„Opravdu neřeknu,“ usmívá se zakladatel datového startupu Manta Tomáš Krátký, když se ptám na cenu pár hodin poté, co přišla zpráva o jeho prodeji do rukou amerického giganta IBM. Oficiálně ani jedna ze stran podrobnosti o dealu neprozradila. Podle dvou na sobě nezávislých zdrojů CzechCrunche, které měly k transakci blízko, se ale pohybovala na úrovni 150 milionů dolarů a možná i výš.

V přepočtu tedy přes 3,5 miliardy korun. Prodej Manty se tak bezpečně zařazuje mezi vůbec největší exity startupů českých zakladatelů a hezkou návratnost přináší také svým investorům, kteří do ní v průběhu let postupně vložili přibližně 1,2 miliardy korun (z těch českých šlo o fond Credo Ventures a spoluzakladatele Avastu Eduarda Kučeru). A také svým zaměstnancům, z nichž se díky zaměstnaneckým akciím někteří po této transakci měli podle Krátkého stát i korunovými milionáři.

Manta působí v oblasti takzvané data lineage, pomáhá tedy firmám pochopit, kudy a jak jim proudí veškerá data. Na jednom místě je přehledně vizualizuje, umožňuje je spravovat a odstraňovat slepá místa. Pro běžné lidi možná nezajímavý obor, který ale v posledních letech získává na důležitosti.

Samotný příběh startupu přitom začal tak trochu náhodou. Původně totiž Manta fungovala jako interní projekt v jiné firmě, jejž jej vyvíjela pro jednoho zákazníka. „Ze srandy jsme se přihlásili do startupové soutěže a vyhráli ji,“ vypráví Krátký, který díky tomu mohl odjet do Silicon Valley a po několika měsících se do Česka vrátil s tím, že nevidí důvod, proč by produkt neměl být globálně úspěšný. V rozhovoru pro CzechCrunch kromě příběhu Manty přibližuje, jak probíhaly námluvy s IBM, proč trvaly jen měsíc a co se startupem i s ním bude dále.

IBM oznámilo akvizici Manty teprve před pár hodinami. Jak se teď cítíte?
Musím říct, že jsem opravdu nadšený, z mnoha úhlů pohledu je to splněný sen. Vše v posledních týdnech proběhlo velmi rychle, i když se to zdálo jako nekonečné. Velmi intenzivní zážitek. Takže cítím nadšení, únavu. Spadl mi kámen ze srdce, že se dohoda dotáhla a na poslední chvíli se podařilo vyřešit všech třináct smrtelných problémů, které se objevily dvě hodiny před podpisem. Byly to stresové stavy, kterými bych si už nechtěl procházet znovu.

Jak dlouho jste vyjednávali?
Náš vztah s IBM byl specifický v tom, že jsme již téměř dva roky strategičtí partneři. Chemie nám fungovala, ať už po technické, nebo obchodní stránce. Každý od nich, s kým jsem se během této doby potkal, měl v podstatě stejné představy jako já, což je poměrně výjimečné. Během tohoto roku jsme se v rámci interních priorit soustředili na to, abychom spolupráci s IBM dotlačili k co nejlepším výsledkům v rámci tržeb a zároveň se připravili na závěr roku, kdy měli spouštět velkou obchodní kampaň.

Asi před měsícem se najednou objevila nabídka na odkup. Vše pak bylo intenzivní, v podstatě týden na takzvaný letter of interest, pak extrémní due dilligence, vyjednávání o smlouvě a rychlé dokončení. IBM bylo hrozně profesionální s kvalitní nabídkou, neprobíhaly žádné „hrátky“ a „obchodování“ – jednoduše jasný signál, že Manta je pro ně důležitá komponenta v jejich strategii. To pro mě bylo na začátku vyjednávání velmi cenné.

Další nabídky jste aktuálně ani nezvažovali?
Obecně bylo nabídek, které jsme dostali, hodně a vše jsem odmítal. Teď mě přesvědčila zkušenost, kterou s IBM máme. Manta je moje dítě, strávil jsem strašně moc času nad tím, abych ji dostal tam, kde je teď. Děsí mě představa, že bych se vzdal kontroly a neměl vnitřní přesvědčení, že to, co bude následovat, je dobré pro naše zaměstnance a zákazníky a že to umožní firmě růst dál. To pro mě bylo v rozhodování klíčové.

