Jak asi může dopadnout český loutkový film zaměřený na mladé diváky, který vypráví příběh klučiny s obezitou? Naprosto fantasticky! Život k sežrání je zábava i pro dospěláky. Nevyvolává pocity trapnosti, nebudete si ťukat na čelo, nebudete zívat nudou – a i opravdická témata ze základních škol film Kristiny Dufkové rozebírá vtipně a bez okaté šroubovanosti. Šup do kina, ať vyběháte všechny ty kremrole a klobásy.

Benovi je dvanáct. Jeho rodiče jsou rozvedení. Sám trpí nadváhou, má rád nejen sladké. Taky rád vaří. S kámošem chce mít kapelu. Starším spoluškolákům je někdy pro smích. A po návratu z prázdnin si začne všímat u svých spolužaček změn, které vedou k prvnímu zamilování do krásné Kláry.

Každá z předchozích vět hrozí katastrofou – kyselejší kritik by dodal, že u českého filmu dvojnásob. Buď v podobě neskutečné nevtipnosti, nebo ve strašlivě umělém, neautentickém a učebnicovém uchopení témat, jako je šikana. Případně v naprostém minutí se s hlavní cílovkou ve zhruba Benově věku.

Jenže nový český film Život k sežrání režisérky Kristiny Dufkové si s tím vším poradí na výbornou. Snímek podle stejnojmenné knihy francouzského autora Mikaëla Olliviera dával naději už před nějakou dobou, vždyť na prestižním festivalu animovaného filmu v Annécy získal cenu poroty. A o tom, že zcela zaslouženě, se teď můžou přesvědčit i čeští diváci.

Foto: Aerofilms

+2

Život k sežrání ukazuje vtipné i vážnější okamžiky pubertálního života přesně takové, jaké si je sami pamatujete. Ben je víceméně normální kluk, co řeší normální věci. Umí házet vtipy na spolužáky i učitele. Jasně, protože je tlouštík, trio borců z vyššího ročníku mu to občas dá sežrat. Ale nehraje se tu na příběh nějakého outsidera, který by měl srdceryvně předat Důležité Poselství Mladým Generacím™.

Což vede k tomu, že o to víc pak filmu věříte, když ta vážnější a opravdovější témata skutečně nakousne! I když třeba ne do velké hloubky. Tloustnutí a hubnutí, rodiče a rozvod, šikana, zamilování a odmítnutí, autorita dospělých a dospívání dětí… Něco dostane prostoru víc – však už název filmu to napovídá – a něco méně, ale prakticky všude převládá přirozenost.

Život k sežrání se prostě povedl nejen audiovizuálně – loutkové a svérázně stylizované, lehce burtonovsky pokřivené zpracování mu opravdu sluší, nesmírně nápaditá je i hudba – ale především scenáristicky. Ben, kámoši i rodiče se chovají a hovoří tak, jako byste byli zpátky v sedmé třídě. Prohlídka u doktorky, hodina tělocviku nebo nákup XXL kalhot jsou přesně tak trapné či vtipné, jak mají být.

Osmdesát minut uteče jako voda, možná vám potom bude i trochu líto, že některé postavy a osudy nedostaly ještě pár minut navíc. Ale co snímek chce říct, to zřetelně a hlavně vtipně řekne. A stejně jako nesklouzává k přílišnému poučování, daří se mu nespadnout ani na druhou stranu. Tedy k pitvoření se nebo k rádobyvtipným, na sílu tlačeným humorům.

Což je věc, která se animákům obecně ne vždy daří. Budete se smát často, ale žádnému mlácení, prdění nebo Mimoňům. Ale tomu, že když vám bylo dvanáct, byli jste právě takoví.