Šakalí léta, Pupendo, Musíme si pomáhat a především Pelíšky, to všechno jsou jedinečná díla české kinematografie, za kterými stojí režisér Jan Hřebejk. Není to však jen filmová tvorba, ke které přistupuje s notnou dávkou sobě vlastní kreativity. Hřebejkův pohled na svět se odráží i v prostředí, ve kterém žije se svou rodinou. Až donedávna obýval hausbót, ze kterého se přesunul do terasového domu na pražských Hřebenkách, jež pro něj čtyři roky pilovalo k dokonalosti studio Formafatal. Podívejte se na nové sídlo režiséra, které vám představujeme v architektonickém newsletteru Arch.

Jan Hřebejk patří mezi nejvýraznější persony české porevoluční filmové tvorby. Jeho snímky často pracují s hořkosladkými osudy postav, které se snaží žít a přežít v dobách plných nejistot. Svět plný nevšednosti však Hřebejka obklopuje také v momentech, kdy nesedí v režisérské židličce. Podobně jako jeho filmy nabízí zajímavou podívanou i kulisy, ve kterých se odehrává režisérův osobní životní scénář.

Kdo chtěl přijít na návštěvu k Hřebejkovým, musel ještě donedávna zamířit na břeh Vltavy na pražském Smíchově. Režisérova rodina zde dlouhou dobu obývala hausbót, který přesně naplňoval její potřebu žít v obklopení přírody a zároveň mít na dosah ruch města. Jemné šplouchání řeky však před dvěma roky režisér vyměnit za více konvenční způsob bydlení v terasovém domě na pražských Hřebenkách.

Rekonstrukci objektu postaveném v sedmdesátých letech navrhlo architektonické studio Formafatal, které k projektu přistupovalo tak, aby rodině bydlení nabízelo vše, na co byla zvyklá ze svého smíchovského domova. Opět nechybí propojení s přírodou ani prostorový minimalismus koupelen či ložnic, před kterými dostávají přednost společenské a pracovní prostory určené nejen pro rodinu i přátele.

Foto: BoysPlayNice

Dům Hřebejkových nese některá řešení, na která byla rodina zvyklá z hausbótu

Objekt byl vystaven na prudce se svažujícím pozemku a jediným přístup k němu tvoří úzké schodiště vedoucí skrze vzrostlou zeleň. Díky svému umístění však nabízí jedinečné výhledy na Prahu, což také architekty vedlo ke snaze dům co nejvíce otevřít prostřednictvím skleněných ploch.

Z důvodu nutnosti zachování jednotného charakteru objektu, který je součástí řadové zástavby, nebylo možné příliš zasahovat do jeho původní koncepce. Přesto se architektům podařilo přeměnou terasy prvního patra domu dodat přístavbu, která obohatila společnou obytnou část o samostatnou jídelnu.

Přístavba, která navazuje na kuchyň, je kompletně celá prosklená, díky čemuž je do podlaží přiváděno množství světla. Mimo jídelního stolu zde našel své místo nově vyvložkovaný krb, z jídelny je také přístup na dvě terasy vedoucí do zeleně.

Do hlavního obytného prostoru v prvním patře byla vsazena i prosklená kostka s koupelnou a přítomny jsou také dva dětské pokoje. Sejdeme-li z centrální obytné části o patro níž, dostaneme se do velké pracovny, skrze kterou se dá dostat na terasu otevírající se dále do zahrady. Pracovna díky svým bohatým rozměrům může sloužit také jako druhý společenský prostor. Dále je na spodním patře umístěna malá ložnice s kuchyňkou a miniaturní koupelna.

Architektka Dagmar Štěpánová pracovala na projektu čtyři roky a všechny prvky domu byly pod její taktovkou promyšleny do posledního detailu. Nejvíce je to cítit z kombinací barev, materiálů i jednotlivých struktur, které se objevují v interiéru i exteriéru domu. Jeho fasádu tvoří kombinace hrubé omítky s dřevěným obkladem, uvnitř se pak objevuje červený a žlutý travertin, světlá březová překližka i mahagon.

Se vzájemnou souhrou barev a materiálu pomohl i přítel Hřebejkových, akademický malíř Miroslav Bednář, který stál mimo jiné u výběru umístění jednotlivých uměleckých děl, která zdobí kontrastně vymalované stěny interiéru. Zároveň byl Hřebejkovým při ruce během vybírání nábytku, mezi kterým jsou některé skutečně nevšední kusy.

Foto: BoysPlayNice

Pohled z pracovny dál do zahrady