Někdy se přitom takové transakce dohadují měsíce i roky. Víte, jaký byl důvod toho, že vy jste měli hotovo za měsíc?
Oficiální důvod neznám, ale myslím si, že IBM přemýšlelo a zvažovalo dlouho. Když už udělali rozhodnutí, že nabídku udělají, neměli proč ztrácet čas a crcat se s tím několik měsíců.

Foto: Manta

Tomáš Krátký, zakladatel a CEO startupu Manta

Tušíte, proč jste dostali nabídku právě teď?
Na to odpověď nemám. Nabízí se, že možná to dřív nešlo, možná nad tím dlouho přemýšleli. Nenapadá mě konkrétní spouštěč… možná jen to, že jsem měl v říjnu narozeniny. (smích) Je možné, že nabídka nepřišla třeba o osm měsíců dřív kvůli tomu, že ještě chtěli více posílit naše vzájemné vztahy.

Takový exit je zajímavý i v kontextu toho, co se děje ve venture kapitálu – investiční aktivita ochladla, valuace klesly, trh je nervóznější. Nevnímáte, že by z tohoto pohledu byl prodej firmy načasovaný špatně?
To je hodně hypotetická otázka, možné to určitě je. S velkou pravděpodobností bychom pořád dále rostli a z mého pohledu nevnímám, že by se teď trh nějak zásadně vyvíjel. U zákazníků vidíme pořád stejnou situaci, stejně vidím i míru nejistoty na kapitálových trzích. Nemám pocit, že dnes je dění nějak zásadně jiné než před šesti měsíci. Samozřejmě jsem bral do úvahy míru rizika a výhled do budoucnosti, a to i z čistě ekonomického aspektu.

Ale opravdu velkou roli hrálo to, kdo nabídku dal. Kdybych ji dostal od někoho jiného, možná bych řekl ne. S IBM jsem neměl problém přijmout i takové načasování, protože je jako partnery extrémně respektuju. Kdybych je odmítl, vůbec bych si nemohl být jistý, že mi nabídku dají opět, ať už za půl roku, nebo za rok – a to v rozhodování hraje také roli.

Předpokládám, že i tato transakce má své podmínky například o vašem setrvaní ve firmě.
Podrobnosti nemůžu komentovat, ale samozřejmě z mé strany existují závazky a očekávání. Je to úplně standardní. Když by někdo přišel do firmy s nabídkou na odkup s tím, že ve firmě již nepotřebuje klíčové lidi, je to hodně indikativní o dalších plánech a uvažování ze stran kupce.

Takže pokračujete vy i další klíčoví lidé?
Určitě, nikam neodcházíme. Náš rozhovor jsme začali o pár hodin později, protože se nám protahoval interní all-hands setkání s našimi lidmi. A na něm byla první zpráva všem: nic se nemění. Jedeme dál jako předtím. Dá se metaforicky říct, že jsme jen přesedlali z auta na kamion. Teď na nás spíš čeká otázka, jak takový potenciál využít.

Když zmiňujete auta, musím se zeptat. Plánujete si teď po transakci koupit nějakou guilty pleasure? Pro některé lidi jsou to právě auta…
Ne ne, nic takového. (smích) Nebo možná když se mě zeptáte za čtrnáct dní, tak řeknu něco jiného, ale nevnímám to tak. Být zakladatelem firmy je totiž neustálý stres, čímž nikoho nechci odrazovat, ale jsou to roky, kdy v podstatě denně bojujete o přežití, i když se navenek zdá, že se všechno daří a vypadá skvěle.

Ve skutečnosti jsme pořád malá firma, která jede na dluh a musí růst za každou cenu, bojovat s velkou konkurencí, je to kontinuální stres. A když přijde nějaká nabídka na prodej, která vás nadchne, opět se rozběhne neuvěřitelné kolo stresu, protože každý den vidíte, co všechno se může podělat, aby to nedopadlo. Vše se stupňuje až do konce akvizičního kolečka. Pak se to podepíše a vše skončí, stres opadne, mozek je prázdný. Já teď několik týdnů kontinuálně nespal, takže se v podstatě snažím vzpamatovat.

