování drobných majitelů půdy se víc zaměřili na to, že budujeme partnerství se samosprávami, s církvemi, s firmami, prostě s velkými majiteli půdy. Libor má extrémně rád přírodu, takže to byl on, kdo se Živé půdě věnoval nejvíc, já do týmu vnášel důraz a tlak na řešení, když něco nefungovalo.

A co vy, Honzo? Nějaká case study na závěr za vás?
Jan Barta: Za sebe bych asi zmínil projekt Jeden svět na školách od Člověka v tísni. Když jsme s nimi začali spolupracovat, zjistili jsme, že mají sice skvělé metodologické materiály na mediálních výchovu, moderní historii, lidská práva nebo kyberšikanu, jenže jim nefungovala distribuce. Spoléhali na skupinu proaktivních učitelů na gymnáziích a lepších školách, která ale nakonec nebyla tak akční.

To jsem jim pomáhal přenastavit, protože klíč byl, aby se materiály dostaly k co nejvíce lidem a do co nejvíce škol. Dnes mají k dispozici čtyřčlenné call centrum, kde učitele provedou, jak materiály používat, mají e-mailový systém, který kontaktuje učitele, když se delší dobu nepřihlásí… Za dva roky si jejich lekce pouští dvakrát více učitelů a učí se podle nich mnohem víc žáků. Další metou teď je připravit vzorové hodiny, aby takoví ti znudění učitelé, které práce vlastně moc nebaví, nemuseli ideálně ani hnout prstem a žáci přesto absolvovali dobrou vyučovací hodinu.

Celý rozhovor včetně dalších pasáží věnovaných filantropii vyjde v březnovém vydání časopisu Umění darovat.