Komentář Ondřeje Holzmana. Když přijíždíte do moderních evropských metropolí, často zdravíte mrakodrapy. A když jsem nedávno jezdil po Amsterdamu, neustále jsem se kochal ne nutně tak vysokými, ale rozhodně architektonicky zajímavými novými stavbami, které mi utkvěly v paměti. Praha nemá de facto ani jedno a začíná v tomto ohledu zaostávat. Nechápejte mě špatně, kvalita života ve městě se nebere podle toho, kolik mrakodrapů má, ale pokud se nebude dostatečně rozvíjet, jednou se v něm bude žít špatně zcela určitě. A Praha není výjimkou. Proto mě vyděsilo, co jsem si o plánech hlavního města přečetl…

Praha po třinácti letech příprav představila svůj Metropolitní plán a ředitel Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč k tomu v rozhovoru pro E15 mimo jiné řekl: „Taky jsme museli na mnoha místech rezignovat na výšku. Například na Pankráci jsme museli akceptovat, že tam bude maximální výška sedmdesát metrů, ačkoli jsou tam stometrové domy. Památková péče je přesvědčená, že ty domy, které tam už někdo postavil, jsou chyba, kterou nemáme replikovat. Když je někdo zbourá, už nemá šanci je tam postavit znovu.“

Nejvíce mě fascinuje tvrzení, že to museli akceptovat. Kdo to musel akceptovat? Kdo to vlastně komu nařídil? A jak celý ten proces vypadá? To někde zasedl nějaký sněm, který se usnesl, že se jim ty tři stometrové budovy nelíbí a budou se muset jednou zbourat, a to se teď bere jako dogma, které nelze porušit, i kdyby se někdo na hlavu stavěl?

Opět, nechápejte mě špatně, tohle nemá být jen laciné kopnutí do památkářů. Protože tohle není o památkářích. Jistě, i oni mají v rámci dlouhodobého (ne)rozvoje hlavního města máslo na hlavě. Zatímco ve Vídni nebo Bratislavě se staví moderní downtowny, kde se logicky i kvůli nedostatku místa jde hlavně do výšky, tady se nic neděje. A Masaryčka – svým vzezřením, nikoliv výškou – působí pořád jako totální zjevení, byť bychom takových budov měli mít plné město (anebo alespoň plány).

Já ale nevěřím tomu, že kdyby nějaký politik skutečně chtěl začít stavět moderní budovy, které nemají jen pár pater a trochu se vymykají té šedi, co tu máme, tak že to nedokáže protlačit. Nevěřím, že jsou památkáři jako bájní rytíři, které nedokáže nikdo porazit. Nehledě na to, že nikdo pořádně neví, kdo to vlastně je. Mám spíše pocit, že je politici používají hlavně jako oblíbenou výmluvu, ale vlastně s tím nic nedělají.

Foto: Depositphotos

Pohled na Prahu s výškovými budovami na Pankráci

Někdy může být takový argument oprávněný. Rozhodnutí památkářů může být mnohdy opodstatněné, byť se nám nemusí líbit, ale musí to také mít nějaké meze. Největší problém spatřuji v tom, že tu není žádný osvícený vládce, který by měl skutečný zájem sunout Prahu vstříc modernímu smýšlení, a to nejen v rámci developmentu.

Je tu akorát plno alibistů, kteří si stále častěji přisazují polínko pod pomyslný kotel, v němž se vaří památkáři, ale ti stejně nakonec vždy zvítězí. Tu se nepostaví vysoká budova, protože by bořila ikonické panorama Prahy, tu nemůže vyrůst jiná stavba, protože by zasahovala do něčího výhledu, tady zase nelze občanům vyjít vstříc z jiného důvodu – a mohou za to ti zlí památkáři, nebo dokonce UNESCO, slyšíme často z úst politiků.

Nedávno se toho dopustil i Petr Hlaváček, architekt a pražský náměstek za STAN, který se stará o územní a strategický rozvoj Prahy, když na dotazy, proč se na Smíchově nestaví nová rezidenční čtvrť do větší výšky než šesti podlaží, odpověděl: „Častá kritika, že by zdejší zástavba snesla pár pater navíc, je oprávněná, podmínkou památkářů v lokalitě však byl soulad s výškovou hladinou historické části Smíchova, na kterou nová čtvrť navazuje.“

A já mám jediný dotaz: když Petr Hlaváček, který má z pozice náměstka primátora hl. m. Prahy pro územní rozvoj a územní plán pro tyto aktivity skutečně ten nejvyšší mandát, přiznává, že lidé oprávněně připomínkují příliš nízkou výstavbu, ale že za to vlastně nemůže on, nýbrž památkáři, tak není chyba právě u něj, respektive vládnoucí garnitury, ať už je to kdokoliv? Proč nebije na poplach, že se mu to nelíbí a nesnaží se s tím nic dělat?

Nechci Petru Hlaváčkovi křivdit, třeba se o to snaží, ale já to jako občan bohužel prostě nevidím. Praze dlouhodobě schází sebevědomý lídr s jasnou vizí, jak se má moderní evropská metropole rozvíjet. Při vší úctě k Bohuslavu Svobodovi, on to ve svých 81 letech není. Pokud se představuje tak zásadní dokument, jako je Metropolitní plán, očekával bych, že u toho primátor nebude chybět a jasně občanům vzkáže, jaká je budoucnost „jejich“ města.

Vzbuďte mě, až se objeví někdo, kdo se nebude alibisticky vymlouvat na vše kolem, ale konečně rázně zavelí, aby Praha vykročila do 21. století. A prosím, nechápejte mě špatně, ty mrakodrapy jsou hlavně symbolem toho marasmu. Mně se bude dál dobře spát, i když už tu třeba žádný další nevyroste. Ale opravdu nerozumím tomu, proč třeba zbrusu nová rezidenční čtvrť v Karlíně nebo na Kolbenově prostě není o několik pater vyšší. Nedává to žádný smysl.