Z některých klíčových lidí jsou díky zaměstnaneckým akciím milionáři

Jak na novinky reagovali vaši zaměstnanci? Máte nastavený program zaměstnaneckých akcií (ESOP)?
Máme standardní ESOP, i když jsme jej na naše poměry zaváděli poměrně pozdě, asi v roce 2020. Měli jsme zpočátku řadu problémů, dlouho se v tomto ohledu interně nic nedělalo. Na IBM si cením, že jim záleží na tom, aby nedošlo k akvizici firmy s nešťastnými zaměstnanci, to od nich byla velká pozornost.

Stali se z některých lidí u vás díky ESOPu i milionáři?
V českých korunách určitě ano.

Manta vznikla v roce 2016 odtržením od společnosti Profinit, předtím fungovala jako interní projekt. Od kdy jste na ní pracoval přímo vy?
Projekt existoval asi od roku 2012 pro jednoho zákazníka, já byl v té době v Profinitu odpovědný za marketing a produkty, takže spadal pode mě. Klíčový moment nastal v roce 2015, kdy jsme se ze srandy přihlásili do startupové soutěže a vyhráli ji. Díky tomu jsme mohli odejít do Silicon Valley. Bylo to ale úplně nové, předtím jsme fungovali v bezpečí velkého korporátu, tlak jsme moc necítili. Najednou jsme byli na všechno sami a v USA jsem obcházel investory, školení, přednášky, potkával jsem se s dalšími zakladateli a zákazníky. Vše nabralo úplně jiný spád.

Do Česka jsem se vrátil s vírou, že to, co máme, je poměrně unikátní a neexistuje důvod, proč bychom neměli uspět na globálním trhu. Bylo to trochu naivní. (smích) Ale v roce 2015 jsem věděl, že do toho jdu. Měl jsem štěstí, že jsme v Profinitu byli čtyři majitelé, kamarádi a lidsky jsme se domluvili na rozdělení.

Jaké největší poučení jste pak během let získal?
Já osobně jsem inženýr, srdcem developer. Poměrně dlouhou dobu mi trvalo uvědomit si, že když jsem byl v čele firmy, moje práce se totálně změnila. Najednou jsem byl obchoďák – musel jsem prodávat zákazníkům, zaměstnancům, investorům. V podstatě jsem neměl dělat nic jiného, což pro mě bylo hrozně nekomfortní. Například když jsem v roce 2015 přijel do USA, měl jsem strach prezentovat anglicky před veřejností. Byla pro mě obrovská změna přes to projít. Dnes to říkám všem holkám a klukům zakladatelkám a zakladatelům: Obchod je vaše práce, pokud jej neděláte dobře, běžte řešit, jak se v něm zlepšit.

Jaké bylo největší poučení z hlediska firmy jako takové?
Největší výzvou bylo, že my jsme vždy byli inovátory. To, co děláme, nedávalo spoustě lidí smysl, protože vůbec nevěděli, co znamená, když naše řešení budou mít nasazené. Pořád jsme proráželi ledovec, ani teď se nám z produktového hlediska nikdo na míle neblíží. Táhli jsme proti velkým firmám, které říkaly, že data lineage je zbytečný. Dnes je již situace jiná a zákazníci to chápou, ale předtím to vyžadovalo o to větší nasazení od všech ve firmě.

Takže jste formovali vlastní trh?
Přesně tak. Když jsem měl historicky první telefonát s lidmi z Gartneru (prestižní poradenská společnost hodnotící produkty – pozn. redakce), tak mi řekli, že Manta je úplně k ničemu.

Nebojíte se, že korporátní prostředí jedné z největších technologických firem světa vás „zabije“? Stává se to poměrně často.
Nebudu předstírat, že jsem k takovému riziku slepý. Zvažoval jsem to. Obavu mám, respekt k velikosti je důležitý. V rámci dohody s IBM mám teď definovanou práci, že musím zařídit, ať to dopadne dobře. Je to samozřejmě výzva, ale zároveň jsem opravdu nadšený. Určitě u nás jsou lidé, kteří na tom tak nebudou, to respektuju. Obecně se ale tým také těší na další fázi, z čehož mám radost, protože jinak by to nedávalo smysl. Máme obří příležitost a IBM má tisíce zákazníků, které můžeme okamžitě oslovit.